Václav Chaloupecký - Jan Květ - Václav Mencl : Praha románská / Praha Romanesque

Václav Chaloupeckj Jan Kvít Václav Mencl

PRAHA

ROMÁNSKÁ

PRAH A , ST A V E B N Í

A U M Ě L E C K Ý V Ý V O J M ĚSTA

Osmera knih díl druhj

P R A Ž S K É N A K L A D A T E L S T V Í V. P O L Á Č K A

1948

PRA H A V D O B É R O M Á N S K É

H I S T O R I C K Ý ÚVOD

N a p s a l Václav C halou peckj

E

OMÁNSKÁ PRAHA — tou je naše nej starší Praha v dějinách i v umění vý. tvarném. Je to Praha prvých Přemyslovců, prvých tvůrců a organisátorů českého státu, je to Praha prvých svátých v naší zemi, doba prvých úsvitů křesťanské a tak i antické vzdělanosti, Praha prvých biskupů a opatů, kteří byli současně hlasateli a propagátory nové mravnosti a nového společenského i právního řádu, jenž měl zatlačiti staré a barbarské zvyky pohanské. Románská Praha — znamená také však spolu s křes­ ťanstvím a s křesťanskou, na antických řádech řeckých a římských založenou vzděla­ ností, (církev byla toliko prostředníkem mezi antikou a střední Evropou!) náhlé a mocné vzepětí i rozpětí moci Přemyslovců i jejich náhlý pád na přelomu prvého a druhého tisíciletí a pak postupné získávání ztracených politických posic a významu v střední a východní Evropě až asi do konce X II. a do počátku X III. století. Tenkráte po době nástupnických zmatků a tříštění politických sil, podařilo se konečně Přemys­ lovcům trvale získati korunu královskou a s ní i nové možnosti v politice státní a zejména zahraniční. Románská Praha — to je »Praha knížecí« a »Praha svátá«. Románskou Prahu vystřídala pak Praha gotická, kterou bychom nazvali »Prahou královskou«, ale i »Prahou měšťanskou«, kdy s příchodem německých kupčíků do Prahy a jejich nadáním bohatými výsadami, počíná se i v Praze kus nového života, s vlastním »městem« pražským. Na Prahu posledních Přemyslovců navazuje pak v době gotické Praha Lucemburků a zejména doby Karlovy i Praha husitská. Už z našich letmých náznaků historického rázu Prahy je jistě patrné, jak se život v Praze a život a význam Prahy v těchto stoletích měnil a změnil, i jak ona starobylá, kouzlem počátků a primitivňostí opředená Praha doby románské v své životní skladbě i v svém politickém i kulturním rytmu významně se lišila od mnohem již pokročilejší Prahy gotické. V Praze románské vše bylo nějak prosté, chudé, přízemní a primitivní. I ta knížata i ti svati. Ale v jejich počinech je přece jen gesto velkého rozběhu a příslibů pro bu­ doucnost. Jsou to počátky našeho státního i kulturního života, v jejichž rámci žil pak národ další tisíciletí. Nejen u nás, ale v celé střední Evropě mění se někdy na rozhraní X II. a X III. sto­ letí celé kulturní prostředí. Mění se umění výtvarné, architektura, malířství, plastika, mění se písmo i literární styl, mění se sociální a hospodářské složení tehdejší společ­ nosti, mění se podstatně i život státní. Je pak toliko svědectvím našeho žití se sou­ časnou Evropou, že jsme na všech těchto změnách takřka soudobě měli účast. Zveme [7]

onu starší dobu středověku, kterou ovládal především v architektuře umělecký sloh románský, prostě dobou románskou. I když jsme si vědomi, že románský styl je toliko jedním ze znaků člověka jakožto bytosti společenské v jeho celkovém vývoji. V tomto smyslu mluvíme pak o době či historické epoše románské. A tak také o románské Praze. V podstatě je to Praha našeho staršího středověku. Kde jsou počátky Prahy? Starší než historické zprávy je jistě její jméno. V staro­ slovanských legendách o sv. Václavu z X . století připomíná se Praha jako »Prag«, tudíž v té podobě, jak její jméno bylo pak u Němců, kteří jakoby převzali starobylý tvar jména Prahy, jenž v jejich ústech ustrnul a žil pak bez jazykového vývoje v zá­ padním světě celá staletí. Ale skutečnost, že naše Praha není jediná v slovanském světě (srv. na př. »Praga« v Polsku proti Varšavě neb »Praha« na Slovensku v odlehlém Novohradě) a všade (kromě jihoslovanských zemí, kde je obvyklý tvar mužského rodu »Prag«) zve se »Prahou«, ukazuje pak přesvědčivě, že tento tvar je spíše původní. Tak zní i nejstarší doklad historický (»Fraga-neo« někdy z první polovice IX. století), v této formě vyškytá se pak jméno Prahy (»Praga«) již tradičně v písemnostech latinských od X . století. Znamená snad vyprahlé místo, na němž postaven byl pak hrad. Německý a vůbec cizojazyčný název je asi nepochybně nějakou jazykovou odvozeninou či zko­ moleninou jména Prahy (snad osada u »gradu Prag«, »hrad Prag« neb něco podob­ ného) a z toho potom do němčiny i jiných cizích řečí z našeho jazyka převzaté »Prag«. Jinak filologové jsou na rozpacích, sluší-li se odvozovali jméno Prahy od zprahlého či vypraženého místa »na praže«, či od prahů, jakýchsi hatí, které tvořily přechod přes Vltavu u starého pražského brodu. Kdy vznikla, kdy byla založena Praha? Starobylá zpráva ve spisku »Krátké sepsání o pokřestění Moravy a Čech« z konce X . století spojuje vznik a založení Prahy s po­ čátky Přemyslovců. Vypráví se tu jaksi jedním dechem, že Čechové, kteří dlouho prý žili v pohanských řádech bez správy a vlády, z návodu jasnovidkyně Libuše zvolili si Přemysla za knížete, oženili s Libuší a založili hrad Prahu. A ten se pak stal sídlem Přemyslovců, nejpřednějším hradem politicky sjednocené země a českého státu. Kdy však polo mythický, polo historický Přemysl, praotec knížecího rodu českého, žil, je velmi nesnadné odhadnouti. Víme jen, že z Přemyslova pokolení pocházel prvý křes­ ťanský kníže Bořivoj ( f 892), jenž měl za manželku sv. Ludmilu ( f 920). V té době byla už Praha předním a sídelním hradem přemyslovským. Nejstarší historická zpráva o Praze, jak už zmíněno, je ve výčtu slovanských kmenů a krajů severně od Dunaje (je to t. ř. »Geograf Borovský«), spíše z prvé než z druhé polovice IX. století. Tam při­ pomíná se už »Fraganeo«, tudíž asi »Pražsko«. A je nepochybné, že dříve než pražský hrad dal své jméno kmenu Čechů ve vlastním slova smyslu, musel už míti delší dobu pozoruhodný význam. A tak bychom mohli předpokládat, že Praha byla založena někdy koncem VIII. století, nedoŠlo-li k jejímu vzniku už dříve. Vše to by naznačovalo, že počátky Prahy sahají hluboko do naší minulosti, ano je dosti možné, že k založení Prahy a tak i k počátkům českého státu došlo hned v prvých stoletích po příchodu slovanských kmenů či čeledí do naší vlasti. Neboť jestliže Slo­

vané usídlili se v Čechách (pravděpodobně jako dobyvatelé!) někdy v V. či VI. sto­ letí,*) pak snad již v VII. či VIII. století došlo k založení pražského hradu, jak by i nej novější archeologický výzkum Hradčan připouštěl. Ano bylo by možné hájiti názor, že Praha (kdo ví pod kterým jménem) existovala už dávno před založením hradu Prahy a že toliko s počátky Přemyslovců založen byl pražský hrad, od něhož potom Praha dostala své nové jméno. Vznik Prahy sluší se hledati naprůsečníku či uzlu prastarých, již archeologickými nálezy dosvědčených, cest přes českou zemi, které se v místech nynější Prahy spojovaly, a přestupovaly také z vý­ chodního břehu Vltavy na její břeh západní. Byla to zejména pradávná cesta, která ze Slezska a z Moravy vedla Polabím, aby odtud nejkratší a nejvýhodnější polohou dostala se do úvalu Mže a podle ní na západ do Bavor. Byla to stará a velká magistrála, která vedla z Kyjeva přes Krakov i z Pobaltí podle Odry přes Slezsko na Prahu, a odtud dále do Kezna v Bavorsku. A k této cestě se právě v Praze připojovala stará cesta »lužická« i cesta »srbská«, vedoucí úvalem Labe a dolní Vltavy ku Praze. Jistě tento geografický uzel cest vznikl tu proto, že byl to jednak nejkratší směr přes Čechy a že v trase tohoto směru byl právě v místech nynější Prahy důležitý brod, umožňující přechod z východních Čech na západ. A tento význam nej důležitějšího komunikačního uzlu v zemi uchovala si Praha z dob pradávných až na časy přítomné. Na komunikační význam Prahy ukazuje i starý půdorys pražského hradu, který svým rázem nápadně se liší (jak Menclová ukázala) od běžných typů hradů v tehdejší střední i západní Evropě. Běžný typ hradu je hrad útočiště, v půdorysu podobný spirálovité lastuře, na jejímž nejvyšším místě je obranná věž (»donjon« či »bergrif«), jako poslední ochrana hradního pána a jeho družiny. Proto hrady tohoto typu byly nejčastěji zakládány na ostrohu. Takový hrad měl toliko jedno uzavření, jednu bránu, případně více bran, ale za sebou, vždy nový okruh hradního prostoru uzavírajících. Leč pražský hrad má tři vnější brány, jejichž smysl byl hlídati a brániti průchodu cest, které vedly hradním prostranstvím. Podle tohoto poznatku zdá se pravděpodob­ ným, že pražský hrad byl založen na průchodu cesty, spojující východní Česko s Čes­ kem západním, na cestě, která z Polabí přes pražský brod (či pražské brody) vedla lesnatým krajem na západ po hřbetu sklánějícího se návrší mezi Vltavou a potokem Brusnicí (»Na Opyši«) a navazovala na komunikační uzel už výše dotčený. Snad to * ) V poslední době ujímá se názor, že Slované přišlí do naší země mnohem dříve než v V . či VI. století. Proti tomuto mínění mluví však podle mého soudu velmi přesvědčivě důvody filologické. Podle učení filologů není v našem jazyku nejmenší stopy po přímých vlivech provinciální vzdělanosti římské. K tomuto ovlivnění našeho jazyka by nepochybně bylo došlo, kdyby Slované přišli do přímého styku s Římany. Poněvadž pak římské impérium ve IV. století z Podunají mizí, vyplývá z toho, že Slo­ vané přišli do našich krajů až po zániku římského impéria v Podunají. — Podobně tomu nasvědčují aristokratická jména (srv. níže str. 1 7 ) slovanská, zakončená na -slav neb -mir, původu asi gótského. Jména ta jsou všeslovanská, což nasvědčuje tomu, že naši předkové přinesli si je už ze své slovanské pra­ vlasti. Jejich germánský, pravděpodobně gótský ráz (jak čelní naši jazykozpytci zjistili), ukazuje, že naši Slované získali tato jména někdy ve IV. století v své pravlasti, a dále, že ještě ve IV. století na větším díle sídlili ve své pravlasti na sever od Karpat.

[9]

bylo původně toliko hradisko, kterým východozápadním směrem procházela cesta od brodu na Poříčí asi na Břevnov a dále, k níž se na jižní straně v zmíněném hra­ disku připojovala cesta od jihu. (Asi od brodu v místech Karlova mostu a přes nynější Pětikostelní náměstí i přes hradčanské Valy na věž katedrály sv. Víta). Tento komu­ nikační půdorys Hradčan, vytýčený patrně dávno před vznikem vlastního hradu, dosti obtížně pokusila se zvládnouti architektonická tvorba století pozdějších, snažící se o přetvoření opevněného hradiska v běžný typ středověkého hradu. A vlastně až později, když Praha přetváří se ve skutečný hrad, vznikla nová cesta, vedoucí Ostruhovou ulicí přímo na Břevnov. Stalo se tak teprve v X II. století za Vladislava II., kdy na tuto novou komunikační trasu zapojen byl i nový pražský most, most kněžny Judity, postavený podstatně jižněji od starého dřevěného mostu, který stával asi v místech nynějšího Smetanova náměstí. Půdorysné zaměření ulic Starého města, které zachovalo se do značné míry v tomto pradávném stavu, přesvědčivě uka­ zuje, že všecky staré cesty na pražském území paprskovitě se sbíhaly k tomuto komu­ nikačně významnému přechodu přes řeku Vltavu, aby pak pokračovaly po jejím zá­ padním břehu dále k svému cíli. Sám pražský hrad, jak možno souditi z nej starších zpráv historických, zejména však podle archeologických vykopávek, zaujímal v starší době románské prostor asi mezi nynějším kostelem sv. Víta a klášterem sv. Jiří, jsa soustředěn ve východní části dnešních Hradčan. Jeví se nám v své podobě, jak si ji zachoval až do počátku X II. století, jako protáhlá plošina, obehnaná palisádami vyztuženým válem, od ostatní hradní hory (v místech nynějšího druhého nádvoří, kde asi končí západní část chrámu sv. Víta) oddělená příkopem. V opevnění hradu a jeho valech je několik vrstev různého stáří, z nichž nejmladší pochází asi z počátku X I. století. Na nej vyšším místě hradního prostranství bylo staré pohanské obětiště, řečené »Ziži« a při něm pohřebiště z IX . století) v místech sv. Víta. (Na Slovensku místy dosud »Ziža« — ohník.) Ve východní části hradního prostoru a spíše na jeho jižním svahu byl knížecí dvůr či »palác« a proti němu dávný knížecí stolec (asi na Jiřském náměstí), na němž česká knížata byla nastolována (ještě po celé X II. století), patrně podle prastarého a tradicí posvěceného obřadu. Byl to starodávný úkon, s nímž se častěji setkáváme ve střední Evropě (srv. slovenské »stolica«, přední místo kraje a pak kraj sám, polské »stolica« ve smyslu trůn, hlavní, sídelní hrad či město, i uherský »Stoliční Bělehrad«), který v starší době nahrazoval obřad korunovace. Dálo se tak na nej­ přednějším neboli »stoličním hradě«, který právě také touto okolností vynikal nad všecky hrady ostatní. Byl hlavním hradem kraje a pak státu. Je jistě významným, že tímto nej přednějším, sídelním a stoličním hradem byla od šeré dávnověkosti Praha. Kníže český tudíž po svém »zvolení« od velmožů (volba i když omezená na rod Pře­ myslovský je také kusem starého pohlavárství) posazen byl na kamenný stolec svých předků a tím uznán za panujícího knížete. Mimořádný význam tohoto pražského stolce a Prahy jako »stoličního hradu« výstižně naznačuje náš kronikář z X II. století, když píše, že pro tento knížecí stolec »netoliko za našich časů, ale již od pradávna bylo

krvavě bojováno a mnoho tisíc bojovníků proň bylo v bojích zahubeno.« Neboť s Pra­ hou a jejím knížecím stolcem získávala se vláda, jak už naznačeno, nad celým českým státem. Také cizí vojska s pokořením Prahy zdolávají odpor celé české země. Tak na př. Jindřich I. zdoláním Prahy pokořil r. 929 Boleslava I., podobně Ota I. roku 950, nejinak pak Jindřich III. r. 1041 spolu s Prahou pokořil Břetislavův velký odboj a tak i český stát. Jak knížecí palác vypadal, můžeme si učiniti aspoň matnou představu podle zpráv legend z X . a podle kronikářských údajů z X I. století. Byla to stavba dřevěná, pod jedno poschodí, s jakousi pavlačí, obrácenou dovnitř hradu, která na východě do­ sahovala k pozdějšímu kostelu Všech Svatých. Uvnitř »palác« měl větší kruhovou místnost, v níž patrně kníže se svými bojovníky stoloval a z níž také vládl. Na ploše ostatního hradu po obou stranách dlážděné cesty, která procházela jeho podélnou osou, byla celá řada menších budov, roubených i se stěnami z vyplétaného proutí, z nichž část sloužila též účelům hospodářským. Zčásti byla to asi obydlí knížecí družiny. Do tohoto prostoru v době křesťanské včleňují se prvé křesťanské svatyně. Za knížete Bořivoje (dřevěný) kostelík Panny Marie (asi proti jižní bráně), kostel sv. Jiří (v místech nynějšího kláštera sv. Jiří), postavený knížetem Vratislavem a Václavem proti starému knížecímu paláci, konečně pak kostel sv. Víta, zbudovaný knížetem sv. Václavem poblíže starého pohanského obětiště. V jihozápadní části hradního prostoru byl dvůr hradního arcipryšta (kníže Václav shlížel naň se svého paláce), z něhož později stal se asi dvůr a palác biskupský (v místech pozdějšího proboštství) s kaplí sv. Mořice. Na svou dobu vpravdě monumentální kostel sv. Víta nad všecky stavby v prostoru pražského hradu vysoce vynikal. A tak Hradčany tvořily vlastně tři opevněné skupiny budov při jejich hlavních branách. Dvůr či palác knížecí, dvůr biskupský a kostel, později klášter sv. Jiří. Každý z těchto hradů měl svou věž a svou bránu a toliko valy spojovaly je uměle v jeden celek. Píše-li arabský cestovatel Ibrahim ibn Jakub r. 965 o Praze, že její hrad je zbudován z kamene a vápna, má asi nepochybně na mysli některé stavby církevní (kostel sv. Víta, snad i kostel sv. Jiří). Neboť jinak pražský hrad v době pohanské i v své ranné době křesťanské byl převahou ze dřeva, tak jako většina tehdejších hradů vůbec. (Ještě roku 1119 poznamenává letopisec o knížecím paláci na Vyšehradě, že jej vítr převážně pobořil!) Dřevěnou konstrukcí daly se asi spíše zvládnouti poněkud větší prostory než klenbou kamennou. Ostatně i při zdě­ ných církevních stavbách dlouho do X I. a X II. století udržují se stropy dřevěné. První Přemyslovci založili patrně na zmíněném hradisku a při průsečníku nejvýznamnějších cest nový hrad či důkladněji opevnili hradisko »na Opyši«, hřbetu to návrší Prahy, patrně proto, aby ovládli důležitý přechod přes Vltavu a komunikační uzel, a tak i kraj na obou březích ležící, staré Česko neboli Pražsko. Byla to pů­ vodně maličká zemička, kraj vlastního kmene Čechů, rozložená po obou březích dolní Vltavy, kterou ohraničovaly přibližně Ohře a fiip, dolní Mže a Džbán, dolní Sázava a střední tok Labe. Zmíněná východo-západní magistrála vstupovala do tohoto pra­

í 11]

starého Česka u Českého Brodu a při jiném Brodu na řece Mži (je to pozdější Beroun) tuto pračeskou zemičku opět opouštěla. Kdy podařilo se knížatům pražským z tohoto jádra České země a budoucího státu ovládnouti i jiné kraje a kmeny potomních Čech a tak vytvořiti z geografické jed­ notky i jednotu politickou v rámci primitivního státu, není dosud přesně zjištěno. Koncem století IX . a počátkem X . století vládla však již Praha a z ní první křes­ ťanští Přemyslovci celé zemi české. Jiným významným střediskem, které vytvářelo románskou Prahu byl proti Hrad­ čanům, na pravém břehu Vltavy ležící hrad Vyšehrad. Svým půdorysným rázem liší se velmi nápadně od půdorysu Hradčan. Vyšehrad je již skutečným hradem s jedno­ směrným uzavřetím a branou, která měla chrániti hlavní, nedobytnou věž. (V listině z r. 1361 se připomíná »velká brána« směrem od Pankráce.) Proto snad byl Vyše­ hrad pokládán za vzdornější a pevnější hrad než sama Praha, t. j. Hradčany. Jinak má Vyšehrad v podstatě podobnou polohu jako Hradčany (či hrad Praha), to jest polohu značně vyvýšenou, s níž se zpravidla u starých hradů slovanských nesetká­ váme. A měl nepochybně stejný úkol a stejnou funkci jako hrad Praha, totiž střežiti důležitý přechod přes Vltavu v starobylém Česku a tak pradávné spojení mezi Východem a Západem. Oba hrady náležely témuž území starého Česka neboli Praž­ ska. A byly také nej významnějšími hrady na tomto území. Snad jeden ovládal zá­ padní polovici starého Česka, druhý pak jeho polovici východní. Který z obou hradů je starší? Praha nebo Vyšehrad? Jméno Vyšehradu není jediným v slovanském světě a tak jako Děvín, hlásí se do dávné minulosti. Historické zprávy dosvědčují nám však Vyšehrad až dosti pozdě, někdy v druhé polovici X . století. Archeologie a vykopávky na Vyšehradě jsou pro historii Vyšehradu bez významu, neboť při pozdější jeho úpravě na pevnost byly starší archeologické vrstvy patrně zničeny. Prvé zprávy o Vyšehradě jsou na mincích Boleslava II. z druhé polovice X . století a k době o málo pozdější se hlásí také zpráva z X III. století, že biskup sv. Vojtěch vysvětil tam kostel sv. Jana Ev. Kosmas ( f 1115) líčí Vyšehrad (původně prý Chrastěn) jako starší knížecí hrad než byla Praha, neboř na Vyšehrad povolává mythická Libuše Přemysla ze Stadic; leč mythus o Přemyslu-Oráči náleží až době pozdější. A tak přes to, že lýkové střevíce i mošna Přemyslova chovány byly tradičně vždy na Vyše­ hradě, není dostatek důvodu pro víru v historický podklad těchto pověstí. Větší stáří Vyšehradu proti Praze je patrně toliko kronikářovou fantasií a literárním efektem. Na rozhraní X . a X I. století jeví se Vyšehrad jako významné sídlo knížecí a kon­ cem X I. století praví se o Vyšehradu, že byl »máteří a paní všech hradů českých«, vyvýšený nad jiné jako »metropole Čech«, jenž tak v protivě ku Praze byl či měl se státi »hlavním hradem české země«. Nicméně při všem tom významu a starobylosti Vyšehradu domácí legendy z X . století znají toliko Prahu a o Vyšehradu se nikde nezmiňují. Z roku 950 je zpráva, že Ota Velký, když podnikl do Čech vítěznou výpravu proti Boleslavovi, oblehl kterýsi »nový hrad«, v němž zavřen byl Boleslavův syn. A týž Ota po kapitulaci Boleslavově vydává pak listinu »v podhradí Nivun-

[

12

]

burg-u«, nepochybně u Prahy, čímž mohl by se míniti Vyšehrad jako tehdy hrad nový neb nedávno teprve založený. Na pozdější původ Vyšehradu (aspoň jako vel­ kého hradu knížecího) ukazuje i ta okolnost, že ležel poněkud stranou komunikač­ ního uzlu hlavních cest. Na Vyšehrad (a jakoby do slepé ulice) vedla cesta přes Prahu. (Velká cesta přes Pankrác na Benešov a dále pro dobu románskou není ještě dosvědčena.) Kronikáři doby Karlovy (Neplach a t. ř. Pulkava), jak se zdá dle starších pra­ menů, snad podle neznámého dnes rukopisu Kristiána, připisují Bořivojovi a sv. Me­ toději, že založili na Vyšehradě kostelík sv. Klimenta, připomínaný к r. 1088; stá­ val před vchodem do kostela sv. Petra a Pavla (asi podobně jako na Hradčanech Bořivojův kostelík Panny Marie), к němuž roku 1215 byl přivtělen. Kdyby se těmto zprávám dalo věřiti (a víru tu posiluje zejména patrocinium sv. Klimenta!) byl by Vyšehrad dosvědčen již pro konec IX. století a jeho kostelík sv. Klimenta jaksi pro­ tějškem kostelíka sv. Klimenta na Levém Hradci, o němž spolehlivě víme, že byl založen od knížete Bořivoje. V té době byl by jen asi zcela podružným hradem, aby teprve později stal se Vyšehradem. Kostelík sv. Klimenta byl asi nejstarším koste­ lem (již také podle své polohy) vyšehradským. V XI. století má potom Vyšehrad bezmála skoro stejný význam jako Hradčany a za Vratislava měl je dokonce zastíniti a zatlačiti do pozadí. Vyšehrad tak jako Praha zve se v starší době »metropolis« a býval v době románské i sídlem knížat českých a shromaždištěm jejich družin. Zvláště od dob knížete a krále Vratislava (patrně v protivě к biskupskému sídlu jeho ctižádostivého bratra biskupa Jaromíra) dostalo se Vyšehradu i jistých předností před Hradčany a podobně za jeho nástupců Vladislava a Soběslava. V této době stává se Vyšehrad a jeho nový chrám sv. Petra a Pavla také pohřebním místem českých Přemyslovců. Byly tam uloženy tělesné po­ zůstatky zakladatele vyšehradského proboštství a předního zvelebitele Vyšehradu kní­ žete a krále Vratislava ( f 1092), podobně Soběslava I. (j- 1140) i Soběslava II. ;( f 1180). Tak jako na pražském hradě bylo též na Vyšehradě několik významných kostelů.‘Vedle zmíněných již kostelů sv. Klimenta a sv. Jana, které patří asi к nej­ starším, a z nichž poslední připomíná se v X III. století jako rotunda románského stylu, byl na hradě kostel sv. Petra a Pavla a při něm kapitula s proboštstvím z dob knížete Vratislava ( f 1092). Dále okrouhlý kostelík sv. Martina (dosud zachovaný) rovněž z doby románské, kaple Maří Magdaleny (1130) a basilikální chrám sv. Vav­ řince o třech lodích, též asi z doby Vratislavovy. Kromě kostelíka sv. Martina všecky románské stavby na Vyšehradě zmizely téměř beze stopy. (V legendě o sv. Prokopovi ze XIV. století připomíná se také na Vyšehradě »pověstná škola jazyka slovanského«, kde prý již sv. Prokop nabyl literárního vzdělání. Leč tato zpráva je přídavkem až ze XIV. století a patrně toliko zbožným přáním či programem doby Karla IV.) Knížecí palác na Vyšehradě a početnost i význam jeho církevních svatyň naznačuje, že Vyšehrad v době románské (jmenovitě za králů Vratislava a Vladislava) v mno­ hém ohledu směle se mohl stavěti po bok i samé Praze a Hradčanům. Celkem však

[ 13]

důležitost Vyšehradu přece jen ustupuje před Prahou do pozadí. Už proto, že Praha byla a povždy zůstala vlastním »hradem stoličním«. A dále také z toho důvodu, že byla netoliko sídlem knížecím, ale i biskupským, zejména pak, že chovala ve svých chrámech poklady pro křesťanský středověk obzvláště cenné a významné, jako byly ostatky českých světců Václava, Ludmily a Vojtěcha. Třetím střediskem, které vytvářelo starobylou Prahu byl knížecí dvůr Týn, histo­ rické jádro Starého města Pražského. Již jeho jméno (z keltského »dunum«) mohlo by naznačovati jeho stáří a ráz. (Kronikář Hájek z XV I. století má zprávu, že Týn býval sídlem knížat českých, leč její dochování ujímá ji značně na věrohodnosti.) Ba nedávno byla vyslovena domněnka, že vlastně tu je základ a původ Prahy a, že opevněný dvorec či snad hrad Týn (byl to nejspíše opevněný dvorec, »fale«) před­ cházel založení hradu Prahy, pozdějších Hradčan, i když naň pak přešlo jméno sídla pražských knížat a vladařů českého státu. (Snad není bez významu, že v našem jazyku zpravidla užívá se tvaru »v Praze«, »k Praze« a to již v staroslovanských legen­ dách z X . století a toliko výjimečně vyškytá se — u Dalimila — počátkem X IV . sto­ letí také tvar »na Praze«, t. j. na Hradčanech, čímž pojmově se naznačuje, že osada kolem Týna nabyla největšího významu a zastínila tak Hradčany i Vyšehrad.) Při Týnu bylo totiž od pradávna tržiště a kolem něho vytvářelo se potom obchodní středisko Prahy. Bylo to místo knížecí mocí chráněné, ale také ohradou z kůlů před loupeživými zásahy z venkova opevněné. Sem přicházeli především cizí kupci, »hosté« (z latinského »hostis« cizinec, nepřítel), aby tu vykládali své zboží a přitom požívali ochrany knížecí. Tento »dvůr hostů« (srv. s tím též ruské »gastinoj dvor«!), kde knížecí úředníci vybírali též clo (odtud »Ungelt« a »ulice Celetná«!) od těchto cizinců, stal se pak základem, jak už zmíněno, Starého města Pražského. V tomto dvoře měli při kostelu Panny Marie své sklady cizí kupci z východu i západu a tu na knížecí mocí chráněném tržišti činili prodeje i koupě ve velkém i v malém. V Týnském dvoře byla knížecí váha i míra a tu byl i zvláštní soud knížecí, který mi­ mořádnými pokutami a tresty stíhal zločiny (zabití, poranění, krádež) v tomto chrá­ něném místě spáchané. Tento knížecí dvůr má nepochybně na mysli arabský céstovatel z X . století Ibrahim ibn Jakub, když nazývá Prahu největším trhovištěm v zemích slo­ vanských, kam přicházejí přes Krakov kupci ze slovanského východu, stejně jako z Uher i z jiných krajin, zejména Arabové a Židé. Předmětem obchodu byli obzvláště otroci, dále koně, obilí, kožešiny, ale nepochybně i zbraně a předměty luxusní, jako drahé látky a opojné nápoje. Sem k Týnskému dvoru sbíhaly se nej důležitější cesty v české zemi, jako byla již zmíněná magistrála ze Slezska, Krakovská a Moravy, ve­ doucí Polabím a pokračující na západ přes Brod na řece Mží (nynější Beroun), kterou cestovalo se stejně do Plzeňska a dále do Bavor, jako do Bechyňska a dále do Ra­ kous. Tu připojovaly se k této velké magistrále ze severu, jak již zmíněno, »cesta srbská«, vedoucí do Míšně, i »cesta lužická«, vedoucí do Zitavy a dále. Snad byla to zejména ona východo-západní magistrála, která dodávala Týnskému dvoru i jeho okolí mimořádné důležitosti a hospodářského věhlasu. Tento význam »české křizo -

vatky« pak způsobil, že na tomto místě rostla budoucí Praha jako město, které svým posláním už v době gotické a také později mělo zastíniti Vyšehrad i Hradčany. Toto hospodářské a pak i kulturní středisko stalo se pak vlastní Prahou též podle jména, zatím co Vyšehrad i Hradčany se od dolní Prahy pojmově jaksi oddělily a staly se toliko sídlem panovnického rodu a jeho okolí. Při Týnském dvoře bylo také veliké tržiště, jak už výše bylo zmíněno. Byl to pů­ vodně veliký lichoběžník, do jehož cípů ústily hlavní silnice a ulice, které spojovaly Prahu s jejím okolím. (Pražské tržiště zaujímalo původně celý prostor Velkého i Ma­ lého staroměstského rynku, do jehož středu teprve v době pozdější umístěn byl blok radniční.) Byla to jednak cesta, vedoucí k starému brodu a mostu (nynější ulice Kaprová), dále ulice a cesta, vedoucí k východu (ulice Celetná) a jiná cesta k severo­ východu, vedoucí na Poříč k osadě německé, konečně pak cesta jižní, která se při­ pojovala k ulici, vedoucí od starého mostu k cestě na Vyšehrad (nynější ulice Valentinská, Husova a Spálená). V prostoru mezi starým tržištěm, mostem a Vltavou počíná se tato dolní Praha už v pozdější době románské také nejvíce zalidňovati a osídlovati. Při Týnském dvoře nalézáme také nej starší osady cizinců. Byli to v prvé řadě Židé, dále Románi či Vlaši z Francie a Itálie, a konečně Němci. Středověk viděl v nich především cizince, kteří toliko dočasně jako »hosté« pobývali v zemi a proto uznával, že mohou se dále říditi svými vlastními právními obyčeji, užívati svého vlastního jazyka, míti kněze svého náboženství i svého jazyka a také soudce, jenž by podle je­ jich cizích obyčejů, rozhodoval spory, které by mezi nimi vznikly. A tento názor udržuje se i tehdy, když zmínění cizinci usadili se v Praze neb v českém státě trvaleji. Zásadní toto hledisko na všecky tyto cizince přinášelo také samo sebou, že zmínění cizinci bydleli ve shlucích takto jazykově i právně uzavřených, z nichž vytvořily se pak »kouty« či »osady« Židů, Němců, případně i jiných národností. Z nej důležitějších osad těchto cizinců při Týnském dvoře byla stará osada židov­ ská, asi mezi Týnem a Vltavou. Od nich něco dále při Vltavě na Pořičí či v Pořičanech při kostele sv. Petra byla osada Němců, kteří se časem rozšířili i jinam do praž­ ského »podhradí«. (Praha měla vlastně tři »podhradí«. Jednak vlastní podhradí Hrad­ čan na levém břehu Vltavy, pak podhradí Vyšehradu a snad i podhradí Týnského dvora. Všecky tyto osady kupců a zčásti i řemeslníků tvořily jeden celek, který zval se »podhradím pražským«.) Spojovaly je brody na Vltavě, v pozdější době, ač už v době velmi dávné, i most, zprvu dřevěný, v pozdější době most kamenný. Starý tento most připomíná se už v legendě břevnovského mnicha Kristiána o sv. Václavu z konce X . století, když k roku 932 líčí se zázraky při přenešení jeho ostatků ze Staré Boleslavi na hrad pražský. Stával v místech poněkud severněji a dále po proudu řeky Vltavy než pozdější kamenný most Juditin a pak most Karlův. Tak asi v místech ny­ nějšího Smetanova náměstí. Od pražského mostu a od Týnského dvora k Vyšehradu vedla také velká cesta neb ulice, při níž leželo i jiné tržiště (asi v místech pozdějšího Nového města Pražského a Karlova náměstí), kde se konávaly trhy místní každé soboty.

[ 15]

Jinak prostor mezi oběma hrady a v okolí Týnského dvora byla řada vesnic či osad venkovských, zemědělských i řemeslnických, s nevolnickým obyvatelstvem domácím, při nichž měli nejednou svá sídla i příslušníci vznešené společnosti pražské, vlastních to »hradčanů«, ať už to byli »páni« světští nebo duchovní, příslušníci prvých našich klášterů. Historických zpráv o těchto částech pražského podhradí téměř není. A jen zpětnými soudy můžeme někdy a někde pozdější údaje historické promítnouti do starší minulosti. Tyto tři skupiny Prahy vytvářely její osídlení i sociální a hospodářskou povahu. Byl to především kníže se svojí družinou či dvorem. (Snad už tenkráte užívalo se pro vrchního knížete názvu »král«, které je obměnou franckého »Karl« a pojmově spojeno s představou mocného panovníka!) To byli vlastní »hradcané«, kteří sídlili »na Praze« neb na Vyšehradě, vybraní bojovníci (či »bojaři«, jak je po způsobu rus­ kém nazývají nej starší naše legendy, psané staroslovansky), »muži« neb »Češi« ve vlastním slova smyslu, pozůstávající z plně svobodných »zemanů« neb »vladyk«; mezi nimi společensky i hospodářsky se vyšinula zejména vrstva »išpanů« či »pánů«, pověřených knížetem nej důležitějšími funkcemi vojenskými a správními. Tato vrstva v okolí knížete nebyla početná a tvořila vojenskou posádku obou hradů pražských. Početnost této společensky vysoko povznešené skupiny je dána vojenským prů­ vodem knížete, »comitatus«, jak zvou tuto družinu prameny po způsobu fransko-latinském, z čehož pro jednotlivé družinníky vytvořil se fransko-latinský název »comes«, jenž přešel do našeho jazyka v tvaru »kmet« ve významu přední velmož! Početnost této nad jiné povznešené společenské vrstvy dobře asi naznačují rozměry našich nejstarších kostelů, t. ř. rotund. Tak na př. družinu knížete Bořivoje staré legendy z X . sto­ letí udávají na třicet osob. A sotva tato knížecí společnost i v době pozdější přesaho­ vala několik desítek vybraných bojovníků. Jedině tito urození a vyvýšení měli s kní­ žetem účast na jeho stole, na jeho »žertvách« i »hodokvasech«, a také později v době křesťanské na církevních bohoslužbách. V době křesťanské k těmto společensky vynika­ jícím »hradčanům« či »kostelanům« přidružilo se křesťanské duchovenstvo, pověřené též některými úkony soudními či správními. A tak přešel i název hradu »castellum« na křesťanskou svatyni, která byla po výtce na hradě, ve tvaru »kostel«. Tato společensky vysoko vyvýšená vrstva »mužů meče«, vlastních to »urozených« či »dobrých lidí«, shlí­ žela se svého hradního prostředí na ostatní společenské třídy v pražském podhradí jako lidi s hlediska urozenosti a společenské přijatelnosti méně dobré, jako na -»ro­ boty« a »chlapy«, kteří nevládli mečem a netrávili život v společenské kratochvíli (lov a štvaní zvěře) neb v politických zájmech knížete a země, ale byli nuceni »robotiti« či pracovati (fysická práce byla svobodných Čechů krajně nedůstojná!) a pečovati o hmotné potřeby svých vyvýšených »vladyk« či »pánů« a především samého knížete. K těmto »rábům« neb »pacholkům« patřili s hlediska knížecích »hradčan« stejně cizí kupci a kupčíci, výše zmínění v okolí Týnského dvora, jako též »robotězi« a otrocké osadnictvo pražského okolí, otročtí sedláci a nevolničtí řemeslníci, tvořící převážnou většinu obyvatel pražského okolí i země. »Český národ« v době ro-

[

16

]

pánské, v době praslovanského otroctví a nevolnictví, byl tudíž na počet velmi chudý. Tvořili jej po výtce toliko »páni«, »vladykové« a »zeměníné«, držitelé či správci kní­ žecích dvorů neb vlastních »dědin«, kteří se narodili z »dobrých Čechů«, zejména pak ti, kteří jako knížecí »hradčané« neb »kasteláni« sídlili na knížecích hradech či kastelech. Jestliže počet obyvatel české země pro dobu románskou lze odhadovati asi na 500.000 duší, pak vlastní jádro národa, oni svobodní »muži« neb prostě »Češi« se pohyboval asi mezi pěti až deseti tisíci osob. V kraji se všichni znali. A syna jme­ novali podle jména otcova. (Na př. Dobra a jeho syn Dobrovic.) Mezi oběma spole­ čenskými vrstvami, výše zmíněnými, byla veliká propast a společenský přechod z vrstvy rábů a pacholků, z rodu děvek a vůbec ze společenské vrstvy otrocké čeládky, do vrstvy panské a vladycké byl prakticky téměř nemožný. Nikoli snad proto, že by mezi oběma těmito skupinami nebylo společenských styků (vždyť každý pán či vladyka žil obklopen svojí nevolnickou čeládkou!), ale z té příčiny, že společenská uro­ zenost bránila jakémukoli splývání jedné vrstvy obyvatel země s vrstvou druhou. I když snad bohatství židovských či německých, případně i jiných kupců v pražském podhradí nejednou sbližovalo vrstvu »hradčan« s jejich dodavateli vzácnějších věcí v pražském podhradí, a když také církev po upevnění křesťanství v našich zemích snažila se (ač dlouho marně!) vštípiti panské vrstvě urozených názor, že porobný znak »člověčenství« nezbavuje příslušníky nevolnické vrstvy nároku, aby byli poklá­ dáni za »lidi«, když přece sám Spasitel »vzal na se člověčenství«, aby přinesl spásu a vykoupení všem bez rozdílu. Ani když o zbohatlích Němcích v pražském pod­ hradí užívají prameny rčení, že jsou »lidé svobodní«, neznamená to ještě, že by se tak vyrovnali nadřaděné vrstvě »mužů českých«, nýbrž toliko, že jsou svobodnější než jiná venkovská čeládka a že požívají zvláštní ochrany knížete. Snad byli bohatí (tak jako jiní obchodníci v pražském podhradí, jako zejména Židé), nabývali postupem času spolu s knížecí ochranou i jistých výsad právních, nicméně společensky zůstá­ vali dále hluboko pod vrstvou »vladyk« a »pánů«, z nichž ti, kdo tvořili vlastní dru­ žinu knížete, honosili se v Praze názvem »hradčan«. (Jméno této společenské vrstvy přeneslo se pak na sám knížecí hrad, který v tomto smyslu zval se prostě Hradčany). Tato vznešená třída lišila se od vrstvy selských parobů a cizích »hostů« i povahou svých jmen, která si přinesla jako vládnoucí aristokracie již ze své slovanské pravlasti. Byla to jména germánského, t. j. gotského ražení (jako Václav, Vladislav, Jaroslav— jejich smysl je »Jaro — der Slavě«, »Vlado-Slav« a pod., neboť jedině v dávném ger­ mánském prostředí mohl z původního Slověním či Slavěnín vzniknouti neslovanský tvar »Slav«! — a podobně také Mojmír, Jaromír, Vladimír, když k slovanskému Jaro či Vládo přidáno bylo germánské slovo »mare«, znamenající asi tolik co vě­ hlasný, vynikající, slavný. Podle těchto praslovanských slovansko-germánských slože­ nin tvořila se pak i komposita slovanská jako na př. Bořivoj, Vojtěch, Strachkvas a pod., která vesměs stala se jmény aristokratické třídy zeměnínů a vladyk v celém slo­ vanském světě. Slovanské vrstvy nevolnické užívaly zpravidla jmen jednoduchých.) Byla románská Praha městem? Kosmas, kronikář z počátku X II. století, vkládá při [17]

založení Prahy mythické Libuši do úst slova: »město vidím veliké, jehož sláva hvězd se dotýká«. A z toho můžeme usouditi, že románská Praha byla již na počátku XII. století místem skutečně na svou dobu značně rozlehlým a svým věhlasem vynikají­ cím. Byla však skutečně městem? V našem jazyku sám pojem »města« ztotožnil se s pojmem »místa trhového«, kterému se později v době gotické (asi od počátku XIII. století) dostalo zvláštního zřízení městského, jak k nám toto bylo zprostředkováno z kulturního jihu a z románského západu především Němci a německými kolonisty. V tomto smyslu (jehož se nejednou přidržují i naši dějepisci a historikové právní) Praha v době románské městem ještě nebyla. Společensky i politicky nej důležitějším střediskem v románské Praze byl pražský hrad čili Hradčany. Soudobé prameny (už z prvé polovice X . století!) zvou Prahu »hradem přeslavným«, »nejpřednějším hra­ dem a sídlem v zemi«, »metropolis« české země, s nímž do jisté míry (jak už na­ značeno) mohl soupeřiti toliko Vyšehrad. Soubor rozmanitých osad na levém i na pravém břehu Vltavy »mezi oběma hrady« pražskými zval se v době románské »praž­ ským podhradím«. Nicméně oba hrady i s podhradím tvořily celek, který měl na mysli Kosmas, když v Libušině proroctví napsal: »město vidím veliké...« Přijde ovšem na to, jaký pojem kronikář do slova »urbs« vkládal a co tím mínil. Neboť Kosmas byl muž vzdělaný, který za svého pobytu na evropském západě poznal sku­ tečná města i s jejich antickým základem. Latinsky zvaly se Hradčany, podobně jako Vyšehrad, »urbs« nebo »civitas« tak, jako v době gotické nazývána byla u nás města i s jejich městským zřízením. Pojem města tvoří však něco více než městské zřízení! Město je soubor rozmanitých funkcí správních, hospodářských i kulturních, jejichž nahromadění v jednom místě a tím snadnější výměna všech výše dotčených hodnot tvoří nejvlastnější podstatu a pojem města. (Toliko u nás, u Poláků a u Němců sou­ středil se pojem »města« na jeho obchodní středisko, kdežto u Rusů zůstal věren tra­ dičnímu pojmu »hrad«, z něhož vzniklo pak ruské »gorod«; podobně u Maďarů z pojmu »vár«, hrad, vytvořilo se pojmově i jazykově »város«, město.) V tomto smyslu Praha měla nej důležitější funkce města dávno před vznikem německých měst v našich krajích i s jejich »městským zřízením«, dávno již před touto dobou byla Praha nej důležitějším ústředím politickým, církevním, správním, hospodářským i kul­ turním. Na rozdíl od jiných hradů či měst v střední Evropě, které toliko na dvě — tři generace stávají se sídelním místem svých vladařů, Praha je skutečně »metropolis«, sídelním hradem Přemyslovských Čech, jak politickým, tak církevním a brzy také správním. Jestliže panovníci v době románské často jen cestují od jednoho hradu ke druhému a tak vládnou, Přemyslovci zpravidla vládní moc vykonávají ze svého střediska v Praze. Tím vším se Praha liší od »hlavních« měst jiných národů a zemí. A lze proto o Praze jako celku užiti výrazu »město« již dávno před dobou, než Staré město Pražské při tržišti u Týnského dvora se vyvinulo neb bylo založeno. Praha jako souhrn těchto důležitých funkcí a úkonů vytvářela se dávno, ba téměř od nepaměti. Nej důležitější a nej významnější v tomto ohledu byla okolnost, že Praha stala se

f 18]

sídlem Přemyslovců, kteří vytvořili český stát. Ba bylo by možno se ptáti, zda Prahu jakožto přední centrum českého státu vytvořili spolu s českým státem prví Přemys­ lovci či zda Praha sama svoji důležitou polohou v centru české země a na uzlu sta­ rých komunikací nevytvářela moc prvých Přemyslovců a tak i český stát. Neboť kdyby byli Přemyslovci měli své sídlo jinde v české zemi, lze vážně pochybovati o tom, zda by kolem jejich hradu nakupila se moc nad českými kraji, kmeny a knížaty a zda by státotvorná funkce nebyla osudem (či geografickou strukturou české země) při­ souzena jinému rodu než právě Přemyslovcům. I když všecko to platí pro nejdávnější počátky Prahy, není pochybnosti o tom, že moc Přemyslovců a tak i moc a vláda Prahy se povznesla zejména v době křesťan­ ské. Křesťanství pro mladé, barbarské národy, k nimž i náš národ (či spíše jeho zá­ rodky) náležel, neznamená totiž toliko záměnu víry v bohy pohanské za víru v boha křesťanského, ale především poznání a navázání na antickou vzdělanost Řeků a Ří­ manů, kterou církev jako velký prostředník mezi antikou a světem barbarským sebou přinášela. Křesťanství dává mladým severským kmenům netoliko nové hodnoty a po­ jmy mravní, novou filosofii a nový názor na svět, ale současně i nové pojmy právní, státní i správní a učí je očima vyspělé antiky dívati se na svět. A v této věci je vlastně největší význam křesťanství. Křesťanství zejména s tohoto hlediska stalo se také zá­ kladem evropské civilisace. Trvalo to ovšem zpravidla celá staletí než mladý, bar­ barský svět vzdělanost antického světa aspoň zčásti pochopil. Tolik je však jisto, že u všech národů střední i západní Evropy počátky křesťanství znamenají i počátky aspoň primitivní státnosti. Tak jako křesťanský bůh se svoji mocí byl vysoko nadřaděným božstvem všem starým idolům pohanským a vpravdě jediný a všemohoucí, tak měl se jim státi jako vyvolenec a nástroj boží, křesťanský kníže a vladař. Tuto státotvornou stránku křesťanství dobře již naznačuje stará naše legenda z konce X . sto­ letí, která arcibiskupu Metodějovi při křtu knížete Bořivoje klade do úst slova: »Dáš-li se pokřtíti, staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé tvoji budou ti poddáni!« Skutečně pak přijetí křesťanství znamená pro pražské Přemyslovce ne­ tušený vzrůst jejich moci politické. Přemyslovci po přijetí křesťanství stali se pány mocného a rozlehlého státu, státu, který byl potom po různých proměnách po celý středověk programem jejich politické moci a české expanse na sever i východ. Křesťanství počalo do našich krajů pronikati už dávno před příchodem slovan­ ských věrozvěstů Cyrila a Metoděje z různých stran. Již v této době křesťanství při­ cházelo k nám, jak starobylá legenda o sv. Metodějovi praví, »z Němec, Vlach i z Řek«. Avšak celkem bez valného úspěchu. Již k roku 845 máme zprávu, že 14 knížat z české země dalo se v Řezně pokřtíti. Leč tato bavorská mise se sotva asi dotkla Přemyslovců a Prahy. A dotkla-Ji se ji, zůstala bez ohlasu. Teprve pokřtění knížete Bořivoje moravským Metodějem i jeho ženy Ludmily, kteří před tím byli pohany, znamená pro naše kraje rozhodný obrat a převrat i trvalé zakořenění nové víry a nových poměrů v našich zemích. Je pozoruhodné, že bylo to křesťanství by­ zantské a slovanské, které mohlo se pochlubiti tímto nečekaným úspěchem. Byzanc,

[ 19]

odkud přišli k nám tito prví a úspěšní šiřitelé křesťanství, byla tou dobou nej kul­ turnějším městem světa, pravá dědička antických tradic a antické vzdělanosti, která vysoce vynikla nad ÍLím a nepoměrně pak ještě více nad naše polobarbarské soused­ ství germánské, ať bavorské či saské. A tak křesťanství, které k nám přinesli z Cařihradu Konstantin a Metoděj, znamená veliký přínos vzdělanosti, kterou nasyceny byly naše země v IX . a X . století a které velmi pozoruhodně svojí kulturní úrovní odlišuje naši vlast od sousedních krajů germánských. Zprvu se zdálo, že ohniskem této nové vzdělanosti bude stará Morava, panství Mojmírovců, zejména Rastislava a Svatopluka, k němuž i Čechy náležely. Leč po smrti Metodějově mocný král mo­ ravský Svatopluk vyhnal jeho žáky z Moravy. Ti uchýlili se jednak do Bulharska, jednak do Čech ke dvoru knížete Bořivoje a jeho ženy Ludmily. Spolu s nimi pře­ neseny byly do Čech a především do Prahy i tradice slovanského křesťanství Meto­ dějova i s jejich slovanskou bohoslužbou. A také Metodějova koncepce velkého slo­ vanského státu. Odtud Čechy a především Praha získává primát a vůdčí postavení v krajích našeho národa a podržuje si tuto vzdělanostní i politickou převahu na celá staletí, ano možno říci trvale. Je skutečně jen málo míst v Evropě i na světě, které by v tom smyslu mohly s Prahou soutěžiti. Od samé rané doby románské všecky kulturní epochy budují na základech, které v Praze pro náš národ vytvořilo naše slovanské křesťanství. Praha stává se kulturním majákem, který svým světlem osvě­ cuje a přitahuje nejen všechy kraje v našem národě, ale nejednou ozařuje i země sousední. Vnějším symbolem křesťanství jsou prvé křesíanské chrámy. O Bořivojovi víme, že prvý křesťanský chrám zbudoval na Levém Hradci, zasvěcený sv. Klimentovi, jehož cařihradští věrozvěstové byli obzvláštními ctiteli. Druhý křesťanský kostel po­ stavil Bořivoj na předním knížecím svém hradě »na Praze«, přímo proti starému po­ hanskému obětišti, řečenému »Ziži«. Byl zasvěcený Panně Marii. Stál někde mezi hlavní branou do pražského hradu a zmíněným obětištěm. Snad z téže doby pochází i kostel sv. Klimenta na Vyšehradě. Také oba synové Bořivojovi pokračovali v šíření křesťanství a v stavbě svatyň no­ vému bohu a nové duchovní i politické orientaci české země. O Spitihněvovi víme, že zbudoval kostel sv. Petra a Pavla na svém venkovském hrádku Budči. A jeho bratr Vratislav postavil pak rozsáhlejší kostel na hradě pražském, zasvěcený sv. Jiří. Ten stal se potom předním i »krstným« kostelem české země a sídlem sboru kněží, kteří měli pečovati o šíření nové víry. V kostele sv. Jiří pohřbeni jsou většinou prví Přemyslovci: kněžna Ludmila, jejíž ostatky převezeny tam byly z Tetína, sám budo­ vatel chrámu kníže Vratislav a tak i jiní až do časů knížete Břetislava, kromě kní­ žete Václava, jenž pohřben byl v svém kostele sv. Víta. V době Spitihněvově a Vratislavově udála se s Prahou a s Přemyslovci daleko­ sáhlá proměna politická i církevní. Jak již zmíněno, prvým státotvorným střediskem v našich krajích byla Morava, snad mythický Velehrad. Moravě a králi Svatoplukovi a stejně také moravskému arcibiskupovi Metodějovi podřízeni byli Přemyslovci, Boři­ [20]

voj i jeho synové Spitihněv a Vratislav. Když však moravský Svatopluk odklonil se od směru arcibiskupa Metoděje a jeho žáky po jeho smrti r. 885 vyhnal, nastala (pa­ trně i vlivem vypuzených slovanských kněží moravských, kteří našli útulek na dvoře pražském), zejména po smrti krále Svatopluka roku 895 v Čechách velká proměna politická i církevní. Spitihněv a Vratislav vytrhli se z podřízenosti moravských Mojmírovců, aby pomocí Bavorů sami získali vládu nad rozlehlou říší moravskou. A aby tak státotvorné středisko přeneseno bylo do Čech a do Prahy. Okolnosti byly jim v mnohém ohledu příznivé. Spitihněv a Vratislav již roku 895 připomínají se jako přední knížata česká, vládnoucí nad ostatními krajovými či kmenovými knížaty v zemi. V té době také za Ludvíka Dítěte, na jehož místě vládli bavorští biskupi, rozkládala se stará, universálně myšlená říše východofranská a na jejím místě vzni­ kají geograficky i etnicky uzavřená vévodství (jako Bavorsko, Sasko, Franky atd.) jako základ budoucí říše německé. Pravděpodobně v této souvislosti zmohutněl i stát český a po smrti synů Svatoplukových zmocnili se Přemyslovci netoliko Moravy (tehdy ještě Moravy, k níž náleželo též Slovensko!), ale i jiných zemí k moravskému státu příslušejících. Byly to zejména Lužice, Slezsko a dále pozdější Krakovsko spolu s Červenou Rusí. Tam na hranicích této země při rozvodí Bugu a Styru a u hradu Přemyšlu stýkal se český stát s ruskou říší kijevskou. Na severu hraničil s kmeny či knížetstvími budoucího Polska, na západě pak s kmeny srbskými v Polabí a dále s Durinskem a Bavorskem. Český stát prvých Přemyslovců asi v tomto rozsahu zůstal pak programem pražské politiky po celý středověk. Za pomoc Bavorů, poskytnutou Přemyslovcům proti Moravě bylo však Přemys­ lovcům zaplatiti daň velmi těžkou. Politickou vymožeností Metodějovou v Římě byla samostatná církevní organisace zemí slovanských, moravské arcibiskupství, které mělo býti předzvěstí i politicky »Velké Moravy«. Obojí bylo Bavorům krajně protimyslné, zejména bavorským biskupům arcibiskupství moravské. Tuto dalekosáhlou vymoženost Metodějovu obětovali pražští vladaři, aby rozšířili své panství daleko na sever a východ. Odtud Praha stala se církevně podřízenou bavorskému Řeznu a, jak se zdá, i český stát poplatným bavorským vévodům. I když v Čechách slovanská bohoslužba byla zachována a byla dokonce dále bohoslužbou vládnoucí, znamená přece jen tento krok pražských knížat přelom v kulturních i politických dějinách na­ šeho národa na víc než celé tisíciletí. Naše země, které spolu se slovanským křesťan­ stvím dostaly se pod vliv kulturního Cařihradu, odtud čím dále trvaleji se přiklánějí k německo-latinskému západu. Století X . a zčásti i X I. století žije ještě z tradic caři­ hradských a slovanských. Po založení pražského biskupství roku 973 tlak germánského západu podstatně zesílil. A koncem století X I. Západ i Řím cítí potřebu vyhladiti takřka každou upomínku na slovanské křesťanství a vlastní základy naší vzdělanosti. Příkladem přelomu, který nastával v našich dějinách a tak i v osudech Práhy změ­ nou v orientaci politické i kulturní za Spitihněva a Vratislava po roku 895, může nám býti kníže sv. Václav a jeho doba. Sám rostl ještě (zejména péčí své báby Lud­ mily) v tradicích slovanského křesťanství byzantského směru. Na rozdíl od jiných [ 21 ]

knížat v střední Evropě (jeho mladší vrstevník pozdější císař Ota Velký byl v svém mládí negramotný), drsných bojovníků a despotů, byl kníže Václav literárně vzdělán. Znal netoliko i v písmě jazyk slovanský, ale i latinu a řečtinu. A měl zálibu v kni­ hách a ve styku se vzdělanými duchovními. Po svých předcích zdědil závislost na Řeznu a Bavorsku. Svou politikou snažil se, jak se zdá, obrat k západu svého strýce i otce v jistém smyslu korigovati. Na místo politických a kulturních styků s Ba­ vorskem přiklání se kníže Václav k Sasku (sv. Vít nastupuje na místo sv. Emmeroma!), které mu bylo také cennou oporou v bojích proti Maďarům. A dosahuje toho, že český stát zbavil se poplatku, až dosud do Bavor odváděného. Podobně v církevní své politice kníže Václav snažil se zkorigovati svého strýce i otce. Tito, jak již zmíněno, snaze ovládnouti starou Moravu, obětovali arcibiskup­ ství moravské a její Římem schválenou organisaci církevní. Kníže Václav snažil se, jak se zdá, dosáhnouti aspoň nezávislosti na bavorském Řeznu tím, že osnoval zří­ zení pražského biskupství. Za tím cílem dal na hradě pražském postaviti na svou dobu skvělý chrám, zasvěcený v saském prostředí zvláště uctívanému sv. Vítu. Ano, sám pomýšlel prý na to, aby cestou do Říma u apoštolské stolice vymohl zřízení pražského biskupství. Kníže Václav byl vůbec proniknut až k snivé blouznivosti do­ spívajícímu zápalu pro novou víru a pro nové řády křesťanské. Na všech hradech postavil křesťanské kostely, v Praze dokončil chrám sv. Jiří, jenž měl se, jako tou dobou hlavní kostel Čech, zaskvíti brzy potom pokladem nad jiné v křesťanském světě hodnoceným. K podnětu knížete Václava byly roku 925 do Prahy přeneseny ostatky prvé české mučednice kněžny Ludmily, která krátce před jeho nastoupením byla utracena od jeho matky kněžny Drahomiř. Tak měla se Praha zaskvíti slávou prvé světice, aby její půda byla připravena a posvěcena pro zamýšlené biskupství při kostele sv. Víta. Mladý a nadějný kníže byl však r. 929 zavražděn od svého bratra Boleslava z přílišné nedočkavosti a touhy po vládě. Vláda knížete Boleslava jemuž dostalo se asi stejného vychování a vzdělání jako knížeti Václavovi, znamenámeozhodný odklon od Václavovy politiky saské, revoltu proti mocně vzestupující dynastii Otonů a návrat k politice přejné Bavorům i přátel­ ského poměru k Maďarům. Po skoro dvou desitiletích odboje byl však Boleslav I. od císaře Oty Velkého před Prahou, jakožto hlavním hradem českého státu, poko­ řen, donucen k uznání lenní závislosti českého státu na říši německé a tak i k poli­ tickému zaměření, které sledoval kníže Václav, tou dobou již uznávaný za světce. Boleslav I. po roce 950 vůbec vrací se k politice svého bratra, jak v boji proti Ma­ ďarům (měl významnou účast v jejich porážce na Lechu r. 955, která učinila konec jejich loupežným vpádům do Evropy a donutila je k tomu, aby stali se pokojněj­ ším a brzy potom i křesťanským národem evropským!), tak zejména v jeho politice církevní. Již někdy roku 968 vyjednával Boleslav I. prostřednictvím své dcery Mladý v Římě o zřízení pražského biskupství. Jak se zdá, mělo to býti biskupství zcela sa­ mostatné a podřízené přímo Římu, tak jako roku 963 zřízené biskupství pro kraje polské v Poznani. Byl v tom snad návrat k politice církevní nezávislosti českého [22]

státu na říši německé. ťfím souhlasil. Leč zcela rozhodně postavil se proti tomuto plánu císař Ota. A tak teprve na samém konci vlády Boleslava I. došlo roku 973 po dohodě s císařem Otou Velkým k zřízení pražského biskupství, které však bylo včleněno do velké organisace církevní, jak ji pro slovanský východ císař zamýšlel. Praha byla sice vyjmuta z područí církevní organisace bavorské, podřízena však hlav­ nímu arcibiskupství říše německé v Mohuči. I po této stránce měl býti saský vliv v Čechách pojištěn a upevněn. Prvým pražským biskupem stal se také Sas Dětmar. Pražští biskupové, na důkaz své závislosti a tak i závislosti českého státu a Prahy na dynastii saské, měli odtud po volbě od »lidu«, t. j. především od českého knížete a jeho velmožů, přijímati »investituru« t. j. potvrzení, od císařů německých. A tak zůstalo pak vlastně až do časů Přemysla Otakara I. roku 1212 (pokud se týče in­ vestitury) a až do časů Karla IV., kdy konečně roku 1344 podařilo se české politice získati plnou církevní nezávislost a rozloučení svazků s Mohučí. Tyto otázky české politiky týkají se však toliko přemyslovské dynastie a jejich okolí, pražských »hradčan«. Jinak lid v podhradích byl jen trpným jejich účastníkem, tak jako většina oby­ vatelstva českého státu. Založení pražského biskupství roku 973 znamená opět rozhodný krok k uplatnění germánsko-latinského západu, i když slovanská bohoslužba (či spíše slovanskolatinský bilinguismus, užívání jazyka latinského i slovanského při bohoslužbách) udržovala se v českých zemích dále. Sídlem nového biskupství stala se Praha. Stala se jím proto, že byla již sídlem Přemyslovců. Nicméně tato okolnost znovu vyvýšila význam Prahy jakožto centra českého státu. A naše letopisy i staré legendy s hrdostí zapisují na své stránky, že Praha je »metropolis«! Třeba si při tom uvědomiti křesťan­ ské poslání Prahy jako biskupství. Praha byla církevním střediskem na nej východ­ nějším pomezí křesťanského světa, na rozmezí mezi křesťanskou a pohanskou Evro­ pou. A jí připadal v prvé řadě úkol, aby i tyto »východní« národy získány byly nové víře a nové vzdělanosti. Skutečně pak křesťanství v Uhrách a v Polsku bylo v prvé řadě dílem českým a šťastným posláním Prahy. Po smrti Oty Velkého a Boleslava I. roku 973 nastává v české politice opět nový obrat. Boleslav II. navazuje opět politické styky s Bavorskem a staví se do odboje proti dynastii saské. Po přervání styků s Byzancí, zejména po roce 895, zápasí tudíž o Čechy a jejich přední hrad Prahu Německo jižní a severní, Bavorsko a Sasko. A Čechy v tomto zápase čím dále více podléhají. Jsou netoliko poplatným lénem říše německé, ale i v ohledu církevním velmi vážně závislé na poměrech v říši. Vše to jeví se v celkovém kulturním zaměření českých zemí. Sv. Jimram a sv. Vít, ale spolu s nimi i sv. Bonifác, apoštol Bavor, stávají se takto národními světci českými. Příliv kněžstva z německých zemí je víc než hojný a před nimi ustupuje slovanské kněžstvo, které ještě za knížete Václava i Boleslava I. udrželo si své vedoucí postavení, čím dále více do pozadí. A s ním též mizejí zbytky tradic cyrilometodějských, někdy pro náš národ tak požehnaných. Brzy po založení pražského biskupství dochází pak v Praze a v Čechách k novému zápasu o užívání slovanského jazyka při bohoslužbách, [23]

který po stu letech skončil úplným jeho vyhlazením. Všecky tyto zápasy zanechávají čvé stopy i v dějinách a v kulturní tváři Prahy. Starobylá zasvěcení pražských kostelů, kde zvláště sv. Kliment, jehož kult přinesli k nám slovanští věrozvěsti, těšil se mimo­ řádné oblibě, je vystřídán kultem světců západních. Koncem století X . objevuje se v politice Přemyslovců a tak i ve významu a politické roli Prahy nový činitel. A sice Polsko a jeho Piasti. Z drobných knížat v západoevrop­ ské oblasti slovanské udrželi se v podstatě toliko čeští Přemyslovci a polští Piasti. Vše ostatní podlehlo jejich moci, i když na př. Slavníkovci v Čechách v postavení velmi mocném. Polsko, které se tvořilo kolem Hnězdna tak jako Čechy kolem Prahy, bylo v své politice zaměřeno do krajů pobaltských a severských. Když však Měšek, prvý historický známý kníže polský, se oženil s českou Dobravou, dcerou Boleslava I., a přijal křesťanství, snad i jejím vlivem zájem Polska obrací se k jihu a k východu. A tak dochází pak k zápasu mezi Přemyslovci a Piasty, o panství a nadvládu v západním Slovanstvu, k zápasu, který určuje pak politiku Čech a Polska na celá staletí. Přemys­ lovci i Piasti usilovali o vzájemné zničení. Ani jednomu, ani druhému rodu se věc ne­ podařila, ač nejednou se zdálo, že k tomu dojde a, že nad hrobem české či polské dy­ nastie podaří se vítězi založiti rozlehlý stát, objímající celé západní Slovanstvo. V kri­ tické chvíli podařilo se však stejně Přemyslovcům jako Piastům získati pomoc říše německé. Tak se udržel s pomocí Němců stejně stát český jako stát polský a v jejich rámci se pak vytvářel národ český i polský. Prvý úder přišel koncem X . století se strany polské, když Měšek, kníže polský, zmocnil se Slezska. Po Měškově smrti, Boleslav Chrabrý, jeho syn z české Dobravy, »jako vlk« vrhl se na panství Přemyslovců a brzy celá říše česká se octla v jeho moci. Zlákán »příjemností Prahy« chtěl prý Boleslav učiniti ji hlavním sídlem své roz­ lehlé říše. I v Čechách došel podpory, zejména od Slavníkovců, z jejichž rodu byl druhý pražský biskup a později světec Vojtěch. Vojtěch byl vychován v saském Magdeburku a měl býti také exponentem saské po­ litiky proti Přemyslovcům. Byl to biskup-kníže. Od něho nově založený klášter v le­ sích za Prahou na Břevnově měl býti jakousi baštou proti přemyslovské Praze. V tom byly hlavní příčiny velké roztržky mezi knížetem a biskupem. Biskup Vojtěch patřil k předním evropským osobnostem své doby. Byl přítelem císaře Oty III. a jeho vlivné matky řecké Theofano. (Snad i tradice byzantského křesťanství v Čechách a na Mo­ ravě přišly tu k platnosti!) Jeho zásluhou se asi stalo, že Polsko přidrželo se politiky saské a bylo pak za to odměněno zřízením samostatného arcibiskupství, kdežto křes­ ťanským životem již tolik proslavená »svátá Praha« zůstávala v područí německém. Po­ dobným způsobem uplatnil se Vojtěch také v Uhrách, kde nedávno teprve od něho pokřestěné dynastii Árpádovců dostalo se netoliko samostatnosti církevní, ale i koruny královské. Mocný zásah Boleslava Chrabrého v Čechách — to byla vlastně katastrofa českého státu, jak vytvořen byl prvými Přemyslovci. (Doba přičítala věc kletbě roz­ hněvaného biskupa Vojtěcha, který byl nucen opustiti rodnou zemi, aby spolu se svými bratřími — Přemyslovci v nich viděli zrádce! — se uchýlil k polskému Boleslavovi,

v jehož službách našel pak mučednickou smrt). Leč přec jen Přemyslovcům Oldřichovi a Jaromírovi podařilo se s pomocí císaře Jindřicha II. vrátiti se do Čech a zmocniti se Prahy. Ovšem v poměru ubohém a na říši německé zcela závislém. A také Praha ocitá se v postavení velmi poníženém. Praha, která po celé téměř století X . vládla nejen Čechám, ale i Moravě se Slovenskem, Slezsku i Krakovsku, z milosti panovníků německých má pod svou mocí toliko českou zemi. Se závislosti na říši německé stává se pak Praha závislá i na německých vlivech kulturních. Teprve syn Oldřichův kníže Břetislav, za okolností pro Polsko nepříznivých po­ kusil se vrátiti Čechám a Praze její starou slávu a politický význam. Ve válkách s Pol­ skem zmocnil se netoliko ztracených zemí českých Slezska a Krakovská, ale i z větší části držav státu polského. Podle jeho záměrů Praha, kam přenesl ostatky sv. Vojtěcha a s nimi též sídlo arcibiskupství, měla se státi církevní i politickou metropolí všech zemí západních Slovanů. Byl to poslední velký odboj Přemyslovců proti říši německé v době románské. Jindřich III. pochopil také nebezpečí, které mu hrozilo. V těžkém zápase s říší německou byl Břetislav poražen, když vítězné vojsko Němců donutilo ke kapitulaci Prahu. Nebylo to po prvé (a ovšem ani naposled!), kdy bojem o Prahu rozho­ duje se osud českého státu a tak i osud českého národa. Porážka Břetislavova a kapi­ tulace Prahy byla také asi příčinou, že týž kníže asi v polovici X I. století pražský hrad důkladněji opevnil a opatřil zděnými hradbami. V stavbě hradních zdí bylo pak po­ kračováno i za jeho syna Spitihněva II. Za něho došlo i k další významné změně praž­ ského hradu, když kostel sv. Víta, okrouhlá rotunda postavená od sv. Václava, byla zbořena a na jejím místě vznikla pak nová trojlodní basilika. V ní umístěn byl ne­ toliko hrob s ostatky sv. Václava, ale také hrob s ostatky sv. Vojtěcha, které jako ko­ řist i politický program přinesl do Prahy již otec Spitihněvův Břetislav. (Odtud zve se metropolitní chrám pražský kostelem sv. Víta, Václava a Vojtěcha.) Okolo kostela byl hřbitov. Osudná porážka knížete Břetislava roku 1041 měla pro budoucí vývoj české poli­ tiky a tak i pro vytváření se české vzdělanosti, jejímž ohniskem povždy byla Praha, dalekosáhlé následky. Cílem Břetislavovy politiky bylo obnovení rozsáhlé říše české, jak vytvořila se za prvých Přemyslovců, a spojení zemí západních Slovanů v mohutný stát, samostatný politicky i církevně. Břetislav pomýšlel, jak již zmíněno, na zřízení pražského arcibiskupství pro všecky země západoslovanské, a také pravděpodobně na získání koruny královské. Po své porážce přišel k poznání, že odbojem proti říši ně­ mecké tohoto cíle nelze dosáhnouti. Pokusil se tudíž o dosažení dotčeného cíle v sou­ hlase s politikou říše německé. A v tomto směru a politickém zaměření následovali jej pak i jeho dědici a nástupci. Zdálo se, že Břetislavovi podaří se aspoň obnoviti starou říši českou. Leč ani tu nebyl mu osud přízniv. Toliko Morava byla vrácena za jeho vlády českému státu, ale toliko zmenšená Morava, jak o Slovensko, tak o severní Podunají. Naproti tomu Kra­ kovsko i Slezsko bylo ztraceno (ze Slezska toliko jihovýchodní cíp, pozdější Opavsko, zachován byl při českém státě) a jeho snahy o znovunabytí Slovenska skončily rov­

[ 25]

něž bez úspěchu. Od časů Břetislavových jádrem českého státu a české vzdělanosti zůstávají po výtce Čechy a Morava. I když Přemyslovci opětovně vracejí se k pro­ gramu staré říše české z dob prvých Přemyslovců a občas zdá se, že se jim podaří tento program uskutečnit. Leč teprve posledním Přemyslovcům a Lucemburkům byl osud v tomto ohledu příznivější. Rozmanité okolnosti způsobily, že při sledování tohoto programu politika Přemyslovců byla nucena opírati se o říši německou i získávati co možná nejvíce moci v rámci říše německé, aby ji pak mohla využiti pro své vlastní cíle zahraniční. Stalo se tak již za syna Břetislavova, knížete Vratislava. V zápase mezi císařstvím a papežstvím za Jindřicha IV. a papeže Řehoře VII., který tenkráte rozdělil křesťanskou Evropu na dva politické tábory, zůstal Vratislav nej věrnějším spojencem císařovým. Dostalo se mu za to mimo jiné zvláště významné odměny: královské koruny a to netoliko české, ale i polské. Je zřejmé, že Vratislav vracel se tu k velké politické koncepci svého otce Břetislava. Leč získání zemí polských se mu nepodařilo. A český stát tvoří dále především Čechy a Morava, i když snad aspoň na čas podařilo se k němu připoj iti Míšen a Horní Lužici. Do doby Vratislavovy spadá i jiná v ohledu kulturním vysoce významná událost. Vratislav pokusil se (i tu, jak se zdá v šlépějích svého otce, zakladatele slovanského kláštera na Sázavě!) o obnovení slovanské bohoslužby v našich zemích a vyjednával v té věci přímo s papežskou kurií v Římě. (Snad s tímto krokem Vratislavovým sou­ visí nějak i cesta ruského velkoknížete Vladislava Monomacha do Čech, kdy dostalo se patrně Přemyslovcům od ruského hosta památek zvláště významných, ostatků totiž ruských světců Borise a Gleba, které uloženy byly pak v klášteře na Sázavě!) Nicméně kroky Vratislavovy v Římě byly neúspěšné. Papež Řehoř VII. v něm viděl toliko hlavní oporu politiky císařské a v slovanské bohoslužbě (bylo to již po rozkolu mezi církví východní a západní z roku 1053) zřejmě jen zbytek primitivního křesťanství a vý­ chodního kacířství. A tak místo k obnovení slovanské bohoslužby došlo k jejímu zá­ kazu a k její tvrdé persekuci. Čechy a Praha dostávají se tak takřka úplně, jak v ohledu politickém, tak v ohledu církevním a kulturním do zajetí latinsko-germánského zá­ padu. Český kníže je manem říše německé a do řad českého duchovenstva, které před­ stavovalo v této době vzdělanectvo a kulturní vrstvy, pronikají čím dále více Němci. Přemyslovci žení se velmi často s německými princeznami, s nimi přichází do Prahy i jejich německé dvořanstvo, pražští biskupové jsou také často německého původu a Němci zaujímají také přední místo v tehdejších ústavech církevních, zejména v kláš­ terech. Každá upomínka na starší tradice slovanského křesťanství je těmto směrům protimyslná. Z české duše má býti co nej radikálněji vymazáno vše, co by připomí­ nalo slovanskou bohoslužbu a slovanské tradice z doby cyrilo-metodějské. Slovanské knihy v klášteře na Sázavě byly zničeny, slovanští mniši a kněží vyhnáni ze svých domovů aneb se aspoň museli odříci »ruského kacířství«, ba také staří světci čeští, zejména kněžna sv. Ludmila, měli býti zapomenuti. U sv. Václava a podobně u sv. Vojtěcha každý jejich vztah k slovanskému křesťanství násilně i v latinsky psaných spisech o jejich životě a mučednictví potlačen. Všade mělo býti vzbuzeno zdání, že [26]

toliko křesťanství latinsko-germánského směru mělo k české duši jisté vztahy. I když nedalo se z historické paměti vymazati, že arcibiskup Metoděj pokřtil knížete Boři­ voje a jeho manželku Ludmilu, událost líčena tak, jako by Metoděj byl biskupem latinským. Proti této mocné vlně kulturní a politické germanisace vzniká však v českých myslích a zejména v českém duchovenstvu na rozhraní X I. a X II. století živá reakce. Stísněná česká duše hledá ochranu a záchranu před nenasytnou germánskou lačností u svých svátých. I když církevní a politické poměry nedovolují, aby se hlásila k slovan­ skému křesťanství, v němž tito světci a světice vyrostli, ulpívá aspoň na jejich vroucí úctě. Z reakce proti němectví, »které při své vzpupnosti v nenávisti má vše slovan­ ské«, vzniká náš prvý, kulturní nacionalismus, »svátý nacionalismus«, který v symbo­ lech starého našeho křesťanství spatřuje záchranu své národní bytosti. V té době naši světci sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Vojtěch, sv. Prokop stávají se národními patrony a symboly kulturního češství i ochránci české duše, českého státu a všeho, co je české mysli vzácné a drahé. Sv. Václav, z knížete legend stává se bojovníkem za práva českého národa. Jeho obraz, jako dárce míru a pokoje objevuje se na české státní pečeti i na mincích, v tom smyslu Hradčany zvou se »hradem sv. Václava«, svato­ václavská píseň, vzniklá v této době na rozhraní X I. a X II. století, stává se českou hymnou národní a český národ zve se pak prostě »rodinou sv. Václava«. A české kněžstvo a česká šlechta pomalu opět získává posice, které přílivem germánství zdály se již býti ztraceny. Také Praha, ano Praha především, vyžívá se v tomto novém na­ cionalismu. Úcta českých světců se na všech stranách vzmáhá a dokonce zatlačuje do pozadí úctu sv. Víta, Jimrama a Bonifáce, kteří české duši měli nahraditi její staré křesťanské symboly. Českým světcům (sv. Václavu, sv. Vojtěchu, sv. Ludmile, sv. Prokopu a také sv. Klimentu) zasvěcují se od počátku X II. století nové kostely (na př. v Praze kostel sv. Václava pod pražským hradem v osadě, z níž vznikla pak »Malá Strana«, sv. Václava na Zderaze a podobně v nedalekém Proseku), kostel sv. Víta zve se kostelem sv. Václava, klášter sv. Jiří kostelem sv. Ludmily a břevnovský klášter sv. Benedikta klášterem sv. Vojtěcha. V úctě těchto národních světců vyžívá se česká duše doby románské a hledá v nich přímluvu a ochránce své národní bytosti u samého trůnu nebeského. S vroucností srdce novým životem posvěceného čte i románská Praha staré legendy o životě především těchto světců, o nich píše tehdejší literatura své nové duchovní ro­ mány, v tklivém zpracování starších legend. V této literární tvorbě nalézá česká bytost především svůj smysl pro poesii, pro krásu a je jí zosobnění. Čeští svati a světice zůstá­ vají tu jen zčásti historickými osobami, literární tvorba promítá do nich svůj vlastní duševní život a tak vytváří v nich typy české bytosti i povahy v době románské. Svatý Václav — to nebyl již udatný bojovník, který stoluje se svojí bujarou družinou, který revoltou proti vlastní matce zmocňuje se vlády, který vítězí v bitvách a dává nový směr české politice zahraniční, ale »vojín Kristův«, který především zápasí s pohan­ stvím. Je to kníže tichý a pokorný, který se obléká v žíněné roucho jako mnich [27]

i který po způsobu mnichfl-asketů bos za mrazu putuje od hradu ke hradu, nej častěji mešká v družině kněží a raději utíká ze soudní síně než by vyřknul ortel smrti. Jeho násilná smrt je takřka vytoužené mučednictví, o němž napřed věděl, jemuž se však nevyhnul, aby jen dosáhl slávy světce a posvětil tak svým utrpením Prahu a českou zemi. Svatá Ludmila — to není panovačná žena, která odnímá své snaše kněžně Draho­ miř i její vlastní děti, z obavy, aby snad nemohly se uchýliti od jejího vlastního po­ litického směru, celý spor mezi kněžnou Ludmilou a kněžnou Drahomiř — to není spor dvou vášnivých a vládychtivých žen, teprve nedávno pokřtěných, jimž však křes­ ťanství nedovedlo do srdcí vštípiti svou novou mravnost a tak naučiti je lásce i osty­ chu před krví. Celý spor kněžny Ludmily s Drahomiř je opět líčen jako zápas křesťan­ ství s pohanstvím, kde pokorná a svátá Ludmila stává se obětí své pohanské sokyně. Dobrovolně ustupuje své nenávistné snaše: »vládnouti já tobě nechci a jen žádám, abych Bohu v tichosti mohla sloužiti do konce dnů svých!« A v předtuše své mučed­ nické smrti odchází na svůj vdovský hrádek Tetín, »kde z rozkazu své snachy (ne­ vinná!) byla pak zardoušena«. Křesťanský legendista líčí Ludmilu jako nejzbožnější paní, která »na kříž přibila vášně srdce svého i s jeho neřestmi a chtíči«, která »bdě­ ním, posty a rozličným trýzněním krotila žádosti svého těla a v poddanství ducha je uváděla«. »Zcela umrtvila (prý) sklony pozemské, lakomství, smilstvo«, takže její srdce bylo již jen jako »kožešina mrtvého zvířete, která necítí mrazu hříchu«. Stala se tak prvou mučednicí a prvou světicí v zemi České. Poetický legendista přirovnává ji pak k »prvosence jarní« a k »jitřence« nového života, která »světlem víry tem­ noty bludu zaplašovala«. Také sv. Vojtěch, podle tradice autor slovanské a nejstarší české písně duchovní »Hospodine pomiluj ny«, je líčen jako svátý biskup, který po celý svůj život zápasí se zbytky pohanství a snaží se je vykořeniti z nitra svého až příliš prý hříšného ná­ roda. Vojtěch v podání legend o něm napsaných, to naprosto není exponent saské politiky v českém knížetství, který spolu se svými bratřími připravoval zradu na Přemyslovcích i byl v zrádném spojení s polským Boleslavem Chrabrým, který od­ chází z Čech do Polska, aby jako polský misionář v pruské zemi našel své »krásné mu­ čednictví«. I tu, jako u Václava a Ludmily všecky politické boje, které byly mezi Vojtěchem, příslušníkem Slavníkova rodu, a Přemyslovci potlačeny a nahrazeny zdů­ razněním toliko zápasu mezi pohanstvím a křesťanstvím, mezi novým a starým názorem na život a na svět. A tak biskup Vojtěch, který odešel z Čech k nepříteli Přemyslovců k Boleslavu Chrabrému, odchází tam a proklíná svůj národ prý proto, »že Tvůrcem pohrdal a v nevěře své dál modlám sloužil«. A vrací se za Břetislava do Prahy jako světec, který stal se vlastně vyhnancem rodné země, protože prý se ne­ chtěla zříci hříchu a nechtěla býti »poslušná jeho slov a zákonem božím se řídit«. Nejinak sv. Prokop, jenž podle legendy o něm sepsané, »byl dokonale vzdělán v slovanském písmě od nejsvětějšího biskupa Cyrila někdy vynalezeném«, zaklada­ tel slovanského kláštera na Sázavě, kam »do odlehlosti pustiny« prchal »před zma­ teným vířením lstného světa i jeho ubohé nádhery«, »jasný svou umírněností a zaní­

[28]

cený náboženskou horlivostí, jako jarní déšť, v pravý čas vylitý, svlažoval mluvou svátých kázání srdce svých posluchačů a rádlem svého poučování napravoval jejich mysli«. I on zápasí s ďábly nevěry a zahání je od svého lidu. Ale jeho nepřáteli jsou též »závistiví latiníci«, kteří jeho klášterní bratry u českého knížete »z ponoukavé horlivosti ďáblovy« »osočovali rozmanitými pomluvami«. Kníže podlehl těmto »nástrahám klevet«, slovanské mnichy ze Sázavy vyhnal a dosadil tam opata Němce, latinského obřadu. Tomu však kterési noci zjevil se svátý opat a svou berlou němec­ kého opata zbil a ze sázavského kláštera vyhnal. — Svatý Prokop — to je poněkud jiný typ české povahy a české bytosti, než jak nám líčí legendy sv. Václava, sv. Lud­ milu a sv. Vojtěcha. Je to světec násilník, který ranami své berly očišťuje svůj slo­ vanský klášter od Němců a který i ranami své berly (podle legendy) vynucuje si na papeži uznání své svatosti. (Snad pro toto své »svaté násilnictví« stal se tak oblíbe­ ným u Čechů a zejména u Husitů!) Ostatně také sv. Václav v pozdější době románské mění se ze světce starších legend o mnišských ctnostech na knížete a svátého bohatýra, který se stává v prvé řadě ochráncem svého národa a jeho země, obzvláště v bojích proti Němcům. Jemu, jako spolubojovníku českých vojsk, přivlastňováno bylo v X II. století osvobození Prahy a Čech od Poláků r. 1004, zejména však slavné vítězství knížete Břetislava nad Jindři­ chem III. u Bródku v průsmyku Všerubském, jemu se také přičítá vítězství Sobě­ slavovo u Chlumce nad německým králem Lotharem roku 1126. V tom smyslu mění se též představa sv. Václava. Jestliže na mincích knížete Jaromíra z počátku X I. sto­ letí objevuje se sv. Václav ještě jako mnich s rukama na prsou zkříženýma, v dal­ ším pokolení za knížete Vratislava vystupuje sv. Václav již ve zbroji, s válečnou helmicí na hlavě a v ruce s vítěznou korouhví. V dalším vývoji přibývá pak i jiná zbroj, až v X II. století na konci doby románské obraz národního světce nabývá po­ doby bojovníka na koni, jenž »české vojsko požehnává a na Němce mečem mává«. A čeští legendisté u vědomí svého prvenství a pokroku a křesťanské vzdělanosti s nadšením poukazují na význam svých světců a v svém nově probudilém vlaste­ nectví s hrdostí obracejí se k okolnímu světu: » 0 , země Česká, kdybys sis uvědo­ mila, jak drahocennými dary jsi byla obdařena, jak jasného světla paprsky jsi ozařo­ vána!« »Vesele plesá dnes Praha«, píše staroslovanská legenda v liturgických zpě­ vech na den sv. Václava, »vesele plesá dnes Praha, přeslavný hrad tvůj, uctívajíc tvou památku, která svými zázraky ozařuje všecky kraje okolní!« Ovšem této úcty křesťanských světců a světic vůbec a českých zvláště plněji účast­ nila se toliko vyšší a urozenější společnost, která měla živější styky s kněžstvem a plněji mohla pochopiti pravý smysl nové víry. Příliš malé rozměry tehdejších křesťanských svatyň naznačují, jak jsme se již o tom zmínili, že tyto drobné kostelce nebyly ještě v plném slova smyslu určeny pro »lid«, ale v prvé řadě toliko pro vzne­ šené a urozené a jejich okolí. Lid sám, i když už byl křesťanský, zůstával polo pohan­ ským při svých starodávných zvycích v »pavíře«, jak říkali kněží, a v starých »pově­ rách«. Věřil v své »čaroděje, hadače a kouzelníky«, uctíval posvátné stromy i při-

[ 29]

našel u tajemných studánek a pramenů starým bohům krvavé oběti domácích zvířat. Někteří pochovávali své mrtvé raději v lesích neb v polích místo na hřbitovech a k jejich poctě konali potom na rozcestích a křižovatkách rozpustilé tance a hry »pro odpočinutí duší«. V době knížete sv. Václava ještě mnozí z jeho družiny »cho­ dili obětovati modlám«, přinášejíce jim zabité vepříky a beránky a při těchto hodokvasech »konali úlitby« k jejich poctě. Jestliže v kruzích vznešených tyto zvyky bě­ hem doby již vymizely neb omezily se jen na malé zbytky pověr, lid, který jen málo přišel s kněžími do živějšího styku, v prvé řadě lid venkovský, ale nepochybně i lid z vesnic a osad na pražském podhradí, zůstával v svém polopohanství a polokřesťanství dále při těchto »bezbožných ohavnostech«, jak kněží říkali, chápaje křesťan­ ství jen jako rozmnožení svých starodávných pověr, o nichž se kronikář na rozhraní X I. a X II. století výslovně ještě zmiňuje. Neboť kněží patřili také více a spíše k oné panské společnosti a o lid se valně nestarali. Skoro v celé době románské nebylo u nás ještě far a farského kněžstva, kromě velkofar hradských, a styk hradských kněží s lidem byl tehdy ještě jen nepatrný. Křesťanství nevolnického lidu vesnického zále­ želo po výtce v tom, že se musil naučiti křesťanské modlitby »otčenáš« a »věřím v boha«, ale již sám jazykový pojem »modlitby« naznačuje, že nevolný lid v něm spatřoval toliko obměnu svého modlářství. Křesťanství nevolného lidu mělo tudíž především ten ráz, že k starým svým pohanským pověrám připojil pověry křesťan­ ské a že snad v jistých případech jako zaklinači formule užíval též »otčenáše« neb hledal pomoc u toho kterého křesťanského světce. Leč když v době dobytčích morů neb lidských nemocí toto nové zaklínání nepomáhalo, opět se uchyloval k svým sta­ rým zaklínačům a zaříkávačům, čarodějům a kouzelníkům a opět spoléhal více na jejich pomoc než na pomoc křesťanského boha. Homiliář pražského biskupa z roz­ hraní X I a X II. století na četných místech podává o tom důkazy. Přes to pak, že církev i státní moc staré žrece krůtě pronásledovala, při nedostatečné správě církevní a jejím soustředění toliko na vyšší společnost udržovali se tito, tajeni od lidu, jehož potřebám sloužili. A tak dále zejména v lidových vrstvách nalézáme ty, kdo místo křesťanského boha »uctívali slunce a měsíc« neb jiné zjevy přírodní, báli se zaklínaček a měli v úctě tajemné ženy, o nichž věřili, že mají moc nad rozmanitými pilami přírodními a že mohou přivolati neb zažehnati bouři, krupobití neb jiné ži­ velní pohromy. Sám pražský biskup kolem roku 1100 vyznává, že »v naši zemi mnozí modlám se klaní, toliko podle jména jsou křesťany«, ve skutečnosti pak, že »horší jsou než pohané«. Teprve když někdy počátkem X II. století církev zasadila se o to, aby staré hrad­ ské velkofary, objímající vždy celý kraj, byly rozděleny a když tak vznikla pod­ statně hustější síť far, dochází též k živějšímu styku kněží i s prostým lidem a tak také k proniknutí křesťanství do širokých vrstev lidových. Ostatně i urozená a vzne­ šená společnost, jmenovitě v životě právním, přidržovala se ještě velmi dlouho sta­ rých právních obyčejů pohanských. Nová křesťanská mravnost a z ní pochozí právní řád jenom velmi pozvolna pronikala plněji do života. Krevní msta zůstává dlouho

[ 30]

do středověku podkladem českých právních řádů a teprve církev se svojí novou mo­ rálkou klade základy k veřejnému právu v Čechách. Proto také v době románské především hradským kněžím přísluší péče a starost o stihání zločinů (vražda, žhářství, násilí ženské a j.) a hradským kněžím přísluší úloha veřejných žalobců, kteří stihají hrubé poklesky proti veřejné mravnosti jako skutky s hlediska celé společnosti nutně zavržení hodné. Pro Prahu kostelem farními právy nadaným byl toliko pražský hrad. Je pak pochopitelné, že jeho kněžstvo mělo v prvé řadě zájem toliko o vlastní »hradčany« a o nevolnický lid se valně nestaralo, ponechávajíc tuto zbožnou péči pánům vesnických nevolníků. Jedině hradskému kostelu farnímu náleželo právo křtu i po­ hřbu. Proto také při drobných pražských kostelcích nenálézáme zpravidla hřbitovy. Vedle legend o českých svátých duchovně žije románská Praha národními tradi­ cemi, které víží se v prvé řadě k rodu knížat Přemyslovců a jádra jejich země, starého Česka. V různých proměnách vypravují se pověsti o příchodu praotce Čecha do české země na horu fíip, s níž když se rozhlédl a shledal, že je krásná, rozhodl se v ní zůstati. (»Vítej země nám souzená, tisícerými sliby vyhledávaná«, vkládá pražský kroni­ kář do úst mythickému praotci Čechovi při vstupu na fóp, »nyní jako pomníky lidstva nás zachovej bez úrazu a rozmnožuj potomstvo naše od pokolení ku poko­ lení!«) Podobně tradují se pověsti o moudrém soudci Krokovi a jeho dcerách Kazi, Tetě a Libuši. (Snad jsou to etymologické pověsti, vížící se k některým místům v starém Česku; podle názoru filologů jsou jména Kazi, Teta, Libuše spíše jména mužská!) a také o Přemyslovi, zakladateli dynastie, která v své pozdější podobě na­ byla podoby pověsti o Přemyslu-Oráči. Podobně o založení přemyslovského hradu Prahy, jemuž už mythická Libuše prorokuje věhlas a slávu. Pozoruhodné je, že všecky tyto pověsti se týkají bezprostředního okolí Prahy! I historické děje došly pak po­ všimnutí, jak byly patrně sepsány v kratších letopisech (na př. o založení biskup­ ství pražského, o založení kapituly ve Staré Boleslavi a snad i jiné) a byly pak po­ čátkem XII. století svedeny v literární celek od kronikáře Kosmy, děkana pražského kostela u sv. Víta. Jistě že i v jiných krajích našeho národa kolovaly rozmanité po­ věsti neb zkazky o význačnějších místech neb hradech a lidovou etymologií vysvět­ loval se jejich původ a význam. Jistě že i v jiných krajích se ledacos pamatovalo o příchodu praotců do vlasti, o knížatech a kněžnách, o hrdinných mužích a tajemných věštkyních. Co však všade jinde scházelo bylo vyšší kulturní a zejména literární prostředí, které by tyto pověsti bylo v písemnictví zaznamenalo. To dovedla jedině Praha! A proto také z pražského okolí a ze starého území kmene Čechů a z Pražska, máme i ze starší doby zachovány lidové i historické pověsti, které patrně jinde zapikly a zmizely v propadlišti nepaměti. Tato duchovní a literární činnost vychází po výtce z románské Prahy, kdežto jiné kraje zůstávají bez literárního i historického zájmu a jakoby němé. Praha, která zá­ sluhou prvých Přemyslovců získala vůdčí postavení politické i církevní, má též vůdčí postavení kulturní, literární a umělecké. V Praze vznikají prvé stavby monumen­ tální (sv. Vít, sv. Jiří). Podle vzoru pražského knížecího kostela sv. Víta, v svém

půdorysu okrouhlého, staví pak knížata i přední velmoži své soukromé kostelce a svatyňky, »rotundy«, jak je nyní dějepisci umění nazývají, nebo později kostelíky se čtvercovitým půdorysem jako zdrobnělou imitaci knížecí basiliky. Pražský vkus v umění výtvarném ovládá celou zemi a celý český stát. V Praze píší se především zdobné rukopisy (rukopis kněžny Emmy s obrazy ze života sv. Václava z konce X . století, evangeliář vyšehradský a jiné!). Praha zdobí se prvými uměleckými skulp­ turami. (Plastika hnězdenských dveří je českým a nepochybně i pražským dílem!) Románská Praha už v X . století zmocnila se vůdčího postavení v národě a podržela si je i ve všech stoletích dalších. A tak duchovní svět románské Prahy nalézá své zosobnění v tvorbě literární v le­ gendě a ve vlastenecké kronice. Jejím výtvarným protějškem je románský kostelík, ať už rotunda neb kostelec s půrorysem čtvercovým, a stará naše křesťanská basilika, k níž druží se opět románská malba knižní a románská skulptura. Všecky tyto druhy umělecké tvorby přes svoji primitivnost technickou a často také šablonovitost, mají přece jen svůj společný rys a povahu. Tou je především jejich společenská exklusivnost. Jsou určeny výhradně toliko pro společensky vyvýšenou aristokracii, která jim jedině rozumí, a které dostalo se zasvěcení, aby pochopila kouzlo jejich naivního pri­ mitivismu i poesii vyvolených a nadaných. Široké vrstvy lidové stojí vůči těmto kul­ turním proudům zcela stranou a všecka tato duchovní a umělecká tvorba zůstává jim cizí a pro lidové prostředí bez porozumění. Století XII. je dobou těžkého úpadku českého státu a opětného zesílení vlivu ně­ meckého západu na české poměry politické i kulturní. Jednou z nejvážnějších příčin této proměny po době Břetislavově a Vratislavově byly boje o trůn mezi přemyslov­ skými pretendenty. Tito přečasto dovolávali se pomoci německých císařů a tak se pak stalo, že císař zpravidla rozhodoval o tom, kterému z českých Přemyslovců má se fakticky dostati vlády. Zpravidla ukazuje se jako na původ a příčinu těchto vnitro­ politických rozbrojů a zmatků na t. ř. stařešinský zákon Břetislavův. Nicméně se zásadou stařešinství setkáváme se v té době stejně v Rusku, jako v Polsku, ano i v Uhrách. A Břetislavovi možno přičísti jedině ono rozhodnutí, že mladším pří­ slušníkům z rodu Přemyslova má se dostati knížecích údělů (s udělnými knížetstvími setkáváme se už před vládou knížete Břetislava!) na Moravě. Velká tato knížetství stala se pak oporou moci ctižádostivých těchto Přemyslovců, aby nabyli moci v ce­ lém státě českém. Je pozoruhodné, že tyto boje mezi Přemyslovci mají zpravidla ráz zápasu o Prahu. Neboť ten, kdo zmocnil se Prahy, získával vůbec vládu v českém státě. Vládychtiví Přemyslovci hledali přirozeně také oporu u svých velmožů, čímž budoucí tato šlechta zmohutněla a nabyla i v politických otázkách postavení takřka rozhodujícího. Vítězná česká naše knížata mstila se pak často velmi krůtě na svých protivnících, jak tomu bylo na př. za knížete Svatopluka roku 1108, kdy týž dal vyhubiti celý rod Vršovců až do mladistvých pacholat. (Vyhubení rodu až do nemluvňat — to byl starobylý mrav země, s nímž jen těžko křesťanská církev zápasila!) Anebo za knížete

[

32]

Vladislava roku ИЗО, kdy krůtě popraven byl velmož Miroslav a jeho příbuzní. I Praha byla svědkyní tohoto nelítostného činu, tak jako vůbec všech těch rozmani­ tých zrad a úskoků, i také domácích válek a rozbrojů. Zvláště osudné pro Prahu byly boje mezi knížetem Vladislavem a Konrádem moravským roku 1142. Konrád oblehl pražský hrad a přitom užil к jeho zdolání i šípů zápalných. Obětí jeho útoků stal se kostel sv. Víta s domem kanovnickým a také klášter sv. Jiří, oba kostely spolu s mnohými svými poklady, které zašly v plamenech. Byly to patrně budovy zčásti dřevěné. V této souvislosti také podhradí pražské těžce utrpělo požáry. Stejně kostel sv. Jana »na Bojišti«, postavený roku 1179 manželkou knížete Fridricha na poděko­ vání za jeho vítězství nad knížetem Soběslavem, je upomínkou na tyto neblahé zá­ pasy mezi Přemyslovci X II. století. Přemyslovci, kteří dosáhli vlády pomocí císařů německých, jsou jim přirozeně za­ vázáni službou, zejména službou vojenskou a proto pak velmi často nalézáme je po boku německých panovníků při jejich vojenských výpravách, do Polska (tu snad vrací se přemyslovská snaha o znovuzískání aspoň Slezska!), do Uher, do Itálie, do Palestiny i jinam. Z těchto českých výprav za hranice země snad nejproslulejší se stalo tažení knížete Vladislava do Itálie roku 1158, kdy české vojsko mělo při do­ bytí Milána účast zvláště významnou. Vladislavovi dostalo se za odměnu koruny královské a pravděpodobně i nového znaku, lva, který potom téměř zatlačil do po­ zadí starší znak přemyslovský t. ř. plamennou orlici. Ale hodnost královská ani tento­ kráte se v Čechách neudržela a mocný císař Fridrich Barbarosa nástupce Vladisla­ vova jí opět pozbavil. Za tohoto německého panovníka česká moc státní přišla к největšímu úpadku. Za bojů o trůn mezi Přemyslovci rozhodoval Fridrich. Tu pak se stalo, že jeho zásluhou státní jednota česká byla rozdělena na tři samostatná knížetství, která vesměs měla býti bezprostředně podřízena říši německé. V Čechách měl vládnouti z milosti císařské syn Vladislavův Fridrich, Moravu dostal jako zvláštní říšské markrabství moravský Přemyslovec Konrád Ota (titul »markrabství morav­ ského« zůstal i v budoucnosti upomínkou na tuto neblahou dobu české minulosti!) a brzy potom (1187) císař Fridrich uznal i pražského biskupa za samostatného kní­ žete říšského. Bylo nebezpečí, že státní jednota českého státu, již beztak od časů Boleslava III. i od doby Břetislavovy značně na rozsahu zmenšená, zůstane takto roz­ bita trvale a že Praha, která v X . století vládla širým zemím staré říše moravské, stane se opět toliko provinciálním městem českým. Leč koncem X II. století nastal v tomto ohledu pro český stát příznivý obrat. Za opětných svárů o trůn došlo к do­ hodě mezi syny krále Vladislava, že starší Přemysl Otakar má vládnouti jako kníže v Čechách a jeho bratr Vladislav jako markrabí, českému knížeti podřízený, na Moravě. A také nový biskup Daniel poddal se Přemyslovi. Tento stav se pak za na­ stávajícího úpadku moci císařské udržel trvale, když Čechy za Přemysla Otakara I. dosáhly dědičně koruny královské a starý nástupnický řád stařešinský nahrazen byl primogeniturou, čímž českému státu pojištěna byla vnitřní rovnováha a stabilita. Tím však pro Prahu a Čechy končí se doba knížecí, doba románská, a počíná se doba krá­

lovská a gotická. V X II. století vyskytli se rovněž mezi Přemyslovci panovníci zdatní a vynikající (jako na př. Soběslav £ f 1140], jenž získal k Čechám Budišínsko a v bojích s Poláky o Slezsko dosáhl obnovení starého poplatku a tím i české svrcho­ vanosti nad Slezskem, nebo jeho nástupce král Vladislav [-j- 1173]), nicméně okol­ nosti zapříčiněné údělnými knížetstvími způsobily, že nebylo jim možné svých schop­ ností plněji uplatniti. Zejména vymknouti se ze závislosti českého státu na říší ně­ mecké i uplatniti se samostatněji a rozhodněji v české politice zahraniční. Pražský dvůr této doby až příliš se podobal knížecím dvorům v říši německé, ze­ jména dvoru císařskému, ovšem toliko v menším měřítku. Kníže český v Praze ob­ klopen byl dále svojí vojenskou družinou, z nichž nej přednějším dostalo se rozma­ nitých dvorských hodností, jak se s touto feudální obřadností česká knížata setká­ vala na blízkém západě. I v Praze byla tudíž řada úředníků dvorských, jako zejména dvorský kmet či župan (»comes curialis« neb také »comes palatinus«), dvorský sudí (»judex curiae«), dvorský komorník (»camerarius maior«) i podkomoří (»camerarius minor« neb »subcamerarius«), knížecí stolník i podstolník, číšník, maršálek neb podkoní, mečinoš, lovčí a také knížecí kancléř. Tímto byl zpravidla probošt ka­ pituly vyšehradské. Byl pravou rukou knížete v české politice zahraniční; jemu ná­ ležela také péče o zhotovení knížecích listin neboli diplomů (česká kancelář je v čin­ nosti aspoň od doby knížete Břetislava!) a opatrování knížecí pečeti. V Praze (ať na Hradčanech či na Vyšehradě) scházely se také sněmy neb roky zemské (»consilia, colocjuia«), kde se »rokovalo« o důležitějších věcech vnitřní, případně i zahraniční politiky. Patriarchální i absolutistická moc knížete přinášela sama sebou, že týž na sněmu shromážděným velmožům prostě oznamoval svá roz­ hodnutí. Tu kníže konal také soudy, zpravidla na nádvoří před knížecím palácem. Shromáždění sněmovní neb soudní končilo se obyčejně hostinou a pitkou. Konávalo se často v Praze na den sv. Václava. Jejich ráz naznačuje, že účast na sněmech nebyla veliká. Kromě družiny knížecí byli to asi ponejvíce přední úředníci knížecí z hradů a krajů. Nej slavnější takové sněmování bývalo přirozeně při nastolení nového knížete, jak již výše byla psáno. Nebyl-li kníže »na Praze« (ale spíše na Vyšehradě), byl už cestou na Hradčany od lidu honosně vítán. Nad celou Prahou rozezvučely se zvony a v ulicích pražského podhradí, kudy průvod se ubíral, vesele ozývala se hudba z píšťal a bubnů i výskot a jásot mladého světa, jenž na rozcestích provozoval reje a tance. Když knížecí průvod dospěl na Hradčany, tam v hlavní bráně před starým kostelíkem Panny Marie vítal knížete biskup a pražské duchovenstvo. V knížecím paláci převlékl se kníže z »prostého svého roucha« (snad od jisté doby náležely k to­ muto obřadu i Přemyslovy lýkové střevíce a mošna), aby byl slavnostně usazen na kní­ žecí stolec uprostřed hradního nádvoří. Před tím již z pavlače knížecího paláce há­ zeny byly mezi lid peníze, aby k nim soustředěna byla jeho lačná pozornost a tak se uvolnila cesta pro knížecí průvod. Pražský hrad zůstával půdorysně i v X II. století v té podobě, jak vyrostl ze svých [34]

starších tradic, na východní části pozdějšího hradčanského prostoru (jak už výše bylo zmíněno, asi na plošině mezi sv. Vítem a sv. Jiřím. Rozhodující význam Prahy v bojích mezi přemyslovskými pretendenty byl asi příčinou, že pražský hrad byl důkladně přestavěn a také opevněn. Stalo se tak za knížete Soběslava roku 1135 a v letech následujících, kdy Hradčany přetvořeny byly ve zděný hrad z kamene, jak letopisec praví »po způsobu hradů (či měst) italských« (»more Latinarum civitatum«). Tento honosný výraz kronikářův by naznačoval, že pro přestavbu a úpravu pražského hradu vzorem byla architektonická tvorba italská. Leč celková orientace Čech této doby ukazuje spíše na vzory v blízkých krajích německých a nikoli na vzdálenou Itálii, s níž česká politika té doby neměla mnoho styků. Italský neb řím­ ský způsob stavby byl v Čechách (a také v sousedním Německu) znám již v X . sto­ letí. Kosmas, náš kronikář z rozhraní X I. a X II. století, přičítá již Boleslavovi I. při stavbě hradu ve Staré Boleslavi záměr postaviti hrad zděný »podle díla římského« (»opere Romano«) a skoro stejného významu užívá také saský kronikář Dětmar Merseburský z rozhraní X . a X I. století. Naznačuje se tím, tak jako rčením »po způ­ sobu italských měst«, ráz stavby zděné z kamene a vápna. (Ty zvány byly »bělehrady« na rozdíl od starých »černých hradů« dřevěných). V této době dostaly Hradčany pod­ statně změněnou podobu. Na místě starých valů a palisád obepnuly pražský hrad nové hradební zdi. Jejich bílé, z daleka viditelné, zdivo, členěné věžemi a hlídkami, výrazně proměnilo vnější vzhled hradu, ale také značně rozšířilo jeho vnitřní prostor. Asi zá­ roveň se stavbou hradeb postaven byl i nový knížecí palác, rovněž zděný, zasazený svojí jižní stranou do obvodu hradeb. K němu přidružil se (1185) pak též kostel Všech svátých, který sloužil za hradní kapli knížecí. Na východní straně tyčila se nad menší branou hradby »Černá věž«, patrně ještě dřevěná, podobně jako nad oběma dru­ hými branami zbudovány byly pevné věže z kamene, z nichž jedna uchovala si charak­ teristický název »Bílá věž«. Z pražského »čemohradu« stal se nyní »bělohrad«. Pro pochopení stavebnictví této doby a také celkového zaměření kulturního Prahy snad nám spíše může posloužit následující doba knížete a krále Vladislava, kdy došlo k pozoruhodným stavbám v Praze i jinde a kdy zejména byl postaven v Praze Juditin most. Vzorem byl tu (jak Kamil Novotný dobře ukázal) kamenný most v Řezně, ale oba mosty byly asi dílem severoitalských stavitelů, neboť sousední kraje německé neměly pro budování stavby tak složité dosti zkušenosti, která se uchovala toliko v okruhu klasické vzdělanosti středomořské. Při této příležitosti přetvořují se Hradčany na skutečný hrad, přestávají býti hradem průchodním, jak i nová trasa nového mostu, vedoucí od Týnského dvora přes most pozdější Strahovskou bránou na Pohořelec a mimo pražský hrad naznačuje. Tím vším mění se také pod­ statně původní půdorys Hradčan a vlastní povaha i určení pražského hradu. Stará jižní jeho brána komunikačně odumírá a hlavní bránou pražského hradu stává se brána západní, z níž je spojení na »hlavní cestu«, vedoucí z obchodního střediska Prahy přes Pohořelec na Břevnov. Také velká věž nad jižní bránou pražského hradu nemá už do té míry za úkol chrániti vstup do hradu á nabývá spíše povahy hlavní [35]

věže hradu (donjonu či bergrifu). Pražský hrad, s hlavním přístupem od západu, stává se hradem uzavřeným a jeho jižní a východní brána nabývají významu toliko podružného. V té době přestavěn byl stejným způsobem na Hradčanech i dvůr bis­ kupský, tak jako klášter sv. Jiří (po požáru z roku 1142), stejně i kostel sv. Víta a nepochybně i jiné monumentální pražské budovy. Odtud český kníže a podobně biskup nesídlí již více v dřevěném paláci, ale v ho­ nosném zděném hradu, snad sice poněkud studeném, ale zato vzdorném a pevném. A také pohled na Hradčany z věnčí se pozoruhodně proměnil. Nad hradbami zvedal se knížecí palác s řadou oken i arkýřů. V jeho sousedství kostel Všech svátých a zděný klášter sv. Jiří. Nad těmito stavbami tyčila se pak mohutná basilika sv. Víta s dvěma štíhlými věžemi, z bílých, opukových kvádříků, převyšujíc svojí ušlechtilou architek­ turou všecky stavby Hradčan. Nepochybně též obytná stavení knížecího dvořanstva přizpůsobena byla vkusu a potřebám nové doby, i když při celkovém pohledu na praž­ ský hrad zanikaly a nepřišly architektonicky dosti k platnosti. Význam zděného hradu se ukázal brzo po smrti knížete Soběslava, kdy roku 1142 za bojů mezi Přemyslovci došlo opět k zápasu o Prahu a kdy protivník knížete Vladislava, kníže Konrád morav­ ský, marně po měsíce dobýval Hradčany. A podobně nedobytným se ukázal pražský hrad i v dobách pozdějších. Z církevních staveb v Praze byl to zejména klášter Johanitů neboli Maltézských rytířů, založený při konci Juditina mostu roku 1159. Johanité jsou upomínkou na křížové výpravy, z nichž výpravy do Svaté země roku 1147 účastnil se i český kníže Vladislav po boku německého krále Konfáda III., kde se také s řádem Johanitů se­ známil. Zavedení nového tohoto řádu znamenalo navázání styků též s klasickým středomořím a přinášelo až příliš do německého prostředí tou dobou začleněným Čechám podstatné rozšíření obzorů. Podobný význam mělo také navázání přímých styků s Francií, když roku 1140 uveden byl do Čech k popudu vzdělaného biskupa olomouckého Zdíka nový cír­ kevní řád premonstrátský a od Vladislava založen byl »v černém lese« na Strahově (Strahov byl les a hora s jakousi vysunutou stráží před pražským hradem, kde se »strahovalo«) nový klášter. Církevní řád premonstrátů vznikl ve Francii roku 1120, kde byl založen od sv. Norberta v Prémontrés. Byl to tak, jako Benediktini, řád panský a aristokratický. Stavbou zmíněného kláštera, který povždy udržoval styky s mateřským svým ústavem ve Francii, dostala Praha novou významnou architekto­ nickou dominantu a jaksi protějšek ke vzdálenějšímu Břevnovu. Oba kláštery byly v kraji lesnatém. (Les Strahov stýkal se ještě s rozlehlejším lesem řečeným Šárka, který obklopoval klášter Břevnov; a ještě roku 1276 se činí zmínka o tom, že před branami pražského hradu se objevilo množství vlků!) Vůbec za knížete a později krále Vladislava II. ( f 1174) se Praha po stránce sta­ vitelské významně přetvořuje a nabývá své povahy pozdní doby románské. Nad bra­ nami pražského hradu, stejně nad palácem knížecím, jako nad dvorem biskupským, strmí již mohutné věže, k nimž druží se bílé, opukové věže kláštera sv. Jiří a za [36]

Vladislava opravené starší věže Spitihněvovy a Vratislavovy basiliky sv. Víta. Zvlášt­ ního významu nabyl zejména kamenný most přes Vltavu, nejen s hlediska architek­ tury, ale též s hlediska obchodně-politického. Neboť umožňoval bezpečný a jediný přechod přes Vltavu v každé roční době, i když řeka byla rozvodněná. Také podhradí pražské se v té době již značně rozrostlo a proslulo svým obcho­ dem a bohatstvím. »Nikde jinde nemohl by ses tolik obohatiti a zvelebiti« vkládá kronikář do úst moravské kněžně Hilburge k roku 1091, »jako v podhradí praž­ ském a v ulici Vyšehradské. Tamť jsou Židé s domy plnými zlata a stříbra, tamť jsou i ze všech možných národů kupci nej bohatší, tam penězoměnci zvláště zámožní, tam je tržiště, které by mohlo tvojí vojenské družině poskytnouti kořist zvláště vděč­ nou.« K těmto bohatým cizincům patřili nepochybně již v této době také pražští Němci. Sídlili původně, jak již naznačeno, v osadě na Poříčí při kostele sv. Petra, tudíž jaksi mimo vlastní obchodní jádro pražského podhradí a také mimo ohrazení Týn­ ského dvora a jeho příslušenství. Neboť sotva lze asi pochybovati o tom, že ono obchodní jádro pražského podhradí u Týnského dvora bylo již v této době hrazené. Nebyly to zajisté vojenské hradby a opevnění, jak tomu bylo později, když Staré město Pražské obehnáno bylo zdí, ale spíše jen jakési oplocení či dřevěné palisády, které měly chrániti vlastní kupeckou část Prahy před loupeživými přepady z ven­ kova. A venkov v tehdejší Praze počínal bezprostředně za Týnem. Dvůr cizích kupců (Ungelt a Celetná ulice) stál na samém okraji pražského podhradí a vjíždělo se do něho z volné a otevřené krajiny. Obchodní středisko Prahy pozbývá také na svém významu, kde se jaksi stýkal Vý­ chod se Západem, kam přicházeli kupci z kijevské Rusi, z Krakova, z Uher aneb i z daleké Arábie, a tak jako česká politika a česká vzdělanost dostávala se v X I. а X II. století čím dále více do zajetí německého západu, tak i obchodní spojení Prahy má ráz po výtce západnický. Je to především Řezno, Bamberk a Frankfurt, kam vedou obchodní cesty z Prahy. A tím vším dostává se do Prahy více Němců, kteří nesídlili již pak toliko v »německé osadě« (»vicus Teutonicorum«) na Poříčí, ale i v jiných pražských ulicích. Bylo to pak obzvláště staré tržiště knížecí a kupecký dvůr u Týna, které pro Němce měly přitažlivost. Těmto cizincům, jejichž představiteli stávali se v prvé řadě Němci, dostalo se už od knížete Vratislava ( f 1092) právní ochrany. Měli patrně požívati jistého zabez­ pečení proti přehmatům domácích vladyk a zemanů i proti proti přehmatům kníže­ cího úřednictva na cestách do Prahy i v Praze samé. Z toho všeho vyvinula se »práva Němců«, která potom znovu potvrdil, upravil a rozšířil kníže Soběslav II. (1173— 1178). Vratislavovo »privilegium« snad týkalo se toliko osady na Pořičí, za­ bezpečovalo nerušené bydlení i majetek tamních Němců a uznávalo, aby Němci v osadě na Pořičí (tak asi jako Židé v osadě židovské) žili si podle svých němec­ kých mravů, aby spory mezi nimi vzniklé soudil a rozhodoval jejich německý soudce a aby mohli míti i kněze německého jejich jazyka. (Podobných výsad dostaly se

— podle Kosmy — i Hedčanům, které Břetislav přivedl sebou jako válečné zajatce ze své výpravy do Polska.) Soběslav, jak se zdá, rozšířil toto obvyklé právo cizích hostů i na jiné Němce v pražském podhradí, ano stanovil, že tímto právem mají se říditi i jiní cizí hosté z kterékoli země. Přitom snad také upravil právní styky mezi Němci a cizinci a domácím obyvatelstvem, zejména šlechtou. Stanovilo se tu (a je to opět jen logický důsledek právního názoru středověku na cizince), že na zmíněné Němce a cizince nevztahuje se řád domácího práva, že jsou z něho vyjmuti (že ne­ mají tudíž ani pasivně, ani aktivně účast v právních zvyklostech českých vladyk a ze­ manů) a že jsou v zemi mimo její zákon, podřízeni toliko vůli knížete. Postavení Němců v Praze nebylo vlastně nikterak zvláštní a mimořádné. Mimořádnost záležela především v tom, že nezůstali nepatrnou osadou na Pořičí, že se jich do pražského podhradí stěhovalo čím dále více a že postupem doby zaujali i vlastní obchodní jádro kolem Týnského dvora a jeho okolí. A že tam z ochranného privilegia pro nevelkou německou osadu na Pořičí stala se národní výsada budoucího Starého města Pražského, které vzniklo kolem Týnského dvora. Dále pak, že na toto německé (neb aspoň z velké části německé) město přenesla se i sláva a věhlas Prahy románské, že i toto německé město, obchodně a hospodářsky zkvétající, stalo se Prahou. Neboť čím by byla ně­ mecká osada i se všemi těmi výsadami Vratislavovými či Soběslavovými, kdyby nebylo staré, románské, knížecí a svaté Prahy! Jedině svatozář historické kontinuity s román­ skou Prahou propůjčilo i Praze německých měšťanů nejen jméno, ale také význam tohoto nej významnějšího střediska v české zemi. S rozvojem Prahy a jejího podhradí přibývá i nových křeši'anských svatyň a koste­ líků v jednotlivých jejich vesnicích a osadách. Zprávy o nich jsou až z doby pozdější, nicméně jejich dochované architektury (neb aspoň zprávy o nich), případně i jiné okolnosti naznačují, že vznikly asi již v rané době románské. Vedle kostela Panny Marie u dvoru Týnu (snad mohl to býti protějšek Panny Marie na Hradčanech!) je to zejména několik kostelíků pražských, zasvěcených sv. Klimentu, jejichž patrocinium naznačuje, že jejich založení souvisí patrně ještě se slovanským křesťanstvím v našich zemích, kdy sv. Kliment stal se do jisté míry národním světcem českým. Jeden z těchto kostelů stál nedaleko pražského brodu (později kamenného mostu) a již tato okolnost svědčí o jeho stáří; druhý rovněž při jiném brodu přes Vltavu »v Poříčanech« neb na Pořičí, kde později nalézáme osadu německou s kostelem sv. Petra; dále potom je to kostel sv. Klimenta na Vyšehradě, již výše zmíněný, a jiný témuž světci zasvěcený koste­ lík v Bubnech, nepochybně románský, který bývá někdy stotožňován s kostelíkem sv. Klimenta »na Opyši«, dosvědčeným už asi v X I. století. (Opyš je poloha u pražského hradu; snad však byl i jiný Opyš u Levého hradce, kam by tento kostelík podle sou­ vislosti listinné zprávy spíše náležel.) Ale i tak je patrné, že patrocinium sv. Klimenta bylo v románské Praze zvláště oblíbené. Sotva pak pochází od Němců neb jiných cizinců v pražském podhradí usedlých. U jiných pražských kostelíků jsou to opět jejich archi­ tektury v románském slohu, které podávají nám svědectví o jejich stáří. Z těchto jsou to zejména malé pražské rotundy, jejichž vznik náleží do X .—X II. století. Patří k nim

zmíněná již rotunda sv. Martina a sv. Jana na Vyšehradě a dále kostelík sv. Václava, který stával na Malostranském náměstí a byl v půdorysu okrouhlý, kostelík sv. Kříže, dosud v své podobě, a kostelík sv. Štěpána (později sv. Longina), rovněž celkem Zacho­ valý. Ale i jiné románským slohem provedené stavby jsou nám oporou pro historické zjištění rozsahu a velikosti zejména dolní Prahy a jejich částí. Podle těchto zjištění a také podle historických zpráv můžeme si pak učiniti jakousi představu o »pražském podhradí« a vůbec o Praze v době románské. Možno říci, že i s tohoto hlediska v době románské těžisko pražského života zůstává na obou pražských hradech, na Hradčanech a na Vyšehradě. Tam také setkáváme se s rozsáhlejšími stavbami církevními, s vlastními basilikami. Na Hradčanech byla to basilika sv. Víta a basilika při klášteře sv. Jiří. Podobně na Vyšehradě jsou dvě roz­ měrnější basiliky, sv. Petra a Pavla a sv. Vavřince. Jejich rozloha byla určována tehdej­ šími potřebami náboženského i politického života na obou těchto hradech. K těmto rozsáhlejším stavbám církevním druží se, avšak toliko jako ostrovy v poloze zcela od­ lehlé, klášter na Břevnově (založený sv. Vojtěchem a obnovený knížetem Břetislavem) a klášter na Strahově, založený od biskupa Zdíka roku 1140. Jinak však křesťanské svatyně, s nimiž se v době románské v dolní Praze potkáváme, jsou jen zcela malé kostelce a na větším díle asi soukromé kostelíky panské. Nikde tu ještě není většího střediska, které by mělo potřebu rozměrnější bohoslužebné svatyně. A také architektura těchto drobných a malých kostelíků dosvědčuje, že byly postaveny pro jejich pány a nikoli pro lid, který zůstával, pokud se zúčastnil vůbec bohoslužeb, na prostoru venku před svatyňkou. Jen málo z těchto kostelíků je (aspoň s jistou prav­ děpodobností) staršího založení. Většinou vznikly až někdy v X II. století, kdy praž­ ské podhradí nápadněji vzrostlo. Naproti (Lomu v starší době bylo jen asi zcela řídce osídleno. Podhradí pražské ještě někdy v XI./XII. století mělo převahou rustikální ráz a bylo tam možno získati celé »újezdy« volné půdy jako na odlehlém venkově. Je známa osada Újezd na pravém břehu Vltavy, sahající z Malé Strany až na Smíchov a podobně jiný Újezd na levém břehu Vltavy při kostele sv. Martina (ve zdi). Bylo tam také ještě dosti volné půdy pro zakládání nových vsí a k umístění tam poplatných úročníků, jak svědčí na př. osada Opatovice, založená až v době klášterní. Poměrně chudě bylo osídleno vlastní podhradí Hradčan na levém břehu Vltavy, ač byl tu jistě dostatečný prostor (v X III. stol. bylo tam založeno město!) pro vznik trhové osady, která měla přitom tu výhodu, že z jedné strany byla chráněna knížecím hra­ dem a s druhé strany řekou Vltavou. Majetek kupců bylo by tam možno jistě snadněji zabezpečit než při Týnském dvoře na pravém břehu řeky. Leč přece jen prostranství u Týna (patrně z důvodů tradičních!) mělo povždy větší přitažlivost než prostor pod vlastním pražským hradem. Bylo tam jen několik málo osad, jako zejména ves kolem kostela sv. Václava (románská tato rotunda vznikla asi v X I.—X II. století, kdy úcta sv. Václava obzvláště se ujímala), dále osada Nebovidy s kostelíkem sv. Vavřince a konečně již zmíněný Újezd s kostelíkem sv. Jana »u vody« (později »na prádle«) při severní části Újezda. (Roku 1142 utekly se tam jako na odlehlý již venkov jeptišky [39]

z kláštera sv. Jiří 2a obléhání pražského hradu.) Dále pak ještě víska řečená »v Tráv­ níce« a jiná »na Písku« při Vltavě. Stranou těchto sídlišť byl románský kostelík sv. Vavřince na hoře Petříně, jak se zdá be2 osady. Kraj a poloha po2dějšího Smíchova se ještě roku 1297 připomíná jako »královské louky«, které sahaly od lesa na Strahově a od úpatí Petřína až po úpatí hory a lesa Děvína. Mnohem živěji se 2alidňovalo prostranství, které pak v druhé polovici X III. století zaujalo Staré město Pražské a obemknulo také svými hradbami. Střediskem vývinu, jak už výše na2načeno, byl tu Týnský dvůr a tržiště, budoucí to staroměstský rynk. Tato část pražského podhradí byla již poměrně hustě osídlena a její románské domy svým 2aří2ením a svoji výstavbou v nejednom ohledu připomínají budoucí pražské domy měšťanské. Pražské tržiště bylo netoliko obejmuto se všech stran řadou dvorů a domů, ale k němu se již připojují pravidelné ulice, takže vnější dojem města (i když ještě ne­ mělo svou městskou konstituci právní) byl tu vlastně úplný. O větším osídlení tohoto prostranství svědčí opět 2ejména řada kostelíků, které se aspoň ve 2bytcích 2 románské doby 2aehovaly; anebo o nichž máme spolehlivé zprávy historické. Při samém tržišti byl to kostel Panny Marie před Týnem, již častěji zmíněný. Bohu­ žel z tohoto kostela nezachovalo se nám téměř ničeho a nelze si učiniti představu o jeho podobě a velikosti. Víme o něm aspoň tolik, že stal se jedním 2 nejstarších kostelů farních. Na prostranství mezi tržištěm a řekou je těchto kostelíků nejvíce. Neda­ leko starého mostu byl kostelík sv. Valentina a v jeho sousedství též kostelík Matky Boží na Louži a snad už také kostelík sv. Linharta při dvorci Jarošově, jenž rovněž stal se kostelem farním. Poblíže starého brodu a potom Juditina mostu byl kostelík sv. Klimenta, již výše zmíněný, a kostelík sv. Jana na Zábradlí, z počátku X II. století. (Vysvětil jej biskup Heřman f 1122). Dále při vltavském břehu byl kostelík sv. Kříže (rotunda dosud Zachovalá) a kostelík sv. Ondřeje při dvorci Ostrovského kláštera. (Vysvěcen roku 1165). Skoro na obvodu prostoru příštího Starého města směrem k Vy­ šehradu byl kostelík sv. Martina na Újezdě kněžny Adléty, jenž stal se pák 1178 ma­ jetkem kapituly vyšehradské. Byl-li již v době románské při staré ulici Vyšehradské (nynější Husova) kostelík sv. Jiljí a kostelík sv. Lazara, nedá se pro X II. století ověřiti. Řidčeji bylo osídleno prostranství, které bychom mohli označiti jako podhradí vy­ šehradské a na němž pak v X IV . století vzniklo Nové město Pražské. Pod samým Vy­ šehradem byla osada Psáře a v ní kaple sv. Markety, která podle historických zpráv byla rotundou. Dále byla tu pak jakási osada kolem kostelíka sv. Kosmy a Damiána (na nádvoří Emaus), jenž připomíná se roku 1178 a svým patrociniem je snad pří­ buzný se starým kostelem téhož zasvěcení ve Staré Boleslavi. Tento kostelík stal se pak farním a náleželo k němu Podskalí (1199) i se sousední osadou řečenou Zátoň. (Asi po­ zdější Výtoň.) Pod Vyšehradem byla také osada Braník (1088), jejíž jméno je snad upomínkou na nějakou bránu, t. j. přírodní opevnění cesty pod Vyšehradem, vedoucí do lesů u Zbraslavi. (Zbraslav, původně Izbraslav — stejného jména byl také syn sv. Václava — s kostelíkem sv. Havla [1115] bývalo oblíbeným východiskem českých knížat na lovy do rozsáhlých lesů na Brdech.) V oblasti podhradí vyšehradského byl

[ 40]

dále kostelík sv. Petra na Zderaze (dosvědčený roku 1188 a snad i dříve roku 1115) a kostelík sv. Václava na Zderaze. (Vysvětil jej biskup Valentin 1179— 82). Pro paměť vítězství knížete Fridricha nad Soběslavem postaven byl roku 1179 a roku 1183 vysvě­ cen kostelík sv. Jana »na bojišti«, jak už výše zmíněno. Byla v těch místech v té době ještě volná příroda, příhodná k jezdeckému utkání. Pravděpodobně při všech těchto kostelcích byly již dvorce neb osady a podle jejich rozložení můžeme si učiniti jistou představu o velikosti a rozloze dolní Prahy i také o časovém postupu jejího osídlení. Je jistě pozoruhodné, že vznik většiny výše zmíně­ ných kostelíků hlásí se až do X II. století. Z tohoto pozorování vyplývá, že mezi jed­ notlivými částmi budoucí Prahy nebylo v sídlištích ještě souvislosti. Byly tu dva mo­ hutné hrady, Praha a Vyšehrad, a byl tu dvorec u Týna, kde zejména se soustřeďovalo již hustější osídlení. Ale vedle těchto tří středisk prostranství mezi nimi zaujímala ještě rustikální krajina, zčásti les a zčásti pole či louky, v níž bylo roztroušeno ně­ kolik osad vesnických. Jejich kostelíky naznačovaly však, že jde tu přece jen o krajinu, novou kulturou živěji dotčenou. Z ústavů církevních, které pro rozvoj Prahy měly význam, nej důležitější bylo bis­ kupství, založené roku 973 s kapitulou, na hradě pražském a ženský klášter sv. Jiří, založený současně s biskupstvím. Dále již zmíněný benediktinský klášter na Břevnově, založený biskupem sv. Vojtěchem a obnovený knížetem Břetislavem, klášter Strahov­ ský a klášter Johanitů, dále pak ííád Německých rytířů. Oba poslední řády církevní usidlují se již v dolní Praze, která již značně vzrostla. Také biskupský dvůr stěhuje se koncem X II. století s Hradčan do dolní Prahy a spolu s klášterem Johanitů tvoří jakési pevnostní záhlaví u nového kamenného mostu Juditina. V době gotické od počátku X III. století na základech starého Týnského dvora, jak se rozvinul v obchodní a hospodářskou část Prahy v době románské, vzniká pak Staré město Pražské. (Nevíme přesně kdy, jak a za kterých okolností, snad propůjčením práv městských osadě u Týnského dvora od krále Přemysla Otakara I. či až založením »Nového města u sv. Havla« za krále Václava I. (1230— 53) a obejmutím celého Sta­ rého města hradbami. A v době gotické nabývá tato část Prahy, kde usídlili se Němci, čím dále většího významu hospodářského i kulturního. Leč přece jen stará, románská Praha, Hradčany, určuje hlavní charakter Prahy i jako města. Tak jako Hradčany jsou přední dominantou Prahy v architektuře, tak zůstávají i dále její dominantou v životě politickém a v mnohém i v životě kulturním. Neboť co by byla Praha bez Hradčan!

[4 1]

LI TE RA TU RA O dějinách románské Prahy máme několik velkých monografií, které doplňují menší studie, i když často velmi významné. Základním dílem povahy historické stále zůstává V. V. Tom ek, Dějepis města Prahy, díl I. (druhé vydání), Praha 1892. — Dílo Tomkovo revidoval a místy doplnil německý právní historik A d o lf Zycha, Prag, ein Beitrag zur Rechtsgeschichte Böhmens im Beginn der Kolonisationszeit, Praha, 1912, maje na mysli zejména vznik a předpoklady budoucího Starého města Pražského. V ne­ dávné době Jifí Čárek vydal obsáhlou knihu: Románská Praha, Praha, 1947, kde zhodnotil i podal popis zejména novějších archeologických objevů na pražském území. (K práci Čárkové mohl jsem přihlédnouti toliko při korekturách této stati.) O původu Prahy jednají tyto práce: Karel Guth, Počátky Prahy, v sborníku к poctě V. Novotného »Českou minulostí«, Praha, 1929, str. 50 a n. — Týž K arel Guth, Praha a Libušin, Časopis společ­ nosti přátel starožitností českých X X X IX (1931), str 30 a n. — V. Chaloupecký, Praha na úsvitu dějin, ve sbor. »Pražská květnová revoluce 1945«, Praha 1946, str. 87 a n. — Zd. Kalista, Co bylo před Prahou, Věda a život X II. (1946), str. 68 a n. — V. V ojtííek, O prvopočátcích Prahy, Sborník pro hospodář­ ské a sociální dějiny II. (1947), str. 60 a n. — O jménu Prahy psal Ant. Profous, Co znamená jméno Praha, Věstník min. vnitra Ceskoslov. republiky V III. (1926), str. 376 a n. a také Ivan Luňák, Vznik a význam místního jména Prahy, Praha, 1934. — O Praze s hlediska archeologického psal V. Birnbaum, Románská Praha, Ročenka Kruhu pro pěstování dějin umění, Praha, 1923, str. 1 a n. (V Birnbaumové koncepci pokračuje J. čá rek v práci již výše zmíněné.) Dále V. Mencl, Románská architektura v zemích českých, Ročenka Kruhu pro pěstování dějin umění 1937/1938, str. 23 a n. — Kamil Novotný a Em. Poche, Karlův most, Praha, 1947. Dějinám Hradčan a pražského hrädu je věnováno několik monografií: Karel Guth, Die Prager Burg, Prager Rundschau, 1931, str. 217 a n. — Týž Karel Guth, Praha, Budeč a Boleslav, Svatováclavský sbor­ ník I., Praha, 1934, str. 686 a n . — Karel Fiala, Htad pražský v době románské, Časopis společnosti přátel starožitností X L I (1933), str. 105 n., též samostatně. — Jan Moravek, Pražský hrad, Praha, 1939. — Karl Vogt, Die Burg in Böhmen bis zum Ende des 12. Jahrh., Reichenberg (Leipzig), 1938. — Praíský hrad ve středověku, Praha, 1946, s příspěvky Ivana Borkovského a Václava i Dobroslovy Menclových. — O vzniku a stavbě kostela sv. Víta na Hradčanech je obsáhlá monografie Jos. Cibulky, Václavova rotunda sv. Víta, Svatováclavský sborník I., Praha, 1934, str. 231 a n., jež dotýká se i dějin pražského hradu. Vedle toho týž Jos. Cibulka, Chrám sv. Jiří na hradě pražském, Praha, 1936 a téhož studie: O poloze kostela P. Marie na hradě pražském, Časopis společnosti přátel starožitností XL I (1933), str. 1. a n. O Vyšehradu přicházejí v úvahu zejména tyto studie: Jul. Lippert, Die Wyschehradfrage, Mitteilun­ gen d. Ver. f. Gesch. d. Deutschen in Böhmen, X X X II (1904), str. 213 a n . — Fr. Vacek, Náš Vyšehrad, Nový obzor X IV (1914). — Jos. Pekar, К sporu o zakládací listinu biskupství Pražského, Ces. časopis historický X , str. 45 a n. — Em. Simek, Praha a Vyšehrad, Časopis pro dějiny venkova X II (1925), str. l a n . — G. Školský, O denárech vyšehradských, Numismatický časopis československý, III (1927). — O počátcích Starého města Pražského kromě zmíněné už práce Tomkovy a Zychovy jsou tyto důleži­ tější studie: V. Vojtííek, К počátkům pražského města, Časopis českého musea, 1930. — B. Mendl, »Vici Teutonicorum« a »civitas circa s. Galium«, Český časopis historický, X X X V III (1932), str. 237 an. Starší neb podružnější literaturu najde čtenář citovanou ve spisech neb studiích výše uvedených.

P R A H A P fiE D R O M Á N S K Á A R O M Á N S K Á

N ap sal V ddav M encl

^ 7 e TVARU monumentální iniciály velkého P, představující začáteční písmeno jejího jména, vine se Prahou lesklá stuha Vltavy, soustředivši před tím v sobě vody i život celých jižních, západních a jihovýchodních Čech. Vyhýbajíc se překážkám, které jí příroda jako tvrdé skalní kulisy postavila napříč v cestu, omývá nejdříve černavou patu skály vyšehradské, míjí mohutný masiv hory Petřína, nechává stranou hřbet pražského hradu a teprve strání letenskou přinucena ohýbá svůj tok, měníc svůj pů­ vodní směr, aby se za ní prostorným meandrem opět k němu vrátila. Dávné geologické zvrásnění, jež kdysi dalo pražské krajině tuto příčnou kulisovou kostru, určilo také směr a ráz pobočních přítoků, jež, zleva i zprava se zaúsřujíce do hlavního toku řeky, dávají Praze její modelaci a krajinný zdvih: od Prokopského údolí až po Brus­ nici a Šárku zleva, od Kunratického potoka a Botiče až po Rokytku po pravém břehu, všechny téhož úklonu vytvářejí údolí vesměs vzájemně rovnoběžná a oddě­ lená oněmi úzkými kulisami příčných hřbetů, jež založily kostru Prahy historické a z nichž jediný Petřín má masu objemnější a kubičtější. Byly to dva z nich, jež se měly státi ohnisky historického osídlení pražské krajiny: hřeben nad potokem Brusnicí, na němž vznikl hrad pražský, a hřeben nad Botičem, nesoucí jeho pravobřežní protějšek, Vyšehrad. Pražský hrad vstupuje do našich psaných dějin sice hned na jejich počátku, avšak ve skutečnosti dosti pozdě; je to totiž hrad velmi starobylý, jenž se však na jejich jevišti objevuje teprve, když náš národ měl ve své vlasti již za sebou alespoň čtyři stovky let dějin nepsaných, jež se jen jako matná a na pevná fakta chudá vzpomínka obtiskly v paměti generací budoucích a do nichž dnes jenom obtížně vniká archeologické zkoumání a křehká spekulace historická. Náš hlavní zpravodaj pro období předrománské, děkan pražského kostela Kosmas, když na počátku 12. věku vypravuje o založení Prahy, přisuzuje její vznik rozhod­ nutí a moudré věštbě kněžny Libuše, zakladatelky knížecího rodu Přemyslova a jedné ze tří dcer Krokových, jejíž prorocká slova reprodukuje s mnohou literární příkrasou. Avšak také legendy druhé půle desátého století znají jádro této pověsti, třebaže ve tvaru chudším a prostším, jehož obsahem je představa, že zakladatelka Prahy byla zároveň zakladatelkou knížecího rodu Přemyslova. Dnes si ovšem už sotva vysvět­ líme cesty, jimiž došlo k spojení obou těch tak různých a původně si časově jistě vzdálených věcí; svědectví historická mluví však zřetelně o tom, že už v době, kdy se pražský hrad po prvé objevil v pramenech, byl již tak velkého významu a do té

V

míry obecně znám jako knížecí středisko správní, že se podle něho nazývala také celá okolní zem. Zdá se tedy, že v té době již centralisační politický proces v zemi značně pokročil a že se vláda nad potomní zemí českou již zřetelně soustřeďovala v rukou pražských Přemyslovců. Tomu odpovídala by také skutečnost, že se současně těžiště kmenového území českého přesunuje z hradů a rovin mezi Ohří a Mží, kde leží dějiště našich nej starších národních pověstí, více do středu země , do krajů ko­ lem tohoto ústředního hradu při samé Vltavě, a že tak po starých hradech rodových, Libušině, Budči a Levém Hradci už při nejmenším na počátku 9. století nastupuje jako rozhodující přemyslovský hrad pražský. V době, do níž spadá konec tohoto procesu, odehrává se v českém sociálním, po­ litickém i kulturním životě ještě jiná hluboká a svými následky dalekosáhlá proměna: knížecí rodina a vedoucí svobodní mužové čeští přijímají křesťanství a s ním ovšem i zcela nový a jim dosud neznámý životní názor a řád. Kníže Bořivoj s manželkou Ludmilou přijali je z rukou Metodějových a s ním tedy obřad, církevní řeč i kulturu východně-slovanskou, kníže Spytihněv, protože mezitím přímé spojení na východ bylo maďarskými nájezdy přerušeno, navázal r. 895 styk s církví latinskou v Řezně. Dějiny jejich hlavních hradů jsou tedy určovány především zakládáním prvých křes­ ťanských kostelů na nich, a z těch je patrno, že v době, kdy Bořivoj stavěl svůj prvý český kostel, tedy někdy na sklonku sedmdesátých let 9. století, do Prahy si ještě ani netroufal cizí kněze přivésti, zvoliv proň nikoli Prahu, ale, patrně ze strachu z reakce domácích lidí, svůj vedlejší hrad Levý Hradec. Teprve svůj druhý kostel založil Bořivoj na pražském hradě: byla to kaple P. Marie, podobně, jako levohradecká, řeckovýchodního obřadu, jejíž vznik spadá někdy do let 885— 90. To je tedy zároveň nej starší zmínka o existenci křesťanského kostela na půdě dnešní Prahy. Avšak hned nato třetí kostelík, jejž pro latinské kněze původu řezenského roku 895 založil Spyti­ hněv, vzniká opět mimo Prahu, a to na hradě budečském; teprve po třiceti letech, kolem roku 920, dostává se Praze druhého velkého kostela, zasvěceného sv. Jiří, za vlády Vratislavovy. Byly-li prvé kostely na našich hradech jen soukromými oratořemi knížecími, byl tento kostel již určen obecnému kultu. Zdá se vůbec, že to byl teprve sv. Václav, jenž prvý soustředil svou pozornost pouze na pražský hrad; jemu ovšem se vší určitostí vděčí Praha za svou pozdější po­ litickou váhu a kulturní i mravní posvěcení, jež z ní učinilo skutečné srdce země české. Přičinil se o to už za svého života jako kníže, ale co hlavního, způsobil to jme­ novitě svou mučednickou smrtí a pak jako světec a spolustolovník Kristův v nebeském království. Jako kníže postavil si v Praze znamenitý pomník hmotný, kamenný kostel sv. Víta, zbudovaný pro chystané pražské biskupství někdy mezi roky 926— 30 (obr. 1— 3), jenž sám svým tvarem i novou stavební technikou by mu stačil zaručiti nehynoucí paměť v časech potomních; vyzdvižení Prahy mezi nej přednější duchovní střediska středoevropská a s ním i kulturní zušlechtění českého národa a jeho přijetí do rodiny ostatních vzdělaných národů evropských, k němuž během desátého století došlo jak ve světě západním, tak i východním, zakládalo se však na duchovní moci

O

1.

10

20

30

40

50

H rad pražský kolem roku 1 0 5 0 . Tečkovaný pás je okružní valová zeď z doby Břetislavovy, uvnitř hradu biskupský kostel

sv. V íta (926 — 3 0 ), ženský benediktinský klášter sv. Jiř í (z doby kolem roku 1 0 00), dům biskupův s kaplí sv. M ořice (z prvé poloviny 11. století) a knížecí dvorec s palácem , v je h o ž sousedství je ka p le P. M arie. V e valové zdi brány, u zá­ padní z nich zbytek cesty. Část s knížecím palácem a kostelem P. M arie na jih o d podéln é cesty třeba si představili ve zvláštním opevnéní, jež vsak v tom to plánku, opírajícím se o přím é nálezy, nebylo lze zobraziti.

Václava-světce, prvého Čecha v družině Hospodinově, jímž se nám dostalo hned v po­ čátcích našich dějin světce vlastního rodu, vzešlého z prastaré domácí panovnické rodiny, jehož tělo bylo jako vzácná relikvie uloženo přímo v srdci naší země. Ze se na Václavově duchovním díle a svátém okazu podílela především Praha, dějiště jeho života a místo jeho hrobu, netřeba zvlášť zdůrazňovati. Jak už zasvěcení nového kostela napovídá, počal u nás ve Václavově době starší vliv bavorský ustupovati saskému, vycházejícímu z nové říše otonské, jemuž potom během druhé půle desátého století ustupovala také slovansko-východní česká kultura, trvající dosud vedle kultury latinské, až v 11. století zanikla úplně. Mocenské pro­ měny v Německu a přesun politického střediska z Podunají na sever do Saska obra­ zily se v českých dějinách druhé půle desátého století především založením samostat­ ného biskupství v Praze, pro něž byl vyhlédnut Václavův svatovítský kostel; stalo se to v souvislosti s větším plánem Oty I., uvádějícího v život novou církevní organisaci v slovanských krajích východně za Labem. Sas byl také prvním biskupem pražským (Dětmar, 975— 82). Spolu se založením biskupství došlo však v Praze také k založení prvého benediktinského kláštera (r. 973), a to u staršího kostela sv. Jiří; jeho vznik rovněž souvisí s předběžným jednáním o nové biskupství v Kímě a s poselstvím, které tam — v čele s dcerou Mladou -— v letech 965— 7 vypravil kníže Boleslav I. Mlada stala se jeho první abatyší. O vyspělém kulturním stupni tehdejší české společnosti zpravuje nás je jí církevní literatura, představovaná svatováclavskými legendami. Jejich starší vrstva, ještě slo­ vanská, sahá svým původem do prvé poloviny 10. století; nasvědčuje, že už tehdy pohlíželi na Václava jako na světce, pod jehož mravní záštitou se snad už všechny

[ 47]

tehdejší české kmeny spojovaly v národ, a že se stejnou úctou dbali památky sv. Lud­ mily, prvé křesťanské kněžny české, jejíž tělo bylo ještě r. 925 z Tetína přeneseno do Prahy k sv. Jiří, aby se tím naznačilo, že to má být napříště jenom hlavní hrad praž­ ský, jenž má být tím velikým pomyslným i skutečným relikviářem nejvzácnějších českých těl. Než brzy po r. 970, tedy v době, kdy se již projednává otázka pražského biskupství, počínají legendy ty nahrazovati novější zpracování latinská, jichž častým inspirátorem býval především Slavníkovec, druhý pražský biskup sv. Vojtěch (982 až 97). Jeho vystoupením rozdvojuje se však také dávná, už svátým Václavem za­ ložená a pražskými knížaty pak nesená jednota života českého, spočívající na těsném spjetí organisace církevní a státní pod jednotící svrchovaností knížete: vychován no­ vými obrodnými proudy, vycházejícími z burgundského kláštera v Čluny, s nimiž se seznámil za svých studií v Magdeburku, zápasil Vojtěch ve jménu důsledného zduchovnění náboženského života a zabstraktnění a tím i odpohanštění základních před­ stav a úkonů náboženských neméně také o duchovní neodvislost církve na světském státě, tedy na knížeti a vůbec o vymanění duchovní myšlenky zmoci rukou světských; prakticky šlo pak především o útok na otonské vlastnické pojetí kostela, jenž u nás po názoru doby stále ještě i se svým knězem patřil tomu, komu patřila půda, na níž stál, kdož jej byl vystavil a vybavil. Bylo to hnutí, jemuž, třebaže do úplného vítěz­ ství mělo ještě daleko, patřila tehdy v Evropě duchovní aristokracie a jež vůdčí její duchy spojovalo ve velikou jednotu myslí i programů; není tedy divu, že v Čechách postavilo na vedoucí místo nikoli knížete, nýbrž jeho biskupa, moc duchovní, nikoli světskou, takže v posledním dvacetiletí onoho osudového 10. století, kdy se na dlouhé věky tvořila kostra Evropy, měl to být Slavníkovec Vojtěch a nikoli dědic přemyslov­ ské krve Boleslav, jenž měl mít v rukou budoucí osud české země. Své obrodné dílo v Čechách opřel Vojtěch o pevný myšlenkový základ. Jedním z jeho pilířů měl být zajisté také nový benediktinský klášter, který r. 993 založil při cestě, jež od západu pod bělohorskou plání vede k pražskému hradu: byl to Břevnov. Založil jej rok po své římské cestě a osadil mnichy z kláštera montecassinského; než vedle nich byl tu jistě bohatě zastoupen také slovanský živel domácí, neboť, jak no­ vější zkoumání ukázalo, opatem byl tu sám bratr Vojtěchův Radla a členem kláštera byl též Vojtěchův strýc Kristián, jeden z našich nejstarších zpravodajů o dějinách 10. století. V Břevnově, před branami přemyslovského hradu pražského, rozhodoval tedy stejně tak živel slavníkovský, jako se v osobě Vojtěchově uplatňoval na hradě samém. Neústupná a přimočará povaha Vojtěchova i jeho svaté nadšení, s kterým českému prostředí vnucoval své cizokrajné myšlenky, odpor knížete proti reformám a v ne­ poslední míře také výsledek onoho dlouho se připravujícího zápasu mezi mocí pře­ myslovskou a slavníkovskou, vyvrcholivšího pak v tragedii libické, vyštvaly posléze Vojtěcha z Čech, jež tím ztratily nejenom svého biskupa, ale také muže, jenž svým poradním hlasem u rozhodujících činitelů tehdejší Evropy spoluutvářel formy du­ chovního a jich prostřednictvím i politicko-mocenského života v celé široké oblasti

5 2.

Půdorysy: vlevo rotunda iv. V ita z doby sv. Václava (926 — 3 0 ), vpravo v témž mérítku rotunda sv. Krize menšího

(z konce 11. stol.), sv. Martina na Vyšehrade (kolem r. 1100) a sv. Longina (původně sv. Stepána, z 12. století).

nad středním Dunajem a v krajích severně něho. Tím se ovšem také stalo, že Čechy, připravivší takovou zhoubu rodu biskupovu, byly nejen ve Vojtěchově, ale i v císa­ řově tom programu pominuty, že, jak nedávno ukázal V. Chaloupecký, přemyslov­ ské nároky odsunuty stranou a že Prahy nedbáno, když kolem roku 1000 zakládána ve východní Evropě nová arcibiskupství: dostalo se jich Polákům (v Hnězdně) i státu uherskému (v Ostřihomi), tedy oběma mladším štěpením církve české, ale starší a slavnější křesťanské tradice pražské bylo pominuto. Spolu s Vojtěchovým odcho­ dem, zdá se, obrátilo se к Čechám zády také politické štěstí, a po smrti Boleslavově přichází dokonce doba, znamenající takřka soumrak českého státu, kdy již již se zdálo, že česká svéprávnost zahyne v prudkém expansivním náporu našich sousedů — tehda, kdy se tak účinně počaly jeviti důsledky tvrdé kletby Vojtěchovy, tehda po prvé asi Češi naplnili svou svatováclavskou modlitbu onou notou úzkosti a vroucí prosby o přímluvu a smilování, jež pak zůstala jejím nej vnitřnějším obsahem až po naše časy. Chceme-li si dnes vyvolati před oči hmotný obraz Prahy tohoto osudového 10. sto­ letí, jsme především nuceni uchýliti se к rekonstrukcím toho, co se na pražském hradě i Vyšehradě nalezlo vykopávkami; z žádné ze staveb těchto dob nezachovalo se totiž víc než několik pobořených zdí, zbylých obyčejně pod povrchem země, protože tradice, pevně se vázavší na dané místo, nutila stavěti po celou potomní budoucnost stále v týchž starých a hroby světců i původních zakladatelů posvěcených polohách.

[ 49]

i

Poměrně nejlépe známe ještě hrad pražský, dík výkopům, jež se tam prováděly od r. 1925 za vedení Karla Gutha (obr. 1.). Třebaže zbytky valů, na západní a jižní straně tam nalezené, patří zčásti také století příštímu, lze přeci z jejich složitého a z několika přes sebe navršených konstrukcí pozůstávajícího pásma usuzovati na průběh opevnění původního, jež tvoří jeho nej hlubší a zároveň také nejvíce z hradu vysunutou vrstvu, proti níž valy mladší stále ustupovaly nazpět do hradiště. Víme tedy, že hrad 10. století zabíral celou plochu dnešního třetího nádvoří, uzavíraje se na západ, proti náhorní šíji a šíjovému příkopu, valovou hradbou, běžící někde v mís­ tech dnešního křídla mezi třetím a druhým hradním dvorem; hradba ta běžela pak mírným obloukem po celé straně jižní a lze ji stopovati až do míst pod Vladislav­ ským sálem. Jak daleko dosahovalo původní opevnění na východě, otáčelo-li se už něco za kostelem sv. Jiří, či sahalo-li — což je snad méně pravděpodobné — až po dnešní Černou věž, nelze zatím rozhodnou ti; po severním okraji srázu nad Brusnicí vracelo se pak opět k západu, uzavírajíc tak »podobu delfína čili mořského vepře«, jak půdorysný ten tvar o něco později označil kronikář Kosmas. Jistě už v 10. století vstupovalo se do tohoto hradního okrsku dvěma branami, jichž místa v pozdějších opevněních upevnily kamenné věže. Polohu hlavní, velké brány v západním valu dosud určuje cesta, jež z ní vychází směrem dovnitř hradiště; vede z jihozápadního kouta třetího nádvoří směrem severovýchodním, někam do míst jižní předsíně svatovítské, a odtud pak pokračuje po jižní straně kostela sv. Jiří, aby tam někde prošla předpokládanou zadní branou východní. V tomto svém průběhu tvoří tedy páteř celého hradu; je z větší části dlážděna kamenem či říčními oblásky a pouze při západní bráně, tam, kde byla snad kryta a kde se rozvětvuje v širší svazek něko­ lika vozových proudů, má opevnění dřevěné. Výkopem nalezlo se tu dokonce několik cest nad sebou, z nichž již nejstarší a tedy nejspodnější měla podlahu z dřev, klade­ ných do několika podélných dřevěných polštářů. Jmenovitě tuto její nej spodnější po­ lohu lze přisouditi nej starším počátkům hradu. Třetí brána, s níž se však najisto se­ tkáváme teprve mnohem později, kdy již hrad byl opevněn kamennými zdmi, a jež snad původní podobě tohoto hradu ani nepatřila, bývala před dnešním západním čelem Vladislavského sálu. Zdá se, že cesta, jež sem po jižním svahu hradní hory vystupovala, se dosud zachovala v půdorysu Malé Strany: je to patrně ona, jež, ohý­ bajíc se Pětikostelním náměstím, zvedá se k dalšímu ohybu u Zlaté studně (kde je dnes slepě ukončena), aby odtud, stále povlovně stoupajíc, zamířila přímo do střední brány jižní opevňovací fronty hradní. Na ploše takto vymezeného hradiště stálo v 10. století několik staveb zděných a větší počet dřevěných příbytků, a kromě nich bylo tu také několik hřbitovů. Ze sta­ rých a znamenitých hrobů, na něž se na hradě přišlo mimo kostely, stojí za zmínku kostrový hrob bojovníka, pochovaného ještě nejspíše v mohyle, jenž bývá ztotožňo­ ván s některým předním velmožem přemyslovským z doby Bořivojovy nebo Spytihněvovy. Přišlo se naň r. 1928 severně od dřevěné západní cesty hradní: v jámě prkny vyložené i přikryté leželo tělo s mečem, sekerou, dvěma noži a ocilkou, u pravé nohy

3.

Václavova rotunda svátého Víta, před rokem 930. Pohled do výkopu architekta H ilberta v dnešní Svatováclavské kapli. f o t o J. Stene.

zbytky dřevěného vědérka s železným kováním, což ukazuje ještě vlivy pohanského způsobu pohřbívání. Z dřevěných budov známe na hradě hned několik skupin pří­ bytků, jichž veliké stáří — ještě z 10. století — dokazuje ta okolnost, že při stavbě nových valů v 11. století byly už zčásti zasypány; z větších třeba se zmíniti o sku­ pině v místech před západním průčelím dnešní katedrály, na niž se přišlo r. 1929 až 1932, a o skupině v blízkosti jižní brány svatovítské, jejíž budovy stávaly hluboko v jakémsi sedle či vlně terénní. Na obou těch místech šlo o stavení roubená z dřevě­ ných kmenů mechem těsněných, o jednoduchých pravoúhlých půdorysech, doprová­ zená koryty pro vepřový dobytek; také kus proutěného, mezi svislé kolíky vlnitě pro­ plétaného plotu se tu našlo. Byla to tedy po většině obytná i hospodářská stavení hrad­ ního lidu, z nichž každé další vznikalo přímo na troskách předchozího, takže půdo­ rysy jednotlivých obydlí se často překládají přes sebe — stavení ta se patrně dosti často i rychle měnila. Kde v tomto hradním okrsku jest hledati nejstarší kostel — byla jím, jak již víme, Bořivojova kaple P. Marie, založená ještě v dobách velkomoravské říše pro misii východně-slovanskou — o tom nás historické zprávy ponechávají v nejistotě. Nejstarší písemná zpráva, jež kostel ten poněkud lokalisuje, je Kosmova zmínka k roku 1092, vypravující, jak tehdejší biskup Kosmas s kněžstvem a velkým procesím vítal knížete Břetislava II. v bráně před chrámem P. Marie; s cestou od velkých vrat spo­ juje jej také Dalimil. Než na hradě lze v starých dobách teoreticky předpokládati neméně než tři takové brány ■ — západní, jižní a východní; jsou tedy zásadně možné — a všechny byly skutečně už také vysloveny — tři teorie o poloze kostela, z nichž každá jej hledá při jiné bráně: Birnbaumova západní, Guthova jižní a Cibulkova vý­ chodní. Uvážíme-li však, že šlo o první a na dlouhou dobu jediný kostel na hradě a že to byl zároveň kostel založený knížetem, nelze jeho polohu příliš odlučóvati od knížecího okrsku, k němuž přirozeně patřil; jestliže pak pravděpodobně i tento okrsek po celý středověk konservativně zachovával svou původní, od nej starších časů mu urče­ nou polohu, pak by patrně bylo nej přirozenější hledati kostel ten někde na ploše dnešního třetího nádvoří. Ze naopak hledaný kostel není totožný s podvěžní kaplí u kostela sv. Jiří, jak se domýšlel J. Cibulka, dosvědčují zprávy, ohlašující jeho samo­ statnou existenci ještě v třináctém a v polovině 14. století, kdežto kaple svatojiřská vznikla už nepoměrně časněji, na konci 11. století, a to v souvislosti s velikou pře­ stavbou klášterního kostela, k němuž organicky patří. Nalézti přesněji místo Bořivojova kostela se podaří, uvědomíme-li si, že podle znění zprávy z r. 1356 byl to teprve Karel IV., jenž kapli P. Marie trvale zrušil, při čemž zároveň přenesl je jí titul na nově postavenou arkýřovou kapli uprostřed svého paláce. Pátráme-li ve vykopávkách, která kaple tu byla sbořena za Karla IV., přichá­ zíme s naprostou jednoznačností na jednolodní románskou stavbu, dosud bezejmen­ nou, nalezenou už K. Fialou v dvacátých letech uprostřed třetího nádvoří západně od vstupu do Vladislavského sálu: a skutečně, tato kaple dosud stojí přímo v obvodu knížecího dvorce a svou románskou chodbou je spojena s cestou vedoucí od hlavních

4.

Václavova rotunda svátého Víta, před rokem 930. Pohled do výkopu architekta H ilberta v dnešní Svatováclavské kapli. Foto J . Stene.

západních vrat. Lze tedy asi už právem spatřovati v této stavbě onu byť i ro­ mánsky přestavěnou původní kapli Bořivojovu, jejíž dřevěná stavba je snad dosud ukryta pod jejími základy v té úrovni, v níž všude kolem jsou podlahy původních dřevěných stavení století desátého. S touto lokalisací kostela souvisí pak také to, co víme o nejstarším uspořádání ce­ lého hradiště. Podélná cesta, procházející hradem od západu k východu, rozdělovala totiž jeho plochu na dvě nestejné polovice. Část ležící po jejím severním boku byla volně přístupná a tvořila vlastní okrsek hradní; část jižní patřila však soukromé po­ třebě knížete, tvoříc jeho vlastní dvorec a byla tedy proti cestě i ostatní části hradu opevněna samostatnou vnitřní hradbou. Z celého hradiště byl tak i zde vykrojen po­ dobný okrsek, s jakým se setkáváme i na ostatních souvěkých hradech českých, jehož rozsah i povahu však poznáváme teprve daleko později, když jeho opevnění bylo již dávno nahrazeno kamennou zdí. Lze tedy říci, že ono velké předdvoří, s kterým se v těchto místech setkáváme te­ prve v době Karlově, je jen novějším ohlasem starého uspořádání z doby prapočátků pražského hradu. A právě v této uzavřené knížecí části, jižně od oné podélné cesty, stávaly jak vlastní palác knížecí, tak i jeho první křesťanská svatyně, obé postaveno ze dřeva a primitivně a v hloubce daleko větší, než jejich kamenní románští nástupci. Avšak ani z druhého hradního kostela, založeného Vratislavem ke cti sv. Jiří a po­ svěceného teprve za sv. Václava r. 925, když sem bylo z Tetína přeneseno tělo sv. Lud­ mily, nezachovalo se víc než poloha, pro budoucí věky ustálená hrobem zakladatelo­ vým i této dávné české světice. To, co dnes kamenného spatřujeme v svatojiřském kostele, není starší konce 10. století, neboť pod ostřejším vědeckým osvětlením se již dávno rozpadla romantická legenda, spojující zdejší podvěžní kapli s někdejším zalo­ žením Vratislavovým. Teprve o třetím hradním kostele bezpečně víme, že byl z kamene a z výkopů dosti přesně známe také jeho architektonický tvar: na štěstí je to právě Václavův Sv. Vít (obr. 2—4 ), svým svátým obsahem i architekturou, o níž se s úctou vyslovují už naši románští kronikáři, nejpřednější stavba hradní. Už sám fakt, že je to nejstarší známá kamenná stavba česká, stojí za uváženou, neboť z kamene se široko daleko v našem sousedství v 10. století ještě nestavělo; tento druh stavby, označovaný kronikáři jako způsob římský, byl tou dobou skutečně vlastní jen zemím někdejšího impéria, zatím co sever stavěl zpravidla ze dřeva. Kamenná stavba dovolila pak podíleti se Čechám na onom vyšším duchovním životě, který představuje vlastní architektonická tvorba, a to daleko dřív než našim slovanským i neslovanským sousedům, a přičleňuje je tak daleko úžeji než samo náboženství k oblasti latinsko-západní kultury, z níž stejně jako organisaci čerpají také stavební podobu kostelů nové církve. Stejně tak, jako samo nové učení, tak »shora«, přes knížete a invasí dostávaly se k nám ze západu i architektonické myšlenky: hotové, dokonalé a tvarově čisté, zralé a výtvarně složité, mající za sebou už dlouhý historický vývoj; a jako toto nové učení, i ony v našem prostředí pak postupně se zjednodušovaly, rozpadaly na své tvarově

elementární prvky a často i hrubly, podléhajíce známému pochodu redukce, primitivisace a rustikalisace. Takový je už úděl kulturních počátků každé provincie, jež ne­ vydává ze sebe, ale jen přizpůsobuje, co je na dosah ruky; je to ovšem na druhé straně její ctí potud, pokud je to svědectvím, že je jí kulturní úroveň je už s to před­ loze porozuměti a vyrovnati se s ní po svém, byť i zjednodušením jejího obsahu či formy. A právě takový byl případ Václavova svatovítského kostela. Neznámý karolinský mistr postavil nám tu velkolepou centrální stavbu, podobnou širokému válci, kuželem střechy ukončeného, mající uvnitř v průměru neméně než 13 metrů; její střední loď doprovázely ve všech směrech větrné růžice čtyři podkovovitě založené oltářní apsidy, z nichž hlavní, východní, obsahovala kromě svatovítského oltáře později také biskupský trůn; z jižní, v zemi vedle oltáře, pod dvojí dlažbou gotickou a trojí román­ skou nalezl r. 1911 K. Hilbert kus základového i nadzemního zdivá a v jeho oblouku v jílové břidle původní hrob sv. Václava, v němž tělo světcovo spočívalo až do časů Karla IV. Podlahu kostela tvořila vápenná mazanice, do níž před vstupem do oltářní apsidy vtlačeny říční oblásky ve tvaru rozviliny v obdélném zarámování. Z ostatních apsid nalezl Hilbert jenom krátké úseky základového zdivá: r. 1913 část zdivá apsidy západní a r. 1928 segment z apsidy severní; žádné však nemělo již onoho architekto­ nického členění, jehož zbytky se našly na vnějších stěnách apsidy jižní, totiž plochých a úzkých lesén, jež v pravoúhle reliéfních pásech vystupovaly po plochách stěn vzhůru k podstřešním římsám, kde je patrně spojoval vodorovný obloučkový vlys. Ten, kdo podrobněji zná prostorové ustrojení karolinských staveb, nespokojí se ovšem s tím, co z půdorysu kostela bylo skutečně nalezeno, poněvadž karolinská archi­ tektura neznala prostorů tak rozsáhlých a při tom tak úplně volných a nepročleněných. Je proto přirozené, když jako docela nutný doprovod svatovítské stavby přijímáme ještě vnitřní ochoz, vznikající tím, že dovnitř kostelního prostoru se vestaví okrouhlá zeď s arkádami; jak ukázal J. Cibulka, je takový ochoz, nesoucí v patře knížecí tribunu, u sv. Víta možný i tvarově, pokud rozměrů se týče, neboť vnitřek kostela roz­ člení na nižší obvodní chodbu a vyšší prostor střední, jež se svými šířkovými rozměry přibližují na př. bočním a střední lodi nedalekého kostela svatojiřského. V této Cibul­ kově celkem jistě správné rekonstrukci přiřadí se ovšem náš svatovítský kostel k nejpřednějším karolinským stavbám evropského latinského západu, z nichž tvarově nejbližší je mu biskupská stavba sv. Donáta v Zadaru z doby kolem r. 800 a jichž pů­ vodní účel nám nejlépe představuje známá falcká kaple cášská. Svatovítská centrála, postavená někdy v letech 926—930, tedy za života sv. Václava ještě ne zplna dokončená, stala se už v 10. století předmětem onoho zjednodušování, o němž jsme se zmínili jako o pochodu charakteristickém pro raní počátky naší archi­ tektonické tvorby. Byl to rovněž J. Cibulka, jenž pěkně ukázal, jak postupným chudnutím jejího tvaru vzniká pak primitivnější podoba naší předrománské a románské rotundy, onoho nej staršího »českého« kostelíka, který tak výmluvně charakterisuje cesty, jimiž se do sousední ciziny ubíralo české křesťanství a jehož životaschopnost byla tak houževnatá, že úspěšně vzdorovala, jak ještě uvidíme u pražských rotund 12. sto-

5. Stavební vývoj^ klášterního kostela sv. J iř í . B íle křížkovaná část je zbytkem nejstaršího kostela z doby kolem

r. 1000,

b íle sral o raná část je zbytkem jeh o západního prodloužení ve stol. jedenáctém , černé položené zdivo je novostavbou z doby kolem r. 1100, křížkované je dílem restaurace p o požáru r. 1142; čárkovaná je kaple w. Ludm ily z doby kolem r. 1225.

letí, i protichůdným výtvarným snahám vyzrálého románského slohu. Našim srdcím je proto drahá dvojnásob, a to tím spíše, že to byl sám sv. Václav, jenž podle slov legend položil k ní prvý i poslední kámen, nosil na svých bedrech vápno a stal se tak nejen zakladatelem, ale i stavitelem stavby, jež na dlouho měla založiti tradici domácí české architektonické tvorby.

-s

Východní výběh hradního okrsku tam, kde se k vlastnímu hradu připojuje zadní sestupný hřbet, jejž Kosmas, líče k r. 1004 kvapný útěk polských okupačních vojsk z Prahy, označuje jako ocas (opyš) hradu, uzavírala od konce 10. století kamenná stavba klášterního kostela sv. Jiří ženských benediktinek (obr. 5— 8). Vznikla na místě starého kostelíka Vratislavova a pojala do sebe také oba jeho vzácné hroby, Vratisla­ vův i Ludmilin, k nimž r. 999 přibyl ještě hrob vlastního zakladatele kláštera, Bosleslava II.; z toho, že hrob Boleslavův leží přesně v ose dnešního kostela, lze souditi, že jeho půdorys v hrubých rysech patří ještě konci 10. století. Stavba svým uspořádá­ ním i slohovým pojetím následuje některý benediktinský kostel otonský z uměleckého okruhu saského: z je jí doposud zachované západní části, obsahující oblouky krypty a výběhy zdí vedlejších lodí, lze ji totiž rekonstruovati jako poměrně velký, ale krátký trojlodní kostel, uzavřený na východě třemi apsidami (z nichž obě podkovovité po­ stranní si dosud zachovaly své původní tvary), bez příčných lodí, jehož trojlodí tvořilo jakousi prostorovou prohlubeň, sevřenou z východu i ze západu kryptami a jejich zvý156]

6. Basilika sv. Jiř í, zbytky západn í krypty z k o n ce d esátéh o sto letí, zachovan é v jižní zd i středn í lod i. F o to S u d ek.

7. Basilika sv. Jiří, zbytky západní krypty z kon ce desátého století, zachované v jižní zd i střední lodi. F oto Sudek.

8. Basilika sv. Jiří, p oh led do střední lodi. K onec desátého až prvá třetina třináctého století. F oto Sudek.

.. 9. V yšeh rad v době rom ánské s kapitulním kostelem sv. Petra, kostelem sv.

V avřince a rotundou sv. M artina z dru bé pů le 11. století, vkreslený do obrysu fortifikačn ích hradeb V yšehradu barokního.

šenými chóry a schodišti. D o kostela, jehož prostor ještě tedy neubíhal tak, jako dnes, v podélném směru od západu k východu, vcházelo se pouze z jižní strany, tedy v příčné ose, takže jeho vnitřek byl mnohem sevřenější a soustředěnější, než je tomu v kostele dnešním; zdivo ovšem už tehdy tvořily neprodyšně a hutně svázané drobné opukové kvádříky, obvyklé ve všem stavitelství otonském. Je tedy svatojiřský kostel nej starší stavbou pražskou — a dodejme hned, že i českou — jejíž zdi se alespoň z části zacho­ valy úplné až na naše časy; za pár desítiletí budou už doopravdy tisícileté. Z e samého konce boleslavského období máme také nej starší písemné zprávy o dru9

hém knížecím hradě v pražském okrsku, o Vyšehradě (obr. 9 ) . Podle podání Kosmova byl založen teprve po Praze a jeho původní jméno znělo Chrastěn; do dějin vstupuje pak jak o přemyslovský knížecí hrad v

10

. století, kdy se tu, podobně jako v Praze,

razila už také mince. V dobách polské okupace Prahy za Boleslava III. i Boleslava Chrabrého (1 0 0 3 — 1004) zůstal po celý čas rozbrojů mezi syny Boleslavovými věrný [60]

knížeti Jaromírovi, jenž tu nějaký čas dlel, už krátce před svým vypuzením ze země, když byl u Velíze svými věrnými vysvobozen z rukou Vršovců; Poláci jej tedy nikdy nedostali, ačkoli šlo o hrad s pražským jistě co do vojenského i politického významu konkurující, jak je konečně patrné i z toho, že Jaromír byl pak provolán za knížete jak v Praze, tak i tady. Jenom že na rozdíl od pražského hradu zůstává nám jeho nej starší obraz takřka neznám, přes to, že i tady se po prvé světové válce dosti kopalo; jeho zbytky, a to dokonce i gotické, totiž úplně pohltila barokní fortifikace 17. století. Jen [61 j

v hrubých rysech dovedeme si tedy představiti, kde asi ležel vlastní knížecí dvorec, jejž klademe na samý okraj vlastní vyšehradské skály, do míst, kde spadá přímo do vod Vltavy; jeho area, od ostatní hradištní plochy oddělená příkopem a jistě i valovou zdí, zaujímala patrně ono prostranství, již dnes pokrývá mladý sad jižně od hlavního kostela vyšehradského. Zde tedy, na oné poměrně nerozsáhlé ploše a daleko od šíjo­ vého příkopu, vysunutého někam vpřed směrem k pankrácké pláni, jest si představiti i onen palác, o němž nám k roku 1119 zachoval zprávu Kosmas, že prudký srpnový vítr vyvrátil jednu jeho velmi starou a tedy velmi pevnou zeď — zdá se, že šlo o stavbu z kamene — a zatím co přední i zadní zeď zůstaly stát, rozvrátil celý střed paláce až k zemi. A zde konečně, přímo v knížecí kurii, lze také hledati onu prastarou kapli, za­ svěcenou sv. Janu Evangelistovi, jejíž posvěcení tradice 13. století přičítá sv. Vojtěchu — šlo tedy nejspíše o rotundu, postavenou někdy za Boleslava II. T o však je také všechno, čím historie zatím přispívá k načrtnutí tehdejšího obrazu tohoto zajímavého a svým původem našemu poznání stále unikajícího hradu. T o, co pak leželo mezi oběma pražskými hrady (obr. 1 0 ) na táhlém a plochém po­ břežním pásu na pravém břehu řeky a co se teprve od 1 2 . století rýsuje před našima očima jako pevněji utvářený shluk podhradských obcí, podrobených pravomoci vlast­ ního pražského hradu, jeví se nám v 1 0 . století jen docela nejistě, ve svém prvotním zá­ rodečném pratvaru, jehož krystalisačním ohniskem však už tehdy byl Týn, to jest dřevem oplocené místo, ohrada, knížetem vyhrazená cizím kupcům, a k němu připojená knížecí celnice čili ungelt. Něco na západ odtud vytvořil pak život nej starší prostorové stře­ disko pražské, dnešní Staroměstské náměstí, jež se svým chobotovitě protáhlým tvarem docela přirozeně váže na paprsky dálkových cest, jež z něho vyzařují, tvoříce tak dodnes základ celému půdorysu Starého Města. Z nich lze na prvý pohled ještě v dnešním plánu města rozeznati hlavní dálkovou tepnu pravobřežní, běžící od Vyšehradu smě­ rem severním, dnešní Spálenou a Jilskou ulicí a vytáčející se Staroměstským náměstím širokým obloukem, tvořícím dosud jeho jižní frontu, do ulice Celetné, kudy pak vybíhá ven z městského okrsku, aby zaměřila do východní části Čech. N a samém Staroměst­ ském rynku odpojují se téměř tangentiálně od tohoto základního komunikačního směru dvě cesty další, jež zprostředkují styk s druhým břehem řeky: především ulice Dlouhá a je jí pokračování Soukenická, tedy cesta, jež pak někde v místech, kde se začíná Vltava drobit v postranní ramena na horním cípu ostrovů Korunního a Štvanice, brodem pře­ cházela přes řeku; avšak hlavně též druhý směr, vybíhající ze Staroměstského náměstí ulicí Kaprovou a někde v místech pozdějšího Rejdiště přecházející řeku mostem (jenž se vzpomíná už u Křišťána) a pokračující pak na levém břehu Vltavy hlubokým úvo­ zem pod dnešní ulicí Chotkovou směrem severovýchodním. Zde, na levém břehu těsně za mostem chodilo se také na pražský hrad: jednak po Opyši k zadní bráně hradní vlnitě stoupající cestou asi jako dnes, jednak dnešní ulicí Valdštejnskou přes Pětikostelní náměstí (jehož troj úhelně nálevkový tvar dosud připomíná, že se tu k hradní cestě připojovala od jihu povltavská cesta levobřežní) a potom vzhůru strání do jižní brány hradního opevnění. Tento celý komunikační systém, k němuž ještě na pravém

břehu patří dvě spojky obou hlavních cest s vltavským mostem, obcházející hlavní rynek, to jest ulice Husova a Josefská (tato prodloužena Haštalskou a K lim entskou), představuje tedy útvar primární, vytrysklý přímo z živé komunikační potřeby, jemuž se vlastní hmota města a je jí rozčlenění v jednotlivé dvorce teprve dodatečně přizpů­ sobuje: jako vůbec u všech tak starých měst a jako dosud na vesnici vznikají tím i v půdorysu Prahy četné vypuklé linie, shluky hmot půdorysně nepravidelných a nepravoúhlých, i uliční prostory, jež na každém kroku neustále mění svou šířku i tvar. Tento prastarý, tvarově prvotní systém komunikací lze pak v Praze dosti dobře datovati: jeť jeho osou ulice Kaprová a cílem, kam směřuje, most na Rejdišti (kde později stával románský kostel sv. Valentina), tedy ku podivu nikoli dnešní ulice Karlova a pozdější most Juditin, jehož vztah k městskému půdorysu je dokonce nápadně ne­ tečný — je tedy patrné, že systém ten je daleko starší Juditina mostu, tedy dvanáctého století, a že není příčiny, proč nehledati jeho počátky už v 1 0 . století, v onom věku, který také pražskému hradu a Vyšehradu vtiskl jejich definitivní historickou tvářnost. Desáté století jeví se nám tak pro duchovní obsah i hmotný zjev historické Prahy jako dějinně rozhodující, davši jí nejen je jí duchovní dominanty, ale urči vši i je jí půdo­ rysnou základnu a hlavní rysy výtvarné gradace jejíh o výškového reliefu. Ze nejsme asi daleko od skutečnosti, hledajíce vznik pražského podhradí a jeho půdo­ rysného pročlenění už v tomto tak vzdáleném století, lze vytušiti také z některých svě­ dectví historických. Je to především známý popis Čech z doby Boleslavovy, obsažený v cestopisném díle arabsko-židovského kupce a diplomata Ibráhíma, syna Jakubova, z roku 965; o městu Praze, zbudovaném z kamene a vápna, se tu hovoří jako o nejbo­ hatším tržišti všech zemí Boleslavových, kam z Krakova přicházejí Rusové a Slované, z Uher a z Balkánu mohamedáni i židé, přinášejíce zboží i peníze a vyměňujíce je tu za otroky, cín a všeliké kožešiny; v Praze lze prý lacino dostati pšenice i ječmenu i slepic a zhotovují se tu sedla, uzdy i silné štíty; domácím směnným prostředkem bývají též lehké tkané šátečky. Zpráva ta předpokládá tedy velmi čilý a bohatě už pročleněný obchodní život i výrobu, soustředěnou v podhradí pražského hradu; doplníme-li ji pak podobnou zmínkou Kosmovou, leč o víc než století mladší, která, vy­ pravujíc k r. 1 0 9 0 o bohaté obchodní prosperitě pražského podhradí i o obchodě, soustředěném v ulici vyšehradské, líčí, jak jsou tam židé m ající plno zlata a stříbra, že právě tam sídlí ze všech národů nej bohatší kupci a nej zámožnější peněžní ci, a že tam je i tržiště, na němž se vojákům případně dostane přehojné kořisti, stačí pak, promítneme-li si poměry ty jen o málo nazpět, abychom už pro 1 0 . století dostali obraz sídliště kvetoucího, rušného bohatým obchodním životem a sociálně jistě už značně promodelovaného, jehož vnějším projevem je onen hmotný zjev města, vrytý pak na dlouhé věky půdorysem svých křivolakých ulic do přírodní tváře pražské krajiny.

* Co proti tomu všemu přináší Praze století jed en ácté, jsou už jenom doplňky a ko­ rektury, přizpůsobující sice jednotlivé sídelní prvky pražského útvaru a jeho stavební

11. V levo půdorys biskupova domu s kaplí sv. Morice na pražském hradí. Zdivo z prvé pol. 11. stol. Šikmo kile Srafováni,

zdivo po ohni 1142 černé. Vpravo kostel sv. Vavřince na Vyšehrade z třetí čtvrtiny 11. století.

dominanty zvětšenému životnímu měřítku nové doby, avšak v podstatě už obsahově jen velmi málo rozhojňující to, co tu století prvých historických Přemyslovců bylo vytvořilo. Je to především vláda Břetislavova, expansivní a dobyvačná, toužící napraviti, oč osud český stát na zlomu prvého tisíciletí připravil, jež se zaznamenala v útvaru pražského hradu: jak vypravuje Kosmas, dostalo se tehdy tomuto hradu nového opev­ nění, pravděpodobně dokonalejšího starého, jehož celé souvislé úseky se tu dodnes zachovaly, odkryty, třebaže ne ještě úplně, Guthovými vykopávkami. Po nedávných výkopech na hradě Budči dovedeme si dnes již lépe představiti, oč tu vlastně šlo: byla to patrně nová zeď, na sucho kladená, vypřená s vnitřní strany hradu širokým a hmot­ ným zemním válem, který, aby jej nebylo lze prokopati, byl proložen několikanásob­ ným roštem z roubených klad. Jsou to jmenovitě dobře zachované zbytky této dřevěné konstrukce, jež na západním i jižním obvodu pražského hradního okrsku (v místech mezi druhým a třetím nádvořím, po jeho jižní straně a v čele Vladislavského sálu) vytyčují někdejší průběh tohoto opevnění. Zdá se, že jeho linie leží něco nazad proti linii prvotní, jak shledal již K . Guth, neboť novému opevnění nejen že ustoupily ně­ které z dřevěných budov hradních, ale i sama pec, tedy kuchyně svatojiřského kláštera, jíž jeho budova přiléhala k prvotní hradbě; jak praví Kosmas při příležitosti nastou­ pení Spytihněva II. r. 1055, dal ji potomní ten kníže s posměškem svaliti prostě do příkopu, stavě se svým lidem ze Zatecka, kde měl úděl, zemskou robotou příslušnou část valové zdi v místech kláštera. Byla to však také Václavova svatovítská rotunda,

[64 j

jež nej později v této době doznala značné změny tím, že na místo je jí západní apsidy byla postavena věžovitá čtverhranná podchodní tribuna, nejspíše pro praktickou po­ třebu knížete i jako znak jeho vlastnického vztahu к tomuto kostelu; v jejím přízemku dal pak Břetislav do zvláštního oltáře uložiti tělo sv. Vojtěcha, jež se jako válečná kořist dne 1 . září r. 1039 vrátilo z Hnězdna, doprovázeno slavným procesím, za hlaholu zvonů do své někdejší metropole. V téže době, někdy během prvé poloviny 1 1 . století, byl na místě někdejšího hřbitova postaven také nový kamenný palác praž­ ského biskupa (obr. 1 1 ), jehož nejstarší zbytky se pokusil určiti K . Fiala; jde tu o ně­ kolik zdí, jež charakterisuje nápadná klaso vitá vazba kamene římského způsobu, na­ zývaná opus spicatum. Dodnes se z této stavby zachovaly základy vlastní kaple bisku­ povy, zasvěcené sv. Mořici, jež převlečena v barokní roucho byla zbořena teprve r. 1880; tvoří ji krátká podélná zeď, na východě uzavřená půlkruhovou apsidou se zbytkem dlažby a oltáře a s několika plochými lisenami na vnějším svém plášti; v zá­ padní části lodního prostoru jest si představiti dřevěnou biskupovu tribunu, na niž se vcházelo dřevěným mostkem přes proluku mezi budovou paláce a západním štítem kaple. Měl-li v dobách Břetislavových kamenný patrový dům biskup, tím spíše jej můžeme předpokládati i pro knížete. Snad už palác, jejž obýval sv. Václav, byl stavbou patro­ vou, jak lze usuzovati z náhodné zmínky v bavorské legendě »Crescente fide«; K os­ mas pak při zprávě o nastoupení Břetislavově к r. 1037 poznamenává, že s patra tohoto paláce bývaly vždy při volbě knížete lidu shazovány mince. T o je však všechno, čím písemné zprávy mohou přispěti к načrtnutí jeho někdejší tvářnosti — vykopávky nás v tom ohledu zatím nechávají bez odpovědi. Bylo to však rovněž nastolení Břetislavovo, jež dalo Kosmovi podnět, aby se zmínil i o knížecím stolci, snad onom starobylém »žiži«, jež uvádí už к r. 1004 u příležitosti útěku polského vojska z hradu, na němž byli uváděni čeští panovníci ve svoji vládu; stával prý v blízkosti kláštera sv. Jiří i knížecího paláce a tedy někde v místech východního chóru dnešní svatovít­ ské katedrály. Po Břetislavovi byl to znovu Vratislav, jenž svými stavbami podstatně zasáhl do složitého organismu Prahy. Prvý popud к velikým přestavbám na pražském hradě dal vlastně už jeho bratr a předchůdce Spytihněv, když na svátek sv. Václava roku 1 0 6 0 přijel do Prahy a navštívil Václavův kostelík: tehdy shledal, že je příliš malý a že nedostačuje pouti — bylť okrouhlý a hned vedle něho byl prý i druhý kostelík, jaksi v předsíni toho kostela vystavěný, jak praví Kosmas, kde uprostřed na velmi těsné ploše byl hrob sv. Vojtěcha. Kníže kázal tehdy oba kostely zbořit, vyměřil hned místo pro stavbu novou a položil základy; avšak nastavší zima a hned potom smrt knížete už po čtyřech měsících přetrhla stavbu, takže vlastní je jí provedení spadlo do let Vratislavových. Úloha, před níž nový kníže a brzo potom král byl tak postaven, totiž novostavba stoličního kostela české církve, byla o něco dříve, kolem roku 1 0 0 0 , v otonském N ě­ mecku dosti častým stavebním problémem, zvládaným po celém říšském území už slo-

O

12.

5

10

20

Basilika sv. Víta na pražském hrade (1060 — 9 6 ). Zachované zdivo černé položen o. Východní chór sv. Víta a pod

ním krypta sv. K osm y a Damiana, p fe d nimi uvnitř lo d i kůr sv. V áclava se svojí kryptou, na západe příčná lo d s chórem P. M arie a kryptou sv. Martina. B íle čárkované zdivo zbytkem svatováclavské rotundy, křížkovaná je kaple sv. T om áše (z roku 1228), černé čárkovaný kapitulní am bit (dokon čen ý r. 1244). D o le : rekonstrukce svatováclavské rotundy (9 2 6 — 3 0 ) a Vratislavovy basiliky (1060— 9 6 ), ob é v témž měřítku.

[66 J

13.

Basilika sv. V íta z dru hé polovin y 11. stol., část krypty p od střední apsidou . P o h led d o H ilbertov a výkopu v pravé bočn í lod i svatovítského chóru. F oto J . Štenc.

1 4. B a silik a sv. V íta z dru hé poloviny 11. století, severní apsida a p od ní zbytek rotundy Václavovy. Poh led do H ilbertova výkopu v chóru dnešní katedrály. F oto J . Stene.

hově i typologicky jednotně. A ť šlo o velké vzdálené biskupské dómy na Rýně, kam Čechy patřily svou církevní podřízeností, nebo ve Vestfálsku, či poblíž Čech v střed­ ním a jižním N ěm eck u , všude šlo o jeden a týž výtvarný úkol: smí řiti totiž otonský centrálně pojatý prostor, k něm už patří na př. také české rotundy, s nivelisujícím řím ­ ským požadavkem stavby průchodní a hloubkově rytm isované, jejíž hm ota leží daleko natažena a jejíž všechny tři lodi běží p aralelně vedle sebe vpřed, vázány k pomyslným úběžníkům , jež představují východní oltáře. A tak ve velikých biskupských dóm ech něm eckých shledávám e se v té době se zajím avým kom prom isem , jejž římská tradice, nesená biskupy a kláštery, uzavírala s dom ácím výtvarným pojetím : jsou to trojlodní prostory, sevřené s obou stran, na východě i na západě, příčným i loďm i a jm enovitě zvýšenými chóry, takže původně jednotná půdorysná základna římského kostela se tak výškově bohatě od stupňovala a z prostoru kdysi průběžného trojlod í vznikla prohlu­ beň, přístupná pouze z boční strany stavby; prostor ztratil tím jm enovitě své západní průčelí i osový vstup a tím i m noho ze své hloubkové orientace. Takový m ěl býti tedy .— 1 7

i prostor nového biskupského kostela pražského (obr. 12— 1 7 ) : trojlodn í, s tělem pro[6 8

j

15. Basilika sv. Víta z d ru hé polovin y 11. stol. H lavice a d řík sloupu ze západn í krypty, vykopan é J. M ockerem . Z e sb írek N árod n íh o m usea, fo to V. M encl.

táhle položeným, rytmisovaný dosti rychlým sledem mezilodních arkádových oblouků, avšak při tom sevřený dvěma zvýšenými chóry, východním sv. V íta a západním P. M arie, jež oba měly v sobě sloupkové krypty (na východě sv. Kosmy a Damiana a na západě sv. M artina). Povýšené hmoty chórů ovšem podstatně zkracovaly pro­ hloubený prostor trojlodí, jmenovitě když později byl východní chór rozšířen o chór další, zasvěcený sv. Václavu, jenž i se svou kryptou byl položen do prostoru střední lodi těsně před něj. Avšak ještě jiné momenty se uplatnily v této kompromisní kom­ posici: byla to především snaha, vycházející z výtvarného cítění podunajského, jež odmítá prostory bohatě členité a jmenovitě složité útvary příčných lodí; a tak, jako oba tehdejší biskupské dómy jihoněmecké, v Augsburku a v Režně (oba po r. 9 94), ani pražský dóm svatovítský neměl už východní příčné lodi, takže jeho půdorys z pů­ vodního dvojitého kříže se proměnil v tvar písmene T ; každá loď vběhla tu tedy do své východní apsidy přímo a bez přerušení. T o všechno patřilo tedy k onomu dědictví, jež pražský dóm převzal z otonské architektury z konce prvého tisíciletí. Avšak jeho stavební ustrojení platí také daň své vlastní době, v níž se právě rodí nové tektoničtější cítění románské: je to patrné nejen v tom, že prostor jeho příčné lodi je už tektonicky rozčleněný vloženými obloukovými pasy ve tři půdorysné čtverce, že zevně západní transept doprovází dvojice věží nikoli válcových, ale hranolových, ale jmenovitě v tom, že také podélným postranním lodím se dostalo tektonického promodelování pomocí příčných oblouků, jimž při obvodních zdech odpovídají přízední příložky; i boční lodi měly se rozděliti v samé drobné prostorové přihrádky, ačkoli tu ještě vůbec nešlo o pro­ blém klenby a na příčných obloukových pasech ležel jenom dřevěný plochý strop. T o všechno má tedy pražský dóm už navíc proti podobným dómům z doby otonské. Toto pestré promíšení nejrůznějších výtvarných představ obsahoval už prvý plán stavby, takže je nijak nelze svésti na skutečnost, že vlastní stavba kostela se neobyčejně protáhla. Příčinou stálých odkladů, jež ji zdržovaly, byl známý rozpor, na který už naráží Kosmas, jenž se rozklenul mezi oběma bratry, knížetem Vratislavem a praž­ ským biskupem Jaromírem: jako K ain a Abel nebo Václav a Boleslav žili prý spolu v nevůli, zápasíce o prvenství a světskou pioc, o rozhodování ve věcech církevních a jmenovitě o investituru, tedy obsazování stolců biskupských. Starý spor Vojtěchův, ovšem že v novém osvětlení, jež naň vrhal obdobný současný zápas v římské říši mezi císařem a papežem, jakoby znovu rozdělil oba bratry, a to v takové míře, že kníže dokonce na trvalo opustil pražský hrad a usídlil se na protějším Vyšehradě. Není divu, že za tohoto stavu věcí stavba nového biskupského kostela, knížetem vedená, musila váznouti tak dlouho, dokud tu byl biskup se svými nároky: po prvých sedmi letech od svého založení, kdy se ■ — ještě za biskupa Šebíře — dosti rychlým tempem postavila celá je jí východní část, s chórem sv. V íta a pod ním ležící kryptou i se sa­ kristií a kdy byla do ní pojata i jižní apsida původní rotundy svatovítské, obsahující hrob Václavův, se najednou v pokračování ustalo a stavba stála až do r. 1 0 9 0 , kdy biskup Jarom ír opustil Čechy a v cizině zemřel. Tedy až opět za biskupa Kosmy ( 1 0 9 1 — 9 8 ) a po požáru, jenž r. 1 0 9 1 zachvátil zatím už hotovou část, nastal opět

obrat a kníže Břetislav II., jenž r. 1092 nastoupil po Vratislavovi, kostel rychlým po­ stupem dokončil: r. 1094 světil už biskup Kosmas oltář sv. V íta a dva roky poté, r. 1096, i celý chrám, věnovaný českým patronům Vítu, Václavu a Vojtěchovi. Nová stavba přetrvala pak, románsky i goticky upravována, celé 1 2 . a 1 3 . století, aby teprve za Karla IV . ustoupila nové francouzské katedrále; tehdy byla zbořena téměř až po klenby obou svých krypt, jež znovu objevily teprve novodobé vykopávky Mockerovy (r. 187Í7) v části západní a Hilbertovy ( 1 9 2 8 ) na východě kostela. Nalezené části i se zbytky někdejší svatovítské rotundy jsou dnes přístupny, ukryty pod betono­ vými deskami, jednak v katedrálním chóru, jednak zevně katedrály poblíž je jí velké jižní věže. Velký požár, jenž r. 1091 poškodil basiliku, byl pravděpodobně většího rozsahu, než jak zaznamenává Kosmas, jehož pozornost byla upřena především k hlavnímu kostelu biskupskému. Je totiž velmi nápadné, že právě této době, samému sklonku 1 1 . století, jest také připsati velikou přestavbu nedalekého klášterního kostela sv. Jiří (viz obr. 5 ), o níž sice historické prameny mlčí, již však lze vysouditi ze stavebního rozboru dosud zachovaného chrámového těla; domníváme se, že to byl právě tento po­ žár, jehož stopy lze dosud spatřiti na jižním boku západního chóru dnešní stavby. Z původního klášterního kostela podrželi tehdy jenom něco zdí z části západní: celou spodní kryptu i se sloupky a jejich zaklenutím a zdivo předsíně (portiku), která někdy během 1 1 . století byla před ni postavena; nyní však strhli dělící zeď mezi chrámovou lodí a tímto portikem a kryptu i nad ní ležící chór rozšířili i o prostor por­ tiku. V jižní zdi lodi zřídili tehdá nový výstup z boční lodi na chór, jakož i nový vstup po čtvrtkruhem podklenutém schodišti, jímž se z chóru vcházelo na jižní tri­ bunu; existence tribun nad bočními loďmi je tak už pro tuto dobu dobře prokázána, třebaže dnešní tribuny patří době o víc než půl století mladší. T rojlod í kostela lze si tedy v podstatě představiti už asi v téže podobě a rozsahu, jaké má dnes; zachovaly Se z něho všechny obvodní zdi i s apsidami a z mezilodních arkádových zdí celý přízemní pás, obsahující čtverhranné pilíře (vložený oblý pár je m ladší) a oblouky arkád až po prahy dnešních tribunových okének. Zajím avé jsou boční lodi: po­ dobně, jako v svatovítské basilice, i tu je dosud zachované příčné obloukovité pásy rozdělují v menší prostorové přihrádky, odpovídající otvorům arkád, aniž by se při tom vůbec pomýšlelo na jejich sklenutí; podlahu tribun tvořil tedy stále ještě rovný dřevěný strop, na ony pásy položený, kdežto křížové klenby, jež tu dnes spatřujeme, jsou mnohem mladší. Tribuny se skutečně také tehdá rozprostíraly jen na délce, od­ povídající vlastním arkádám a těmto příčíiým pásům; nedosahovaly tedy ještě, jako dnes, až k západnímu čelu prodlouženého chóru, neboť v této části probíhaly jen pro­ dloužené boční lodi bez tribunového nadvýšení. Současně se stavbou takto ustro­ jeného kostela vznikla také severní věž a naproti ní na jižním boku chrámového těla mariánská kaple, malá jednolodní prostora s půlkruhovou apsidou, zatím ještě nekle­ nutá a dvěma oblouky, jež odpovídají příslušným dvěma prostorovým přihrádkům jižní boční lodi, otevřená do prostoru kostela. Ačkoli lze předpokládati, že ve všem

podstatném se tato přestavba vázala na starší stav z doby před požárem, patřící stavbě z doby kolem r. 1 0 0 0 , lze přeci jen říci, že to byla jmenovitě tato přestavba, jež ce­ lému kostelu, jak je j dnes známe, dala jeho základní tvarové uspořádání a jmeno­ vitě slohový ráz: neprodyšně blokový, s hmotou zdí kompaktně do sebe sevřenou a výtvarně m lčící, formovanou jen několika základními rovinami do ploch hladkých a nečleněných, v nichž všechny otvory vznikají jenom jako pasivní výřezy, a s prosto­ rem, jenž je dosud v úplném zajetí hmotného těla stavby. Úzké boční lodi, jichž prostor je zatarasen sledem příčných oblouků stejně tak, jako prostor obou krypt je naplněn hmotami kleneb a hustě natěsnaných sloupků, okénka drobná a nepřipouště­ jíc í průhledy k volnému nebi, těžké čtverhranné pilíře arkád, patřící více zdi a je jí hmotě než prostorům obloukových výřezů, drobné řádkové zdivo, vyzdvihující vý­ tvarně jenom svou fysickou strukturu a přírodní vlastnosti svého materiálu a v ne­ poslední míře i plochý dřevěný strop, tupě pokrývající prostor a pasivně celou svou váhou spočívající na obvodních zdech lodi, to všechno jsou znaky slohu, který ovládl ještě v i l . století celou střední Evropu a jenž byl ještě netečný k onomu procesu du­ chovního zušlechtění, jímž sebe i své výtvarné dílo právě kultivoval člověk román­ ského západu. Naznačili jsme již, že v druhé polovině 1 1 . století byl to shodou okolností Vyše­ hrad, jenž se stal trvalým sídlem knížecím a jenž tak na čas zastínil samotný hrad pražský; celé země a všech hradů matkou a paní, ba vyšší všech hradů nazývá jej Kosmas ozdobně a vykládá jméno jeho. Jeho věhlas i sláva se ovšem zvětšily i tím, že to byl právě Vratislav, obnovitel jeho paláců a zakladatel jeho nových kostelů, jenž r. 1085 získal korunu královskou; to však již jeho přestavba byla v plném proudu, neboť přesídlení dvora sem dlužno klásti ještě na sklonek let šedesátých. Alespoň prvý veliký čin Vratislavův, jímž se snažil hrad ten připodobnit hradu praž­ skému, spadá už do dob kolem roku 1070: je to založení zdejší kapituly, vyňaté — na vzdory Jaromírovi — z pravomoci pražského biskupa, a položení základů ke stavbě nového kapitulního kostela sv. Petra a Pavla, jež se stalo za přítomnosti posla papežova Jana, biskupa tuskulského a k nimž sám kníže přinesl — podle ceremonie tehdá obvyklé — dvanáct košů kamením naplněných. Stavba šla kupodivu rychle ku­ předu, protože k r. 1074 se už mluví v papežské odpovědi na nový list Vratislavův o úmyslu kostel posvětiti jako o možném a časově nikoli vzdáleném. Protože při Mockerově přestavbě a částečné novostavbě kostela dnešního, k níž došlo na sklonku předešlého století, byla opomenuta nabízející se příležitost a terén kostela zůstal ne­ prozkoumán, nemáme dnes jiné představy o původním tvaru této stavby než té, již si můžeme skonstruovati na základě zprávy o jeho první a tedy nej starší přestavbě: r. 1129, jak se zmiňuje Kosmův vyšehradský pokračovatel, dal totiž kníže Soběslav I. kostel vymalovat, zavěsil v něm veliký zlatý svícen, střechy kostela pokryl cihlami a jeho dlažby opatřil hlazenými kameny; při tom však mu také přidal obíhající por­ tikus a po obou bocích přičlenil krovy — snad tedy skutečně šlo původně jen o zděný kostel jednolodní, který teprve nyní rozšířili o obě postranní lodi.

16.— 17. H lavice z basiliky sv. V íta , z druhé poloviny 11. století.

Z m ajetku Svatovítské jednoty a Pražského hradu.

F oto V . iMencl.

Vykopávkami M atějkovými z r. 1903 a znovu potom Guthovými z r. 1924 byly však na Vyšehradě odkryty základy ještě jiného kostela (viz obr. 1 1 ) , jehož dějiny sice takřka neznáme, avšak který třeba — podle nalezené mince — rovněž přičísti králi Vratislavovi; byl snad zasvěcen sv. Vavřinci. Byla to drobná a poměrně krátká trojlodní stavba, m ající v lodi čtyři páry arkád, na východě s příčnou lodí a se střed­ ním chórovým obdélníkem před hlavní apsidou. Překvapuje především tím, že už nemá krypty ani zvýšených chórů — oltář, místo pro kněze i část věnovaná lidu jsou už v jedné a téže úrovni. T o ovšem znamená značný postup myšlenky románské proti staršímu chápání otonskému: spolu s kryptou ztratila představa kostela něco ze svého někdejšího primitivně magického obsahu, vztah k Bohu nabyl abstraktnějšího rázu a produchovnil se a prohloubil; všechny tři lodi vážou se teď svým duchovním obsa­ hem i výtvarnou formou pevněji k svým oltářům. Tyto reformní rysy, jichž pravlastí byla clunyjská škola ve východofrancouzském Burgundsku, řadí náš kostel do sku­ piny několika současných staveb německých z ranní doby Jindřicha IV ., kdy se již připravuje reakce na starý centralisující otonský způsob stavby, z níž potom ve Šváb­ sku z clunyjských podnětů vyšla stavební reforma hirsauská; časové opoždění české architektury je tím tedy vyrovnáno. T aké pokud se týče slohového uchopení hmot­ ného těla stavby, přináší kostel ten několik nových prvků, patřících vlastně již plně rozvité románské době: je to jmenovitě rytmisace stěn zevně i zevnitř pomocí pravo­ úhlých lesén — jejich vnější a vnitřní systémy si ovšem ještě neodpovídají, tak daleko

[ 73]

u

smysl pro tektonisaci hmoty ještě nepostoupil — na něž se v bočních lodích váže sled příčných pásů; protože takové příložky jsou i v koutech bočních lodí, ba i v obou ramenech lodi příčné, lze se důvodně domnívati, že tyto prostory byly už sklenuty křížovými klenbami. Svými drobnými a nízkými kvádříky stavba ta dobře zapadá do 1 1 . století, podobajíc se v tom směru svatovítské basilice; původní podlahou byla tu vápenná mazanina, na niž teprve ve 1 2 . století položili bohatě ornamentovanou dlažbu cihelnou, jejíž trojhranné i šestihranné dlaždice, opatřené plastikami lvů, okřídlených gryfů a palmet a proložené mužským poprsím s obráceným nápisem N E R O , se při výkopech nalezly ve větším množství. Svým drobným kvádříkovým zdivém i svou nevyzrálou stavební formou řadí se k oběma těmto starým vyšehradským stavbám z 1 1 . století také rotunda, zasvěcená sv. Martinu (obr. 18, viz též obr. 2 ) , jež stojí nad bývalou cestou pankráckou ve vnější části hradu; ve 1 2 . století býval kolem ní hřbitov. Je to jedna z našich nejstar­ ších rotund, jež už nese na klenbě své lodi vížkovou lucernu, v níž býval nejspíše zvonek; sloužila tedy snad jako farní kostelík hradního lidu. I je jí vnější plášť má na apsidě ploché lesény, zavázané do ostatního zdivá, jež kdysi pod římsou spojoval — dnes tvrdě restaurovaný — obloučkový vlys. Ztrativši povahu hlavního kostela hradní správy sestoupila tak do nižší společenské vrstvy, zachovavši si však z původní předlohy, jíž byl Václavův svátý V ít, základní rysy své architektonické formy a pouze odvržením ostatních tří liturgicky zbytečných apsid přizpůsobivši se proticentralistickým tendencím nového románského slohu. Z vlastního paláce nezachovalo se na Vyšehradě ani z této doby nejmenší stopy; při výkopech přišlo se pouze na jeden mostní oblouk, kterým byl proti kapitulnímu kostelu někdy v i l . století překlenut vnitřní příkop hradu. Je z části vyzděn starým klasovitým způsobem (opus spicatum), podobně jako nej starší části biskupského pa­ láce na pražském hradě, což napomáhá jeho datování do těchto nám tak vzdálených dob. Z polohy obou kostelů, kapitulního i sv. Martina, je patrno, že obě ty stavby vznikly na samém obvodě vlastního knížecího dvorce, každá na jedné z obou volných stran jeho obvodního příkopu a že tedy i tu se přední stavby hradní hloučily kolem vlastního sídla knížete na nejzazší a nej bezpečnější plošině hradu. K Vyšehradu 1 1 . století váže se konečně také vzácná památka umění iluminačního, t. zv. kodex vyšehradský, to jest evangelistář, napsaný snad ke korunovaci Vratislava jako prvého českého krále r. 1086. Pražské podhradí na pravém, konkávním segmentu vltavském (viz obr. 1 0 ) se v i l . století počíná už jeviti jako shluk několika sociálně i národnostně rozlišených sídlišť, usilujících o správní nezávislost na hradních úřadech a rozšiřujících se boha­ tým obchodem tak, že z původních obvodových poloh už začínaly tísniti samo vlastní podhradí při hlavním náměstí, v té době již kvetoucí osadu německých kolonistů, právně stabilisovanou pravděpodobně už za krále Vratislava v druhé půli 1 1 . století, kdy se zdejším Němcům dostalo svobody říditi se vlastními obyčeji a řády. Platí to především o osadě čilých obchodníků — židů, jež si vyhledala své místo v předmostí

18. Rotunda sv. Martina na V yšehradě, K o len i r. 1100. F o to S u d ek.

dřevěného mostu vltavského na Rejdišti při dnešní ulici Kaprové: r. 1124 se tu připo­ míná jejich synagoga. Ostatní podhradí snad už tehda lze si představiti jako shluk něko­ lika újezdů, z nichž každý měl už svou vlastní farní správu a tedy i kostelík — s poma­ lým rozpadem velkofarní organisace církevní, jež soustřeďovala farní funkce jen na hrady, přenáší se od sklonku 1 1 . století starost o farní péči na zemanstvo a nové pan­ ské nabyvatele půdy a vznikají tak kostelíky, jež, jsouce sice stále ještě soukromými

19

oratořemi svých pánů, tvoří zároveň střediska takto decentralisované parochiální správy lidové. Mezi takové kostelíky lze v pražském podhradí už počítati na př. známou rotundu sv. Kříže menšího (obr. 1 9 ) , již je jí slohové znaky datují na sklo­ nek 1 1 . století: je jí kvádříkové zdivo je dosud velmi drobně vrstveno, plášť apsidy člení stále ještě ploché lesény, spojené v podstřeší obloučkovým vlysem a archaické jsou také tvary sloupků v okénkách lucerny, jako malá zvonicová vížka nasazené na vrchol lodní kopule. Svým tvarem i církevní funkcí následuje tedy rotunda ta svou jen o málo starší vyšehradskou sestru. Vysunuta až téměř k vltavskému břehu do­ kazuje však také, jak daleko se od týnského centra zatím rozšířila zastavěná oblast Prahy — teprve tak pochopíme, že při veliké povodni, o níž nám k r. 1118 vy­ pravuje Kosmas, kdy voda vystoupila přes 1 0 loket nad dřevěný most, mohla řeka v podhradí Prahy pobrati chalupy, domy i kostely, jmenovitě bylo-li jich dosud málo z materiálu pevnějšího, z kamene. Duchovní život Prahy v druhé půli 1 1 . století usměrňovaly především mohutné reformní proudy, jež k nám zaléhaly ze západu i jihu Evropy a jež pod souhrnným názvem reforem gregoriánských ovlivňovaly nikoli jen vnitropolitickou strukturu státní, ale i produchovňovaly všechen kulturní život český, vymaňujíce jej z přežitků pohanské ideologie a tuhou tradicí přenášených zvyklostí, zušlechťujíce mysl českého člověka a povznášejíce jeho vnitřní svět do vyšších, abstraktnějších poloh. I k nám zaléhaly tendence, směřující k tomu, aby církev byla povýšena nad stát a aby nejen svou mravní mocí, ale i skutkem ovládala svět; tendence ty ozývají se také z díla Kosmova, v jehož pojetí křesťanství má přinésti nejen zušlechtění mravů, v době tak bez­ ohledných zápasů o trůn tolik potřebné, ale i zlidštění společenského a soukromého života proti zvířecímu životu pohanskému, vrcholící v mravní převaze církve nad svět­ skou mocí. A byla to jmenovitě nařízení Břetislava Mladšího, jež se celou váhou státní autority obracela proti přežitkům přírodního náboženství pohanského, spojujícím nábo­ ženské představy křesťanské s přírodními jevy a živly i s místy, jež dráždí pověrčivost lidskou. Z toho, jak energicky sama tato doba účtovala s minulostí, je patrné, že se tu skutečně končí první veliká epocha dějin a že český člověk už stojí na prahu epochy nové, duchovně členitější, kdy nový křesťanský světový názor, podávaný zprvu jen kní­ žetem a jeho dvorem, má být už ztráven všemi vrstvami národa a kdy se tedy má naplniti ona dávná představa Václavova i Vojtěchova o českém národu jako lidu zušlechtěném stykem s duchovním ideálem národů křesťanských i vroucí vírou v du­ chovní odkaz Kristův.

* [76 j

19. Rotunda sv. Kříže na Starém M ésté pražském . K o le m r. 1100. F o to S u dek.

S dvanáctým stoletím opouštíme i v dějinném životě Prahy období, jež si prehisto­ rická věda podle základních jeho sídlištních útvarů uvykla nazývati hradištním a jemuž patří pražská předrománská, t. j. karolinská a otonská architektura, a vstupujeme do období románského. Praha doby Soběslavovy, Vladislavovy a Přemysla Otokara I. je totiž podstatně jinou kulturní skutečností, než Praha sv. Václava a jeho předchůdců, V ojtěcha a Boleslavů, Břetislavova a Vratislavova: s koncem 1 1 . století změnilo se mnoho v organisaci je jí společnosti i v rozčlenění jejího duchovního života, takže je jí předgotické dějiny se samy dosti přirozeně rozpadají do dvou kapitol, z nichž každá pojednává o Praze jiné a jež vzájemně směšovati znamenalo by uváděti na společnou základnu něco, co této základny nikdy nemělo. Nová doba je ovšem novou jen v některých podstatných rysech; srovnána s obdo­ bím předchozím nemá dokonce ani té vnitřní struktivní jednoty, kterou měla Praha doby hradištní. N ejlépe lze období to označit jako přechodní: jeho smysl není v něm samotném, nýbrž jeho obsahem je jen všude dobře patrná tendence k novým formám, nenaplněné usilování o nové tvary i sloh života, dosud ne zplna vyjádřené, jehož uskutečnění má teprve přijít v století příštím. Co dobu tu odlišuje od předchozí, je především podstatné rozšíření celé základny životní: v politickém smyslu o svobodné zemanstvo, tedy o onu třídu, z níž se v gotice vyvinula feudální šlechta, a duchovně o kláštery nových reformovaných řeholí, bene­ diktinů hirsauského směru, premonstrátů a cistercitů, ale i johanitů a křižovniků, tedy těch nových řádů rytířských, jež souvisejí s novým náboženským idealismem a rodící se péčí charitativní. I do Čech a ke královu pražskému dvoru dostávají se ohlasy no­ vého západního ideálu rytířského, jenž králům, šlechtě i knížatům velí účastniti se svaté války ideové, křížových výprav, vedených tentokrát už mocí myšlenky, nikoli za mo­ censkými cíli dynastickými; to pak ovšem předpokládá docela jiný vztah k duchov­ nímu životu a jeho hodnotám, než jaký jsme v Praze při knížecím dvoře leckdy zastihovali v dobách starších. N a druhé straně trvají však u nás ještě některé znaky toho, že kulturní vyzrávání českého člověka přece jen nepokračovalo tak rychle, aby se ihned vyrovnal na př. člověku z evropského západu: i u nás, jako vůbec v celé střední Evropě, trvá na př. i nyní starý předrománský vztah k výtvarným problémům hmoty, tedy sloh stále ještě otonský kubický, vyjadřující se kvádříkovým zdivém a bloky hmoty výtvarně téměř neživými, takže v české architektuře 1 2 . věku lze sotva mluviti o podstatném obratu v tom směru; tato houževnatost, s níž se tu lpí na primitivním stadiu vývoje, je tím nápadnější, že nová doba si podržuje také leckterá starší tvarová schémata sta­ vební, jako na př. jednoapsidiální rotundu a podélný typ jednolodního panského kostela tribunového. Naopak zase ony znaky, jež 1 2 . století přináší jako nové, nejsou ve skutečnosti už románské, ale protogotické, ať už jde na př. o četné osobní exempce z domácího práva i správy, udělované zpravidla cizím »hostům«, nebo o kolonisaci, řízenou velikými kláštery cisterckými, či o pozvolné a téměř samočinné vznikání nových sídlištních útvarů, jimž už jen málo chybí, abychom je nenazývali městy; sem patří ovšem i pozvolné opouštění starých hradišť a vůbec přírodního způsobu bydlení, zaklá-

dání nových kamenných hradů podle západních vzorů i rozvoj a rozšíření duchovního života o nové obory výtvarné práce, malířství i sochařství, jež se právě teď nesměle vymaňuje z bloku zdi, tedy to všechno, co nám přináší živější a přímější styk s cizinou a co vlastně už vzdáleně směřuje do bran nové kultury gotické. A tak v té době Čechy přestávají být provincií a stávají se v každém směru, i duchovním, královstvím, jak poznamenal souvěký kronikář; je pak na snadě, že Praha jako přirozené srdce jejich života stojí v postupu tom v čele, rozrůstajíc se do šířky, mohutníc rozlohou i novými stavbami a proměňujíc se v samé své vnitřní podstatě v město v střední Evropě z nejpřednějších. Sklonek doby hradištní zanechal obě centra tehdejšího státního života v oblasti dnešní Prahy, pražský hrad a Vyšehrad, úplně dobudována a stavebně zařízena. Jak jsme shledali, stála na nich kromě knížecích dvorců i řada kostelů, mezi nimiž vyni­ kala jmenovitě slavná trojice kostelů katedrálního, klášterního sv. Jiří a kapitulního na Vyšehradě, trojice duchem i slohem ještě otonská, a kostely ty spolu s ostatními stavbami na těchto hradech do té míry kryly dobovou potřebu, že po celou další dobu až do 13. století, ba až do sklonku středověku nebylo třeba jejich počet rozmnožovati. To stavební uspořádání, které jim vtiskla na svém sklonku doba hradištní, zachovávají si oba hrady, pražský i Vyšehrad, třebaže mnohokráte ve všech svých budovách pře­ stavovány, potom po celou dobu svého dalšího dějinného života, takže se tímto svým obsahem, spojujícím ještě v duchu 1 0 . století potřeby státní s centrální organisací církevní a velkými církevními ústavy, na prvý pohled liší od mladších hradů feudál­ ních. Oblečeny v gotické a potom barokní slohové roucho jsou to až dosud hrady přeďrománské, tedy jen slohově transformovaná hradiště. Téměř po celou prvou polovici 1 2 . století, a to až do sklonku vlády Soběslavovy (1125— 1139), udržuje si v této dvojici pražských hradů prvenství Vyšehrad. Pře­ stavěn novým způsobem za krále Vratislava v druhé půli předešlého století byl poklá­ dán za pevnější Prahy, jak výslovně připomíná kronikář к roku 1109; není tedy divu, že za předchůdců Soběslavových a ještě i za tohoto knížete byl hlavním hradem praž­ ským a trvalým sídlem dvora. Tato jeho přednostní úloha je patrná také z dalších zpráv, jež zaznamenal prvý Kosmův pokračovatel, kanovník vyšehradský: tak к r. 1 1 3 0 připomíná, že Soběslavův knížecí palác na Vyšehradě pojal к poradám na 3 0 0 0 mužů, к r. 1134 jmenuje Vyšehrad i Prahu jako hrady zcela rovnocenné a ještě к r. 1137 nazývá Vyšehrad Soběslavovou metropolí; konečně zde byl také zvolen Soběslavův nástupce Vladislav. Tento výminečný význam Vyšehradu byl ovšem stále ještě dě­ dictvím d o b Vratislavových a teh d ejší roztržky m ezi kn ížetem a biskupem; byl ovšem posílen i péčí Soběslavovou o přestavbu a skvělé zařízení zdejšího kapitulního kostela, к níž došlo, jak jsme se již zmínili, roku 1 1 2 9 . Avšak byl to zároveň týž Soběslav, jenž už také myslil na návrat do Prahy a jenž někdy po r. 1135 započal s úplnou přestavbou pražského hradu (obr. 20 a 2 1 ) , od dob Břetislavových ponechaného bez větších stavebních zásahů. Započal ji v posled­ ních letech vlády, když byl před tím postavil Přimdu (1 1 2 6 ), Kladsko ( 1 1 2 9 ) , Zho-

o g a » u »

2 0. H rad pražský na konci doby románské (k o l 1240). Ohrazen Soběslavovou zdí s ťremi branami obsahoval biskupskou ba­ siliku sv. Víta, spojenou chodbou s kaplí P. M arie na jihu a s kapitulním am bitem na severu, klášter sv. Jiří, královský palác r kaplí V šech svátých, dům biskupův r kaplí sv. M orice a dvorec purkrabský.

řelec a Tachov, a je jí dokončení přenechal svému nástupci Vladislavovi, jenž tedy prvý opět trvale sídlil na pražském hradě; k posvěcení palácové kaple došlo však teprve r. 1182 — tak dlouho se stavba komplexu nového paláce protáhla. Dnes je už těžko vystopovati, které konkrétní předlohy měl kníže na mysli, buduje ono skvělé a dosud široko daleko kolem nás nevídané kamenné opevnění pražského hradu i jeho znamenitý palác, dosud patrný v spodních patrech starého hradu pod Vladislavským sálem. Památky tohoto oboru stavebního v cizině, jmenovitě ve Francii a Itálii a vůbec v oblasti někdejšího římského Impéria, jež by přicházely při srovná­ vání takovém v úvahu, jsou tak nesmírně vzácné, že neposkytují s dostatek opory (čímž ovšem cena pražského opevnění podstatně vzrůstá), a k tomu přistupuje ještě i ta okolnost, že pražská stavba je téměř nej starší ze všech podobných románských falcí německých, pokud se vůbec zachovaly, že je starší než Norimberk, Cheb i hrad W artburg, takže ji vlastně není s čím srovnávati. A tak jenom v hrubých rysech lze předpokládati, že se tu vlastně smísily tři různé stavební myšlenky, totiž pevnostní kamenná hradba, na důležitých úsecích zpevněná věžicemi, převzatá z fortifikačního dědictví antického patrně prostřednictvím tradice, uchované ve velkých městech a hra­ dech západní Francie, dále stavební schéma románského paláce, známého nám z falcí říšských, a konečně půdorysná kostra starého pražského hradiště, tedy prvek domácí, daný průběhem opevňovací linie Břetislavovy a situací starého knížecího dvorce, jimž se to vše musilo přizpůsobit, a to i za tu cenu, že se tím pokřiví pravidelný tvar opev­ ňovací ch zdí a že se ztratí mnoho z oné formální dokonalosti, jež jako dědictví vý­ tvarného cítění římského dosud žila v obdobných fortifikacích i kastelech v zemích jižních. Nové opevnění tvořila zeď, složená z pečlivě vrstvených románských kvádříků a ukončená pěším ochozem a zubatým cimbuřím. Táhla se po obvodu celého někdej­ šího hradiště, posunuta něco před valovou zeď Břetislavovu a přibírajíc do opevně­

no ]

2 1 . Pražský hrad v době rom ánské. R ekon stru kce je h o p od o by ze sbírek pražského hradu. F oto V . M encl.

ného okrsku i onen celý zadní oh on h radn í za k lášterem sv. Jiří, jenž snad zůstával ještě v 11. století neopevněn a na něm ž p ak už ve 12. století n alézám e d v orec, dům a věž hradn íh o purkrabí. D o tohoto h rad b ou vytvořeného ob vod u ved ly pak zhruba na m ístech starých valových bran op evněn í B řetislavov a bran n é věže n o v é: n a záp ad ě hlavní dvojitá věž B ílá, svírající v m ezivěží vstupní bránu, a n a jihu, kd e snad byla zřízena nová cesta, a vých odě po věži jed n od u ch é, přízem kem prů ch od ité, z nichž východní nese jm éno Č ern á. O b ě ty věže byly stejně zařízeny: n ad klenutým p řízem ­ kem , u jižní s klenbou křížovou, ve vých odn í s klenb ou valenou , prolom en ým v obou protějších zdech jed nod uchým i půlkruhově sklenutým i otvory vlastních b ran, bylo nejdříve buď nízké p o lop atro (u jižní v ě ž e ), nebo přím o už vlastní strážnice, d řevě­ ným stropem přik rytá a otopn á, poněvadž v obou věžích se v n í zachovaly koutové krby; z věží chod ilo se pak přím o na ochozy hradeb . K o ru n y věží tv ořilo hluboce rozeklané cim buří. Č ern á věž (o b r. 2 2 — 2 3 ) , jež jed in á si zach ovala svou někdejší výšku asi 30 m etrů, dosud dobře ukazuje, že celou h orn í po lov in o u svých těl věže ty čněly nad ozubí hradeb a že jest si je ted y představiti jak o štíhlé vertik ály, zna­ m enitě se u p latň ující v horizontální siluetě hradu . K ro m ě n ich byly v jižním h rad eb ­ ním úseku nového opevnění ještě další nižší věžice; p atřily vlastní h rad eb n í zdi, jejíž obranu zesilovaly, a d oprovázely ji jen om v nejneb ezpečnějších m ístech, totiž tam , kde po stráni pod hradeb ní p atou stoupala cesta k jižní branné věži. V ěžice ty jsou sku[81

]

22.23

tečnou chloubou pražského opevnění — široko daleko není pro ně příkladu. Po způ­ sobu věží francouzských, z oblasti římské kultury, byly plné; některé východní byly snad půlkruhové, jak se zdá ze sondy, učiněné v Rožmberském paláci, ale ostatní, 24

25

při paláci, byly vesměs tvarů polygonálních, značně reliéfně vysedlé před líc hradební zdi, všechny pak ukončeny obranným ozubím (obr. 24 ). Terasy branných věží i věžic se snad čas od času pokrývaly, jako v středověku vůbec, lehkými dřevěnými stře­ chami. Obranný ten systém vnesl tedy do plochého pásu zdi jižního úseku úžasně bo­ haté plastické členění, vyjadřující už značně vyvinutou, třebaže o staré kulturní dě­ dictví opřenou snahu po tektonisaci; dosvědčuje zároveň velmi vyspělou úroveň sta­ vební kultury u nás a dobrou znalost toho, co kde je znamenitého v cizině. Spolu s novým obezděním hradu dal kníže také znova postaviti svůj dvorec, obsa­ hující patrovou, tentokráte už kamennou budovu paláce a k ní připojenou kapli, zasvěcenou Všem Svatým (r. 1182) (obr. 2 5 ); jejich stavebníkem byl nejspíše král Vladislav a jeho nástupce. Palác, jehož přízemní i patrové zdivo se dosud zachovalo pod Vladislavským sálem, tvořilo 48 m dlouhé stavení, připojené přímo k jižní hra­ dební zdi hradu; jeho průčelí se tu tedy náhodou kombinovalo se třemi věžicemi sesilujícími hradbu. Celý jeho přízemek byl s jedné strany úplně pod úrovní hrad­ ního návrší a jenom na stranu k městu mohl míti okna — byla to drobná, úzká a půl­ kruhem sklenutá okénka, z nichž některá se tu doposud zachovala; je tedy patrné, že celý palác stál už jaksi na stráni, pod vlastním hradním hřebenem a že jeho prvé po­ schodí, počítáno na průčelí k městu obráceném, bylo vlastně směrem k hradnímu vnitřku přízemím — taková je však i situace podobného paláce v Chebu. Snad proto byla tu nad celou plochou přízemku vyvedena už v románské době vysoká valená

26,27

klenba, dávající jeho prostoře zvláštní tunelovitý ráz (obr. 26— 2 7 ); místo od místa, tam, kde na klenbě spočívaly zděné příčky prvého patra, měla podloženy románské pásy, spočívající na krátkých římsových úsecích. Někdejší prostorové rozdělení pa­ láce v patře nelze dnes už podrobně stanovití; důležité však je, že ve východní jeho části nalezly se zdi menší otopné místnosti, vydlážděné, bez oken a krbem opatřené, pravděpodobně tedy vlastní obytné komnaty knížecí; odtud se pak už vcházelo přímo na schodiště, jímž se vystupovalo na knížecí dřevěnou tribunu v připojené kapli. Aby se do jejíh o přízemku mohlo choditi také přímo, aniž by bylo třeba procházeti touto komnatou, byla mezi ní a vnitřní zdí paláce vynechána úzká chodba, vedoucí pod ono tribunové schodiště; kníže mohl ovšem s tribuny sestoupiti do přízemku kaple také po schodišti, jež vedlo tlouštkou severní zdi kaple a vyúsťovalo v jejím pro­ středku malým portálkem. Prostor kaple rozděloval klenutý příčný pás, vložený mezi dvě křížové klenby, a uzavírala jej půlkruhová apsida, opatřená okénky. Celá jižní strana palácového patra měla pak řadu sdružených oken, podobných na př. oknům tribun v sousedním kostele sv. Jiří, z nichž některá (celkem čtyři) lze dosud ve zdivu nalézti. Před palácem na straně k hradu obrácené byl větší dvorek, zapuštěný, tak jako dnes, pod terén a vytvořený vysokou opěrnou zdí; při ní pak ještě v románské době postavili čtverhrannou věžici. V tomto dvorku našly se také základy románských [ 8 2 ]

22. Pražský hrad. V ýchodní rom ánská branná vez (Č ern á). Polovina 12. stol. Foto Sudek.

23 .

Pražský hrad.

O blou k rom ánské brány v Č erné vézi. Polovina 12. stol. F oto ze sbírek Pražského hradu.

místností, přiložených k vlastní budově paláce. T ělo paláce mělo tu kromě toho ještě jednu plnou půlkruhovou věžici. Spolu s připojenou kaplí, uzavírající jeho východní čelo, tvoří tedy knížecí dvorec podobnou a jenom ve větším měřítku pojatou stavební skupinu, jakou byl už v 11. století dům biskupský se svojí kaplí a jakou vytvářel v té době vlastně každý dvorec zemanský, opatřený tribunovým kostelem. Srovnán s nimi překvapuje ovšem velikostí vlastního paláce, jenž se svými rozměry i stavební výpravou řadí mezi přední falce říšské, ale překvapuje také drobným měřítkem i chudým tvarem své kaple, jež se naopak nijak neliší od nej jednodušších tribunových kostelíků českého venkovského zemanstva 12. století. O d vlastního tělesa jižní branné věže hradební se palác ten ovšem úplně odděloval, takže dnešní spojení obou těch stavebních prvků v jedinou skupinu je teprve dílem značně pozdějších přestaveb, kdy se hmota paláce rozšiřovala o další křídla, až nakonec pohltila i samu vstupní věž. Svým kvádříkovým zdivém i tvarem svých oken nevybočoval nikterak z onoho běžného slohu, jímž se na pražském hradě, v Praze i všude na českém venkově stavělo kolem a po polo­ vici 12. věku. Stavbou nového opevnění i paláce byla by stavební potřeba, jak ji diktovala doba, [8 4 ]

24. O pevnění pražského hradu v části p od románským palácem . Z bytky pétibokých vézic na jižním dvorku, polovina 12. stol.

F oto Sudek.

na pražském hradě na dlouho naplněna, nebýt osudného požáru, jenž r. 1142 stihl všechny hlavní hradní budovy, přerušiv, jak se zdá, na čas i samu stavbu paláce a nových hradeb. Toho roku povstala totiž proti knížeti vyšší šlechta, jm enovitě mo­ ravská, a vedena Konrádem znojemským vpadla vojensky do Čech; K onrád porazil knížete u Kutné Hory a oblehl Prahu. Tehdá, za onoho marného obléhání hradu, vyhořela nejen svatovítská basilika, ale i kostel a klášter sv. Jiří a biskupský palác, tedy vlastně vše, co tu stálo už hotového. Škody u sv. V íta nebyly asi veliké, poně­ vadž už rok nato, kdy byl kostel znovu svěcen (30. září 1 1 4 3 ), zdají se být opět na­ praveny; větší přestavba byla nutná v biskupské kurii, jejíž starší palác z 11. století musil být sbořen a na jeho místě vznikl pak dům dnešní, přisazený těsně k starší kapli, jehož podvojné okénko v patře východního průčelí i s částí románského zdivá ponechal K . Fiala při nedávné opravě obnaženo. Někdy po tom požáru vznikla také na místě starého kostela Bořivojova drobná jednolodní kaple P. M arie, napojená dlouhou chodbovitou spojkou k podélné cestě hradní; vykopal ji r. 1922 K arel Fiala a po něm Guth, naleznuv je jí přízemní zdivo, opukovou dlažbu i hlavní oltář (obr. 2 8 ).

[ 85]

28

25. Půdorys prvého patra králov. paláce na hrade pražském, se sousední jižní brannou vézt a. r dvorskou kaplí Všech

svátých (1135-—8 2 ) ; nahoře rekonstruovaný pohled na průčelí obrácené k městu.

29-35 5

N ej větších stavebních oprav bylo třeba u sv. Jiř í; prováděla je abatyše Berta (1 1 4 3 — 51) s pomocí stavitele W ernhera asi v letech 1147— 51 (obr. 2 9 až 3 5 , viz též obr. 5 ). Oheň poškodil nejvýš položené části kostela, střechy a horní partie zdí; tehdá nesli zdi střední lodi až po prahy tribunových okének, zru­ šili rovné stropy nad bočními loďmi a postavili nové tribuny, nutné ve všech kostelích ženských řeholí, sklenuvše napřed jednotlivá pole postranních lodí, vymezená staršími pásy, křížovými klenbami. Tehda postavili však také nad poboční marián­ skou kapli dnešní jižní věž, upravivše zároveň podobným způsobem věž severní. Jinak vnitřní uspořádání kostelního prostoru zůstalo, jako bylo před tím: byl to stále týž krátký prostor, sevřený s obou stran, na východě i západě, zvýšenými chóry a kryp­ tami, tedy v podstatě hloubkově jen nepatrně usměrněný, jehož stěny se změnily jen potud, že sdružená okénka tribun byla nyní rozvedena po celé jejich délce, tedy i nad západním chórem. Uvnitř ve východní kryptě byly jen vyměněny sloupky a klenba a podobným způsobem dostal se teď v obou párech západních arkád na místo čtverhranného pilíře oblý sloup, lépe odpovídající současným slohovým ten­ dencím a tvarem svých nízkých bochníkovitých hlavic připomínající podobné sloupy v řezenské benediktinské basilice u sv. Jakuba a u premonstrátů milevských; šlo tu patrně o snahu uvolniti poněkud prostor trojlodí. Slohová forma, jíž se to vše dělo, [ 8 6 ]

26. Pražský hrad. Románská kom ora pod palácovou kaplí. Polovina i2 . století. Foto Sudek.

představuje běžný středoevropský sloh polovice 12. století, který v té době také úplně ovládl všechno české stavitelství a jenž s vytrvalou houževnatostí lpí na blokovém pojetí zdi a vůbec hmotného těla stavby: užívá stále ještě pečlivě vrstveného kvádříkového zdivá, jen formát kvádříků poněkud, zvětšuje, v němž všechny otvory, ať jde o portály, okna, arkády či tribunové galerie, prostě jen pasivně vyřezává, jako v otonské době; co pak se na stavbě děje jménem nové snahy po členění, nedotýká se nikterak vlastního hmotného jádra zdi, neboť všechny ty římsy, obloučkové vlysy a zubořezy se prostě jen rozestírají po jejím povrchu jako něco přídatného, co s hmo­ tou stavebního těla a jeho fysickým vnitřním objemem nemá nic společného. N ic není pro toto archaisující chápání hmoty tak příznačné jako zjištění, že na stěnách v střední lodi svatojiřské jednotlivé otvory ještě ani neleží v svislých osách pod sebou: pás tribunových okének běží si svým vlastním rytmem — dokonce nepravidelným — nezávisle na rozmístnění přízemních arkád a stejně chovají se podstřešní okénka k otvorům tribun. Architekt nepociťuje tu ještě potřebu vertikální vazby, staví pilíř nad otvor, v hmotě zdi nerozeznává svislé nosné pásy a pruhy prolomené otvory — nestará se tedy ještě nikterak o ony fysické síly, jež v hmotě stavby vyvolává zemská tíže a vrství jen na sebe jednotlivá patra pasivně a tupě, jako bez života klade na sebe jednotlivé šichty kamene kvádříkového zdivá. Přirozená fysická struktura zdivá, o niž stále jeví zvýšený zájem a jež proto váže z pečlivě přitesávaných kvádříků, je stále ještě vlastní nositelkou jeho výtvarného výrazu, převažujíc dosud nad výtvarným vý­ znamem a hodnotou jednotlivých stavebních článků a zatlačujíc a pohlcujíc jejich umělecké působení. V podstatě není tedy v tom ohledu rozdílu mezi těmito stavbami a památkami z doby otonské ■ — předrománské blokové cítění trvá dosud neztenčeně a jen tu a tam některá podrobnost, zavlečená k nám ze západu, jako tvar sloupové hlavice či patky nebo polygonální modelace jeho dříku, připomíná, že jsme již v plně roz­ vité době románské. Zůstal-li kostelu zároveň jeho starý vnitřní prostor, jako krátká prohlubeň vměstnaný mezi obě krypty a je jich chóry, lze říci, že se přestavbou tou vlastně nic nezměnilo na jeho vnitřní výtvarné podstatě. Stejnou slohovou formou, jak lze z onoho mála, jež se z jeho staveb zachovalo, usouditi, byl postaven také veliký klášter a klášterní kostel P. M arie na Strahově řehole premonstrátské (obr. 3 6 ); je to znamenitá památka plodné spolupráce biskupa Zdíka s jeho knížetem, spolupráce, z níž církevnímu i kulturnímu životu českému vzešel tak nečekaný rozkvět. Klášter ten »královského díla« zřídil r. 1140 biskup Zdík v širokém sedle mezi Petřínem a hřbetem pražského hradu, tedy při téže cestě, při níž před stopadesáti lety založil V ojtěch svůj Břevnov, a, jak vypisuje letopisec jeho řehole milevský Gerlach, osadil jej r. 1143 konventem z porýnského Steinfeldu. Ze šlo o založení úzce spjaté s knížecí rodinou, je patrné nejenom z toho, že r. 1151 kromě Zdíka byla tu pochována také královna Gertruda, ale i z té okolnosti, že krátce před svou smrtí, r. 1173, zamýšlel sem vstoupiti jako řeholník sám zakladatel kláštera, král Vladislav — premonstrátský Strahov století dvanáctého nastoupil tedy v přízni dvora na totéž místo, jež ve století jedenáctém měl ženský benediktinský klášter

28. K ostel P. M arie, vykopaný na dnešním třetím nádvoří pražského hradu. Rom ánská stavba z prvé poloviny 12. stol.

patrné na miste původního kostela Bořivojova. F oto ze sbírek Pražského hradu.

svatojiřský a jež potom v století následupícím patřilo cistercké Zbraslavi. Stavební jeho zjev však dnes jen velmi obtížně rekonstruujeme ze stavebního rozboru dneš­ ních budov, a to s poměrným úspěchem vlastně jen v části chórové, kterou nově pro­ bádal D . Líbal, a pokud se týče západního křídla kláštera, obtáčejícího rozsáhlý raj­ ský dvůr; kostel jeví se nám tak jako veliká trojlodní basilika, opatřená na východě z půdorysného obrysu značně vysedlou příčnou lodí, tedy o normálním premonstrát­ ském půdorysu latinského kříže; jeho apsidy, uspořádání trojlodí a snad i dvoj věžové západní průčelí uniká však dosud naší představě, ačkoli kromě vlastní stavby máme ještě k disposici záznam Gerlachův, vypravující k r. 1182, že kostel byl tehdá roz­ šířen o nový chór, jenž byl povýšen nad podlahu lodi (patrně kvůli kryptě) a opatřen novým oltářem, což zavdalo podnět k jeho novému posvěcení. Z důsledků, jež vyply­ nuly z velikého požáru z r. 1258, jest si je j představovati stále ještě jako neklenutý, a to i v prostoru transeptu; valeně i křížově byly však už ve 12. století sklenuty jed­ notlivé síně kláštera, a to i v západní, hospodářské části, jak dosud dokládají stopy těchto kleneb na zachovaných kvádříkových zdech. I 90 ]

29. Easilika sv. Jiří. Polovina 12. století. Foto V. M encl.

37,38

Slohově pokročilejší a také mladší byla basilika johanitského konventu P. Marie konec mostu na levém břehu Vltavy na dnešní M alé Straně (obr. 37— 3 8 ); je jí roz­ sáhlé zbytky nalezl před r. 1 9 0 2 J. Herain v dnešním nádvoří a podkruchtí maltézského kostela. Jde tu již o tvary, jež si z původního umění hirsauských benediktinů počala vyví jeti oblast saská v škole zv. konigslutterské: v blokově pojatém stavebním těle počíná se už osamostatňovati nosný článek, jmenovitě sloupek či pilíř, a ačkoli ještě nejde o rozčlenění tektonické, přeci jen dostává se mu nápadnějších forem, jež jej individualisují a akcentují proti ostatní zdi. Podle nedatované listiny Vladislavovy vznikl klášter ten na královském pozemku, a to založením kancléře Gervasia a podkancléře Martina, jichž účast datuje akt zakládací někdy mezi roky 1165— 9; z r. 1182 máme pak už svědectví (potvrzení papeže Lucia), zmiňující se o kostele jako o stáva­ jícím. Uprostřed klášterní ohrady, opevněné zdí a opatřené i vlastním mlýnem, pro nějž byl zřízen zvláštní vodní náhon z Vltavy (dnešní Čertovka a velkopřevorský m lýn), třeba si představiti dosti rozsáhlou basiliku s třemi východními chóry a třemi apsidami a s trojlodním tělem, měřícím uvnitř délku sedmi arkád; protože nad po­ stranními chóry byly ještě kvadratické komory, jevila se jejich skupina navenek jako příčná loď. Celek kostela, ačkoli vyrostl velmi rychle, jeví dosud stopy dvou různých disposičních plánů: prvému patří část chórová, a to i s připojenými půlsloupky, při­ pravenými, aby na ně navázaly oblouky arkád trojlodí, a k druhému celé trojlodí, jež se proti prvému projektu o něco rozšiřuje na úkor střední šířky bočních lodí a jež při západním průčelí počítá s párem věží, v přízemku otevřených do prostoru stavby. Už východní, tedy starší část charakterisují bohatěji členité ústupky apsid, profily římsových úseků a obloučková, z celých kvádrů vysekaná podřímsí zevně na jižním štítu; tato členitost se pak zvyšuje v mladší části lodní, kde nejenom že byly skle­ nuty lodi boční, klenby opatřeny pásy a obvodní zdi rytmisovány jim odpovídají­ cími příložkami, ale kde se dokonce v mezilodních arkádách tvary sloupků střídaly, aby se zdůraznila jejich individualita, neboť každý sloupek oblý tu vystřídává slou­ pek s tělem osmibokým. Tento smysl pro individualisaci hmotného článku, pouka­ zující k oblasti saské, je také patrný v utváření sloupových patek, bohatě členitých a opatřených vyvinutými nárožními drápky; jak je patrné, připravuje se tu tedy už nástup století příštího. Za johanitským kostelem sestoupili jsme tedy už vlastně s pražského hradu dolů k vltavským břehům do jeho podhradí, kde už od 1 0 . století tušíme shluk několika osad, jež se pak nyní, v tomto protogotickém 1 2 . věku, představují našemu pohledu jako celky stavebně a místy i po osobní stránce právně dokonale vyvinuté a od sou­ sedních rozlišené, a jež všechny dohromady už počínají skládati onen veliký hmotný útvar, který tvoří pozdější městské jádro pražské. K tomu, aby tuto skupinu dvorců, čtvrtí židů a německých kupců i újezdů bylo už možno opravdu pojmenovati městem, chybí však dosud důležité znaky právní i stavební, jež by je sloučily v územně kom­ paktní organismus, jako jsou správní autonomie a městské hradby; nechyběl jí však už zajisté vyvinutý obchod a pravděpodobně ani vyvinutá řemesla, jež jsou oněm dalším [92]

3 0 . Basilik a sv. J i ř í . Polovina 12. století. Foto V. Mencl.

znakům důležitým předpokladem. Kdy se tento polohotový městský útvar promění ve skutečné město, nezáleželo ani tak na živlu domácím, jako spíše na tom, kdy sám kníže uzná okamžik za vhodný, aby se i k nám městské zřízeni jako hotový a dlouhým vý­ voj em v cizině předpracovaný souhrn norem přeneslo z německé ciziny. T a chvíle však ve 12. století ještě nenadešla; proto na Prahu Vladislavovu i Přemysla Otokara I. nutno stále ještě hleděti jako na útvar románský, vnitřně nesourodý, promodelovaný nejed­ notně a dosud tedy reagující nikoli jako tektonický organismus, nýbrž jako shluk či seskupení nej rozličnějších forem stavebních i právních, nenaplněných dosud jednotí­ cím vnitřním vědomím společné sounáležitosti a téhož společného rodu. Sloučeny později v jednotné město gotické a obaleny jediným sumárním pláštěm městské hradby zanechaly nám tyto někdejší půdorysné jednotky Prahy hlavní pa­ mátku své někdejší individuality ve svých farních kostelících; z jejich rozložení lze dosud dobře sledovati onen obrovský rozsah, jaký mělo pražské podhradí v době románské (viz obr. 10 ). T ak na levém břehu řeky, kde při cestě na nový most stál nový johanitský klášter, jest si třeba představiti několik osad, zachycených na severo­ jižní cestě, jež tu dodnes tvoří páteř městského osídlení a svými hlavními návsemi odbočujících od ní až k vlastnímu břehu: zbyly po nich jednak rotunda sv. Václava, stávavší až do 17. století na malostranském rynku, a jednak kostelíky sv. Jana Křtitele (v Oboře či spíše na Prádle) pod horou Petřínem, připomínaný kanovníkem vyše­ hradským k r. 1142 jako dočasný útulek svatojiřských mnišek po dobu obléhání hradu lidem Konrádovým, a sv. Filipa a Jakuba, na dnešním Smíchově, ve své ro­ mánské podobě sbořený teprve r. 1892. Dosavadní pojmenování Újezda je památkou na jednu z těchto románských obcí. Vysoko na Petříně vznikl ještě ve 12. století drobný kostelík, zasvěcený sv. Vavřinci, který se podle listiny Soběslavovy kolem r. 1135 dostal vyšehradské kapitule; jeho původní funkce je nám nejasná. Daleko členitější bylo ovšem ve 12. století osídlení na pravém břehu Vltavy po němž se tu rovněž zachovala řada kostelíků. Vlastní jeho jádro, Týn, mělo samo ve 12. století svůj samostatný kostelík P. M arie (přip. 1135), při němž byl špitál pro cizí kupce; kromě toho v obvodu dnešního Starého Města víme o starší rotundě sv. Kříže, o sv. O ndřeji v dvorci kláštera ostrovského, postaveném r. 1165 ostrov­ ským opatem Petrem a posvěceném biskupem Danielem (sbořen r. 1874 při stavbě průmyslovky v Betlémské u lici), o sv. Janu na Zábradlí z dob biskupa Heřmana (1 0 9 9 — 1122, sbořen 1 8 9 6 ), jehož konsekrační deska se tu nalezla při bourání, o P. M arii na Louži (dnešní čp. 102-1) a o sv. Linhartu (shořeném r. 1787 a v zá­ kladech znovu vykopaném r. 1911— 12 při stavbě nové radnice); do řady těchto kostelíků patří také sv. M artin ve zdi někdy osady Újezda, jež kdysi patřila Sobě­ slavově manželce Svatavě ( f 1140) a jež r. 1178 přešla na vyšehradskou kapitulu, dále pak sv. Valentin v ulici Kaprové, stávavší do r. 1794 při samém konci starého vltavského mostu a nejspíše také kostely sv. Jiljí, sv. Haštala, sv. Klimenta a sv. Ště­ pána ve zdi (m enšího), jež všechny se zmiňují až v 13. století, kdy se už připravuje přeměna tohoto útvaru v gotické město. Severně od této ústřední skupiny, z níž

31. Basilika sv. Jiří, východní uzávěry po o b n ov ě z p ol. 12. století, k a p le sv. L udm ily v sp od n í části z třetiny třináctého, v horní z d ru h é p á le 14. století. F oto S udek.

později vzniklo Staré Město, ležela Poříč se svým farním kostelem sv. Petra, kromě něhož byl tu ještě kostelík sv. Klimenta. N a opačné, jižní straně vycházela z městského jádra cesta vyšehradská a při ní jako na šňůře byla navlečena řada dalších osad, ležících — podobně jako ony na levém b řehu— mezi ní a vlastní řekou. Byly to především Opatovice s kostelíkem sv. Michala, a dále pak Zderaz, na konci 12. století majetek zemanů Kojaty a Yšebora, kteří někdy před r. 1182 dali starší zdejší farní kostel sv. Petra (připomínaný už r. 1115) novému klášteru křižovnickému, založivše tu pro farní správu nový kostelík sv. Václava (posvěcený mezi r. 1179— 82 biskupem Valenti­ nem ). Za Zderazem následovalo Podskalí, po celý čas Prahy historické ves vorařů a plavců, s farním kostelem sv. Kosmy a Damiana, týčícím se na skále nad obcí před dnešním kostelem emauzským, a za ním Psáře, kde stávala rotunda sv. Markéty; ležely už na březích Botiče pod Vyšehradem, jehož skála spadala přímo do Vltavy, přerušujíc tak další běh pobřežní cesty. N ad Podskalím bývala konečně ves Rybní­ ček, v místech dnešního sv. Štěpána, po níž tu zbyla stejnojmenná rotunda (teprve ve 14. století přezvaná na kapli sv. L o n g in a); něco nad ní, tam, kde se dnes K ate­ řinská stýká s Ječnou, bylo pak ono Bojiště, kde se v lednu r. 1179 utkali Bedřich se Soběslavem a kde pak, na místě vítězství, dala potom kněžna Eliška postaviti na po­ děkování kapli sv. Jana K řtitele (svěcena r. 1183). Připočteme-li k tomuto bohatství staveb ještě všechny známé kostely vyšehradské, sv. Petra a Pavla, sv. Klimenta, sv. Jana Evang., sv. Martina, sv. Vavřince a sv. M áří Magdaleny, jichž polohy dnes už zplna neznáme, obdržíme obraz města, o němž docela dobře mohl prohlásiti V. Birnbaum, že rozlohou i počtem kostelů předčilo všechna velká města říšská a vy­ rovnalo se i největším městům románského západu. Z podhradských kostelů, jež jsme tu jmenovali, dosud některé alespoň z části stojí, jin é pak známe z vykopávek. Nebyly to ani stavby veliké, ani zvlášť slavné svou uměleckou formou; jako farní či panské soukromé kostelíky svých újezdů a dvorců patřily téměř všechny, i když je stavěli hodnostáři církevní, mezi stavby zemanské, takže je třeba srovnávati je s tribunovými kostelíky našich vesnic a nikoli s velkými královskými kostely obou pražských hradů. Teprve takto posuzovány jeví se nám ně­ které z nich jako díla neobvyklá a slohově nápadně čistá, takže litujeme, že 19. sto­ letí obraz dnešní Prahy v tolika zbytečných případech o ně ochudilo. Z podélných staveb byl mezi nimi přirozeně nej členitější kostel sv. Petra na Poříčí (obr. 39— 4 0 ), protože tady šlo nikoli o soukromý kostel zemanský, nýbrž o velký farní kostel. Byla to tedy trojlodní basilika s normálním dvojvěžovým průčelím (jež jediné spolu s mezilodními zdmi se zachovalo), poměrně krátká a bez příčné lodi, s jedinou apsidou na východě a v mezivěží s otevřenou tribunou; boční lodi měly každá 3 pole křížových kleneb a klenuté bylo také mezi věžní pole nad tribunou. Věže měly ve dvou patrech nad sebou potrojná okénka se subtilními sloupky, velmi podobná svatojiřským, což jejich stavbu datuje do druhé polovice 12. století; je to však opět stavba hmotně blo­ ková, vyzděná kompaktně a neprodyšně vázaným kvádříkovým zdivém, s basilikálními okénky podobnými úzkým a štíhlým střílnovým štěrbinám. Stopy geometrického

32. Basilika sv. Jiří. Východní chór po obnově z poloviny 12. století. Foto Sudek.

ornamentu, malovaného na omítce oblouků pod emporou, ukazují, že celý kostelní vnitřek byl opatřen freskami. Východní části půdorysu stavby daly se zjistiti teprve výkopem r. 1 9 2 8 — 2 9 . • Ostatní kostelíky podélného schématu byla prostá jednolodí, na východě uzavřená půlkruhovou apsidou a při západním štítu s panskou tribunou a jen zřídka kdy s věží; byl to tedy prastarý tvar, patřící svým vznikem ještě době otonské; románské byly jen tu a tam sdružené okénko, římsa v konše apsidy nebo sloupek pod tribunou, teď už zpravidla s členitější patkou. Z těch, jež se nezachovaly, jmenujeme kostel sv. Filipa a Jakuba na dnešním Smíchově, později sbarokovaný a známý nám alespoň z po41 pisů a fotografií a kostel sv. Linharta na Starém Městě (obr. 4 1 ), nalezený však výkopem; jeho loď měla uprostřed svých podélných stěn ploché příložky, jež nesly příčný obloukový pás, rozdělující je jí prostor ve dvě patrně klenutá pole. Stejně byla 41 rozčleněna také loď kostelíka sv. Václava na Zderaze (viz obr. 4 1 ), jak ukázal nález podobných příložek při výkopu r. 1 9 2 8 ; v dnešním kostele se dosud zachovala jeho románská věž, prolomená dvěma patry sdružených okének, podvojným a potrojným. Dvojdílné uspořádání lodních prostorů, známé z Prahy ostatně také z hradní palácové kaple (1 1 8 2 ), datuje obě ty stavby do druhé polovice století (sv. Václav byl vysvěcen kolem r. 118 0 ). Tvarem své apsidy řadí se k těmto kostelíkům konečně ještě prostší a o něco starší kostel sv. Vavřince na Petříně, pohlcený v části lodní pozdně barokní 42

4 3 -4 5

stavbou 18. století (obr. 4 2 ). Jediný kostel poněkud vynikal nad běžný ten průměr: byl to sv. Martin, později zvaný »ve zdi« (obr. 43— 4 5 ), někdejšího stejnojmenného újezda, postavený podle svědectví svých slohových znaků až po r. 1178, kdy újezd ten přešel na vyšehradskou kapitulu. Jeho pozdní původ dosvědčuje už jeho stavební uspořádání: západní tri­ buna, nad jejím ž středním polem se zdvihá čtverhranná věž, dvojdílný prostor lodi, rozdělený příčným pásem s přízedními příložkami, křížové klenby v obou tak vzniklých lodních polích a široké dutiny ve východních částech lodních zdí po stranách apsidy, obsahující pravděpodobně pár východních dřevěných tribun, jež se podobají podobným otvorům současného kostela milevského nebo pozdějšího v Kejích. D o kostela se vcházelo uprostřed jižní zdi prostým portálem; podobný byl také něco dále k východu, z něhož se mohlo vystoupiti schodišti v síle zdi vynechanými buď na velkou západní, nebo na malou východní tribunu. Taková schodiště bývala i ve zdi severní. Kostelík ten jen tedy naší nejstarší celoklenutou podélnou stavbou; jeho zdivo je ovšem stále ještě blokové, okénka podobna prostým výřezům a jeho průčelí člení jedině lemující prvek obloučkového vlysu, jehož zbytek se zachoval na severní stěně lodi. Byly to však také dvě centrály, jež patřily k těmto drobným farním kostelíkům

46

pražského podhradí. Prvou byla rotunda sv. Štěpána (dnes Longina) osady na Rybníčku (obr. 4 6 ) : je to drobná a proti starším rotundám poměrně štíhlá válcová kaple, sklenutá kopulí a opatřená lucernou, z kvádříkového zdivá rázu 1 2 . století, s prostou východní apsidou, jež se nijak neliší od podobných rotund z ranní doby román-

í 98 J

33. Basilika sv. Jiří. A psida podvézní kaple P. M arie z kon ce 11. stol. po úpravě z 13. stol. F oto Sudek.

3 4 . B a silika sv. J iř í. V ýchodní krypta p o obnově z poloviny 12. století. F oto Sudek.

ské; dokládá jen, ja k dlouho u nás i v samotném srdci Čech dozníval stavební tvar, vytvořený dávno před tím v době otonské, třebaže užit už poněkud jinak a jinou sociální vrstvou. Druhou byla však znamenitá centrála půdorysu čtyřlístkového, jejíž obdoby se tu a tam ve

12

. století i později objevují v jižní i západní oblasti román­

ského N ěm ecka, všude svým vyspělým formalistním rázem dosvědčujíce přítomnost i účast mistrů lombardských. Byla to podivuhodná stavba farního kostelíka sv. Jana 7.48

na zábradlí (obr. 4 7 ) , jehož zbytky, totiž východní apsida (obr. 4 8 ) a část lodní, mohly být r.

18 9 6 ,

když je bourali, alespoň zaměřeny; jak jsm e již uvedli, byly úcty­

hodného stáří, ze samého počátku

12

. věku. K čtverečné střední lodi, sklenuté křížo­

vou klenbou, přiléhaly tu se všech čtyř stran půlkruhové apsidy, rozšiřujíce zplna je jí čtverhranný prostor; zevně pak nad je jím středním hranolem jest předpokládati osmibokou, jehlanovou střechou ukončenou věž, podobnou oné v moravských Keznovicích (z počátku

13

. století), z níž se nalezl práh jednoho z jednoduchých spodních

oken. Prostor lodi se ovšem do této věžovité zvonice neotvíral, a to podobně, jako vůči němu zavřeny zůstávaly i lodní lucerny našich rotund. Vlašský původ stavby do[ 100 ]

35. Basilika sv. J iř í, hlavice sloupu u '{líni boční lodi. Druhá polovice 12. století. Foto V. Mencl.

37.

Kostel johanitů P. Marie konec mostu na p ozdějším M enším M ěsté pražském (posledn í ctvri 12. stol.). Černé položen é p ů vodn í zdivo zcású zachováno, zčásti n alezeno v ý kop em ; zakreslen o d o půdorysu dn ešn ího kostela.

[ 102 ]

38.

Basilika F. Marie pod řetězem na M enším M é sté pražském kláštera johan itů. Prípory k len eb v jižn í bočn í lodi. posledn í čtvrtina 12. století. F oto J . Štenc.

39. K ostel sv. Petra na Poříčí. Polovina 12. století. (Žerné položené původní zdivo zčásti zachováno,

zčásti nalezeno výkopem. Zakresleno do půdorysu dnešní stavby.

svědčuje nejenom je jí základní tvar, v našich poměrech ostatně velmi vzácný, ale i členění plástů jejích apsid, kde se podstřešní obloučkový vlys na každé apsidě do­ plňoval ještě dvěma oblými příporami, ukončenými krychlovými hlavičkami. Jak je tedy patrné, byly mezi těmi asi dvaceti drobnými kostelíky, jež jsme ve 12. století nalezli v pražském podhradí, zastoupeny všechny stavební tvarové typy, přicházející tou dobou na našem venkově, při čemž jistě není náhodou, že co do typů centrálních patří mezi nimi Praze místo vůdčí. Chloubou Prahy románské z druhé půle 12. století jsou však především je jí ka­ menný most a je jí kamenné obytné domy; ony i on souvisejí s dvorskou hradní hutí a jsou tedy odrazem vysoké stavební kultury českého knížete. Stavba nového mostu přes Vltavu, pro něž bylo tentokrát vyhlédnuto nové místo, sama o sobě dosvědčuje, jak bohatě se za Vladislava rozvil život v podhradí na pravém břehu řeky, a byl-li most sám už z kamene, jest si jako kamenné představiti také toto podhradí a jeho jednotlivé dvorce. Jak vzácná byla to tehdy stavba, vynikne, uvědomíme-li si, že až po sklonek 12. století bylo to z říšských měst jediné ííezno, jež mělo svůj kamenný most; ale ani ten nebyl o mnoho starší pražského, neboř jeho stavba prý spadá teprve do let 1135— 46. M ost pražský dal postaviti Vladislav: podle souvěkého letopisce Vincence byla to prý jeho druhá manželka Judita (od 1153), jež ve třech letech jeho [ 104]

40. Kostel sv. Petra na Poříčí na N ovém M ésté pražském . P oh led d o podvézí. P olovin a 12. století. F oto V. M encl.

i^ o

ó "

>

' ' 5 -- - - - - - - - 10

v

20

ETŤTT^ n

n _________T

4 1. K ostely sv. Linharta (n ahoře) a sv. Václava na Zderaae (k o l 1 1 8 0 ); vyko­

pané základy zakreslené do půdorysů dnešních staveb.

stavbu provedla. Buď jak buď, hlavní jeho stavební doba spadá do šedesátých let 12. století, kdy také vznikl na jeho malostranském konci opevněný klášter johanitů, a z té doby jsou také pevnostní věže na jeho obou zhlavích: dosud dobře zachovaná věž na malostranském břehu (menší z obou věží nynějších), stávavší vedle vlastní mostní brány a provedená z románského kvádříkového zdivá, i průchoditá věž na prvém pilíři strany staroměstské, pojatá dnes do budovy křižovnického kláštera. Tady, pod klášterem, i na druhé straně ve sklepích malostranských domů se dosud zachovaly některé oblouky původní stavby; polohu pilířů v říčním korytě lze pak dobře zaznamenati při nižších vodních stavech, jako tomu bylo na př. r. 1940 a 1941. Z nich je patrné, že šlo o stavbu víc než půl kilometru dlouhou, m ající kolem dvaceti mostních oblouků, o dosti rychlém sledu oboustranně zašpičatělých pilířů; klenby oblouků byly kruhové. N a pravém břehu řeky, kolem velikého a prostorného tržiště a Týna, rozkládalo se v druhé polovině 12. století již bohaté kamenné město, naplněné zvětšiny Němci, jichž starší privilegia, jak dobře ukázal B. Mendl, potvrdil a rozhojnil kníže Soběslav někdy mezi lety 1174— 8. Když v osmdesátých letech 12. věku posvěcením kaple uzavřeli na pražském hradě stavbu královského Vladislavova paláce, dostalo se tím tomuto pod­ hradí stavební předlohy, která pak v měřítku daleko menším a redukována na sociální [ 106 j

42. Sv. Vavřinec na Petříne (prvá třetina 12, stol.)

se zakreslením dnešní stavby.

poměry svobodné skupiny těchto podhradských kupců, budoucího to patriciátu go­ tického města pražského, byla nej rozmanitějším způsobem opakována jako hlavní obytná budova jejich městských dvorců. Opakoval se tu tedy případ, známý ostatně z jiných měst německých, jako na př. z Norimberka, že brzo po dokončení vlastní falce objevují se i v samotném městě soukromé stavby téhož rodu i slohu, napodobující obydlí císař­ ské a užívající snad i týchž stavebních mistrů a kameníků. Ovšem že v tom množství a přitom tak brzo, jako se to stalo v Praze, není v celém Německu příkladu obdobného; zdá se dokonce, že většina domů norimberských a určitě všechny domy řezenské (jež jsou ovšem věžovité a tedy zcela jiné, lombardské slohové provenience) jsou podstatně mladší pražských. Je vynikající a dosud ne dosti doceněnou zásluhou ústř. rady R. Hlubinky, že během posledních 25 let vlastním průzkumem obohatil obraz románské Prahy o více než 30 takových domů, mnohonásobně tak rozmnoživ starší známý jejich počet a podstatně přispěv i k poznání půdorysu pražského podhradí z konce 12. a po­ čátku 13. století, tedy ještě z doby, dokud se netransformovalo v gotické město. Přízemky těchto domů zachovaly se vesměs ve sklepích domů dnešních, poněvadž během 13. století se úroveň Prahy velmi podstatně zvýšila, pravděpodobně vlivem zvyšování říční hladiny pro stavbu jezů; avšak jen mizivě málo zachovalo se z jejich prvních pater, tedy z jejich hlavních obytných místností, protože právě v nich vznikaly v gotice i později přízemky domů dnešních. Leckdy dokonce v gotické době prohloubili pod románským přízemkem, obráceným v sklepy, ještě další, druhé sklepy gotické (tak v domě čp. 143/1 na Malém rynečku). Podle Hlubinkova výzkumu tvořily domy ty (obr. 4 9 ) zpravidla zcela volně stojící 4? čtverhranná stavení, obyčejně podélných půdorysů, vyzděná s počátku, v poslední čtvrti 12. století, ještě z prastarého drobně vrstveného řádkového zdivá, později však zděná i z větších kvádříků a méně pečlivě vrstvených, až nakonec, v polovině 13. století, se setkáváme i se zdivém lomovým a zevně i uvnitř omítaným. N ejbohatší půdorysnou formu, odvozenou přímo z palácových staveb románských falcí, má dům čp. 222/1 v ulici Řetězové; je to nejvzácnější nález Hlubinkův. Přízemek člení se tu ve tři za sebou jdoucí prostory, z nichž obě krajní, čtvercového půdorysu, m ají po čtyřech, střední podélná šest polí křížových kleneb; střední podpory tvoří v krajních místno­ stech křížové pilíře s koutovými příložkami, opatřené sešikmenými patečními i páso­ vými římsami, v střední místnosti pak řádkově vrstvené nízké sloupy, m ající v patkách nárožní drápky a hlavice bochníkovitého milevského tvaru. Obě krajní místnosti bylo f 107 j

[ 108 ]

45. Kostel sv. Martina ve zdi na Starém M ésté p ražském . P rípora západn í tribuny. P osledn í čtvrtina 12. stol.

50.51

52

lze otápěti koutovými krby. Ráz zdivá i vytčené slohové znaky nasvědčují, že celý dům vznikl někdy kolem roku 1 2 0 0 ; není tedy nej starší mezi dosud známými románskými domy pražskými. Tvarem své hlavní přízemní síně podobal se mu však z nich už jen jediný, jehož zbytky se zachovaly v čp. 142/1 na Malém rynečku; i zde má hlavní pro­ stor šest polí křížových kleneb, rozdělených však na rozdíl od domu předešlého úzkými půlkruhovými pásy. O výškovém uspořádání těchto domů zpravuje nás jediný, avšak stejně vzácný nález domu čp. 1 6 / 1 (obr. 50— 51), učiněný již před první světovou válkou a zachycený Hilbertovým zaměřením; dům totiž tehda ukvapeně zbořili a pouze jeho přízemek později zachovali v podzemí dnešní nové radnice staroměstské. Této ztráty je tím více litovati, že to byla stavba zachovaná nejen co do svého plošného, ale také co do výškového uspořádání zcela úplně, podávající tedy docela přesný obraz o tom, jak asi všechny ostatní románské domy vypadaly. Byla postavena na dvakrát: k původnímu jádru patřila střední část, obsahující kromě přízemku ještě dvě další obytná patra a spojená s podélnou, o patro nižší úzkou předsíní, obsahující též dřevěné scho­ diště mezi přízemkem a prvým patrem (komunikaci mezi prvým a druhým patrem obstarávalo už schodiště v tlouštce z d i); k němu pak ještě v románské době připojili na opačné straně přístavek, obsahující v přízemí i v obou patrech po obdélné komoře. Střední jádro mělo v přízemí i v prvém patře po čtyřech křížových klenbách, vzepře­ ných do středního sloupku s krychlovou hlavicí a s patkou s nárožními drápky; poslední patro mělo pak rovný strop; přistavěné komory měly křížové klenby jen v posledním patře, přízemek byl valený a v prvém patře byl strop dřevěný. Z tohoto popisu je tedy patrné, že tu máme před sebou stavbu formálně vzácně ušlechtilou, slohově čistou a funkčně značně členitou, jež dobou svého vzniku (ze sedmdesátých až osmdesátých let 1 2 . století) spadá na sám konec dostavby knížecího paláce pražského hradu. Jemností a pregnantností slohových tvarů jednotlivých stavebních článků vyrovná se jí z román­ ských domů pražských už jenom přízemek domu čp. 147/1 na rohu ulice Jilské a Kar­ lovy, rovněž ze sklonku 1 2 . věku, jehož půdorys, ač ještě členitější, opakuje základní schéma domu zmíněného. K těmto domům se síněmi o středních sloupcích a čtyřmi křížovými klenbami patří také dům čp. 1 5 6 (229)/1 v ulici Husově, datovatelný podle rázu zdivá rovněž ještě do 1 2 . století, dále dům čp. 548/1 na rohu Staroměstského ná­ městí a Železné ulice, dům čp. 238/1 v ulici Husově, a z pokročilého 13. století domy čp. 628/1 v ulici Týnské (sbořený už r. 1 8 9 8 , se sloupkem osmibokým a s běžnou krychlovou hlavicí) a čp. 445/1 na rohu Vejvodovy a Jilské; zde už jde o veliké nerománské kvádry a o sloupek s osmibokým tělem a široce vyloženou krycí deskou místo hlavice. Znamenitý dům tohoto půdorysného uspořádání nalezl R. Hlubinka konečně také v suterénu školy v Stupartské ulici (čp. 977/1, obr. 52). Jde tu opět o čtvercovou, čtyřmi křížovými klenbami do středního osmibokého pilíře sklenutou místnost, v koutě s krbem, doprovázenou menší obdélnou komorou; všechny klenby mají však už žebra, a to v podobě širokých, 3 0 cm měřících neprofilovaných pásů. Tento hmotný a nepročle-

[ HO]

46. Rotunda sv. Longina vsi R ybn íčku , dn es na N o v ém M ésté pražském . P olovina 12. století. F oto Sudek.

o

5

13

4 7 . K ostel sv. Ja n a na zábradlí na pozdějším Starém Mésté. Z prvých dvaceti let 12. stol.

Rekonstruovaný půdorys a pohled.

něný žeberní tvar vznikl v polovici 12. století v architektuře lombardské a na sever Alp, jmenovitě do Podunají, se dostal v 80tých letech s rakouskými cistercity; v Čechách je však velice vzácný. Protože v tomto domě jd e o žebra vyzděná z lomového kamene a omítnutá, tedy o zděcí techniku v podstatě již gotickou, nutno jej datovati až za rok 1230. Stejná žebra, ale z tesaných kvádrů, má také přízemek románského domu čp. 629/1 v ulici Týnské; i on měl zdivo lomové a zevně omítané. U prostších románských domů nahrazoval hlavní přízemní prostor s čtyřmi klen­ bami a středním sloupkem prostor menší, sklenutý jen jedním polem křížové nebo valené klenby; po jedné straně jej však stále doprovázela úzká, zpravidla valené skle­ nutá předsíňka nebo spíše komora. Takové byly na př. domy čp. 597/1 v Celetné ulici (z doby kolem r. 1200, s bohatším portálkem ), čp. 145/1 v ulici Karlově, 449/1 v Jilské a snad i 240/1 v Husově (s klenbou dodatečně vtaženou se současnou vezdívkou přízedních připlentováných arkád), jež všechny měly v hlavních prostorách klenby křížové; dvě křížově sklenuté uzavřené místnosti za sebou měl dům čp. 165/1 v ulici Karlově. Prostory valené klenuté měly pak přízemky domů čp. 549/1 na Staroměst­ ském náměstí a 553/1 v ulici Celetné, tento s půdorysem dosti bohatě členitým. Mezi půdorysy Hlubinkou zaznamenanými jsou však také některé, jež v původním přízemí kromě podlouhlé a obyčejně valeně sklenuté předsíně či komory m ají už pro­ storu nikoli čtvercovou, ale protáhlou, kterou rozděluje vložený příčný pás ve dvě za [112]

48. Kostel sv. Jana na zábradlí na Starém M ésté pražském . V ýchodní apsida p red rozbořen ím . Prvá čtvrtina 12. století. Z e sbírek Státního jo to m érick éh o ústavu v Praze.

4 9 . R om ánské dom y pražského podhradí, m ezi 1180 a polovin ou 13. století. Půdorysné typy s hlavní kom orou Čtvercovou,

sklen utou krizové (397/1) n ebo valené (3 3 3 /1 ) ci opatřenou středním slou pem se čtyřmi křížovým i klen bam i (1 4 7 /1 a 1 6 / 1 ) ; .r dvěm a (1 6 3 /1 ) a j třem i (2 2 2 /1 ) k o m oram i; pozdní typ s kom orou o dvou za sebou n ásledujících klen eb­ ních polích. Podle nálezů R. Hlubtnky.

sebou jdoucí pole, sklenutá obyčejně křížovými klenbami. T oto dvojdělení hlavního prostoru, s nímž se od druhé polovice 12. století setkáváme také v kostelních lodích (ja k jsm e jmenovitě pozorovali u sv. M artina ve zd i), znamená tedy už opuštění do sebe centrálně uzavřeného půdory su románského, v nej bohatší podobě charakterisovaného místnostmi se středním sloupkem, a lze je tedy datovati nejspíše až 13. stoletím. Takové byly domy čp. 122/1 pod novou radnicí, čp. 10 a 11/1 na M além rynečku, čp. 1/1 pod radnicí staroměstskou a jmenovitě čp. 634/1 v M alé Štupartské; podle rázu zdivá o velmi značném formátu kvádříků i podle půlkruhových, na hranách skosených portálků jd e tu skutečně o přechod do doby gotické. M ezi tyto světské kamenné domy pražského podhradí patřil konečně také románský palác pražského biskupa, stojící v jeho dvorci nedaleko malostranského zhlaví Juditina mostu (na místě vchodu do dnešního ministerstva financí na Dražickém nám ěstí), na jehož zbytky se přišlo r. 1928; tvořilo je několik čtverhranných komor s řádkovým, půlkruhovými portály opatřeným zdivém, jehož průběh bohužel nebyl řádně vysondován. D vorec ten dal postaviti biskup Ondřej (1214— 2 4 ), když sem přesídlil s praž­ ského hradu, a po něm bydlili tu pak všichni středověcí biskupové pražští; z jeho po­ lohy je patrné, ja k zatím už stoupl význam této nové cesty, spojující pomocí nového mostu oba vltavské břehy, a že se nové osídlení rozmáhalo už i na levém břehu při jeh o konci, kde až dosud stál jenom johanitský klášter. Takový byl tedy tvar isolovaného domu románského, který charakterisoval půdorys předgotické Prahy, spletený ještě z uzavřených a patrně pevnými ohradami obehna­ ných dvorců rodícího se patriciátu pražského; trvá až do doby, kdy se Praha mění v skutečné gotické město. Teprve od druhé polovice 13. století je pak vytlačován [ 114]

domem gotickým, který mnohem lépe než on přiléhá k uličním čarám a kompaktněji využívá půdorysné plochy města, sevřené novým okruhem hradebním. M ěli-li bychom ještě přehlédnouti, které evropské kraje ve 12. století určovaly slo­ hový obraz pražských stavebních děl, bylo by třeba obrátiti se především k široké oblasti středoněmecké a bavorské, s níž Praha a vůbec celé Čechy sdílely týž blokový způsob stavby i týž vztah k výtvarným otázkám, jež člověku klade architektonická hmota. Tu všude vládl jeden a týž universální sloh, v zásadních výtvarných problé­ mech svou statičností se takřka nelišící od starého pojímání otonského, vytvářející hmoty zdí do sebe kompaktně uzavřené, nehybné, m lčící a nečleněné, jako ještě v 10. století, jichž povrch jen docela trpně a netečně tu a tam přijím á některý členi­ tější prvek architektury lombardské, jako jsou lesény či oblé přípory obloučkových vlysů. Týž bavorský sloh, vycházející nejdříve z ítezna a potom, v druhé půli 12. sto­ letí ze Salcburku, ovládal také naše románské malířství, z jehož památek už některé alespoň osobou svého objednavatele souvisejí s Čechami nebo úžeji také s Prahou.

* Do vyrovnaných a téměř ještě patriarchálních poměrů 12. století vnáší začátek století třináctého náhlý neklid. Znamenáme jej ve všem, co tato doba produkuje: v architektonické hmotě, pod jejím ž povrchem to náhle bouří silami téměř eruptivními, jež dosud nespoutává žádný tektonický řád a jež vyvolávají náhlou potřebu bo­ haté plastické členitosti, v malířství i v plastice, kde se najednou objevují linie trhané a ostře se lomící, dávající organickému tvaru a jmenovitě jej obalující draperii prudký vzruch a život, i v půdorysu samotného města, kde se jeví v samém stěhování se a pře­ sidlování, a to jak mezi jednotlivými církevními řeholemi, tak i u živlu světského. Jsme na samém počátku oné výsostné dynamické doby, která nese název období kolonisačního a jež i u nás nastoluje pohybovější životní princip gotický. Nové století je zaměřeno především k městům a jako takové se v útvaru Prahy dotklo především jejího podhradí. N a scéně se náhle objevují nové žebravé řehole, odpou­ tané od románské závislosti na půdě a zemědělské výrobě, živel věčně neklidný a fluktující, věční hosté v ohradách našich měst, a s nimi se i v Praze vynořují nové kostely, počítající už s nastávající novou úpravou městského obvodu; jindy si opět nové po­ měry vynucují alespoň přesuny v jejich dosavadních funkcích, a to vesměs ve prospěch nové řehole dominikánské a minoritské nebo i německého živlu měšťanského. Vylíčení tohoto složitého procesu, který se dotkl Prahy ještě na samém konci doby románské, kdy se v ní dosud stavělo starodávným blokovým způsobem a na půdorysu věky vy­ tvořeném nepatří však už do rámce této kapitoly, poněvadž cílem, k němuž směřoval, bylo již plnokrevné město gotické: ta tam je najednou těžkopádná statičnost životního pocitu i slohu románského, český člověk dvacátých let 13. století stojí náhle na prahu doby naprosto nové, jež naň naléhá plnou intensitou své neklidné pohybovosti; stu­ dium této jeho situace vyžaduje pak docela jiného rámce, než jaký mu může poskytnouti pojednání o staré Praze románské. f H 5 J

50. D ů m čp. 16/1 pod novou radnicí starom ěstskou kolem r. 1180. Půdorys přízem i (křížkovaná

část přistavena jesťé v rom ánské d o b é) a perspektivní řez podle nalezeného stavu.

Soustřeďme se zde proto jen na ty jeho výtvarné projevy, jež ještě svou sociální funkcí a výtvarnou formou tkvějí v ovzduší románské kultury a jež tedy ještě leží mimo ony hlavní cesty, vedoucí do bran Prahy jako města gotického, jim iž se život 13. století jin ak už nesmlouvavě a otevřeně ubíral. Avšak i v nich nalézáme velmi markantní známky toho, že se doba již podstatně změnila: na místo dosavadní závislosti na umění středoněmeckém a bavorsko-podunajském objevujem e tu všude naopak souvislost s mnohem pokročilejším uměním saským, s nímž Čechy i Prahu teď rychle seznamuje kolonisační proud, vycházející ze saských zemí a rozlévající se právě jako široké moře po celém východním okraji latinské Evropy na východ Labe a podél středního D u­ naje. Počátky tohoto invasního pochodu, opřeného o saský sloh kbnigslutterský, zna­ menali jsm e v pražských stavbách už na rozhranní třetí a čtvrté čtvrti 12. století u P. f H 6 J

51. Románský dům (dnes íp . 16/1) na Starém M esté praíském . K olem r. 1180. F oto V. Mencl.

M arie kláštera johanitů; teď jde už ovšem o jeho nej vyspělejší slohový stupeň, jejž v Čechách podle nej známější a Praze nej bližší jeho stavby nazýváme vineckým a jehož zaměření k tvarům bohatě členitým a k článkům nápadně zdůrazněným lze označiti skutečně jako předgotické. Ovšem o skutečnou tektonickou skladebnost gotickou, vy­ věrající z pochopení přírodních zákonů, jimž je fysická hmota podrobena a opírající se o onu funkci hmotných článků stavby, kterou zákony ty na nich jménem stability hmotného těla stavby a je jí výtvarné symbolisace požadují, tu nikde ještě nejde, takže nové plastické články zůstávají stále ještě v zajetí blokově chápané hmoty, vrůstajíce znovu do jejíh o plastického jádra a bez něho neschopny vlastní samostatné existence. Stavební a vůbec uměleckou činnost v této nejpozdnější době románské strhly na sebe oba církevní ústavy na pražském hradě, klášter sv. Jiří a kapitula kanovníků svatovítských. V ženském svatojiřském klášteře byla tehda abatyší Anežka (1200 až 122 8 ), obnovitelka jeho kostela a žena už téměř goticky kultivovaná, jež svůj klášter plně otevřela umění malířskému i sochařskému. Ona to byla, jež zdejšímu kostelu vtiskla jeho dnešní tvářnost: zbořivši úplně západní kryptu i nad ní ležící chór, pro5

53

dloužila kostelní loď až k západnímu průčelí (viz obr. 5 ), takže se chrámový prostor z původních krátkých dimensí neobyčejně protáhl a tím ztratil někdejší ráz otonské prohlubně — šlo tu, jak viděti, o přizpůsobení stavby novým představám prostoru jednotného a hloubkově rytmisovaného, jež docházejí výrazu v současných velkých basilikách benediktinských, cisterckých a premonstrátských klášterů na českém ven­ kově. Tehdy postavili v západní části lodi nový pavlačovitý chór, čtvrtkruhovými valenými klenbami opatřili jižní tribunu a také zaklenuli podvěžní kapli na jihu kostela, zasvěcenou P. M arii; před kapli tu dala však Anežka někdy kolem r. 1225 postaviti ještě kapli druhou, věnovanou sv. Ludmile (obr. 5 3 ), jejíž zeď přilehla na střední apsidiální okénko kaple mariánské, jež bylo proto nutno zazdíti. Kaple sv. Ludmily jeví se nám jako jedna z onoho velmi malého počtu pozdně románských sta­ veb pražských, jichž umělecký původ jest již hledati v současném Sasku: postavena z velikých a hladce vybroušených kvádrů a opatřena ve své lodní části okénky, jichž hrany už lemují oblé, tvarově individualisované pruty, drápky ukončené, přičleňuje se zřetelně k výtvarné skupině, soustředěné kolem kostela ve Vinci na Mladobole­ slavsku. Téhož saského rodu byla i stavební plastika, jíž byl kostel v té době, kolem r. 1225, opatřen, jakož i všechna fresková malba uvnitř v kostele. Kromě umělecké činnosti svatojiřského kláštera zaslouží si pro tu dobu naší pozor­ nosti, jak jsme se již zmínili, také novostavba kapitulní budovy svatovítské, přiléhající se severu k tělu basiliky a zčásti také k apsidě je jí poboční kaple, postavené kdysi nad

54,55

hrobem knížete Břetislava II. jeho sestrou Ludmilou, sv. Tomáši Apoštolu zasvěcené a nyní, r. 1228, znovu přestavěné a sklenuté. Kapitule šlo především o nový čtverhranný ambit, podobný klášterním rajským dvorům (obr. 54— 55) a o přilehlé míst­ nosti obytné, jmenovitě refektář; z ambitu postavili asi hned všechna čtyři ramena, na západě, severu i východě se souběžným traktem místností, což vše vklínili mezi basiliku a severní hradební zeď opevnění Soběslavova. Zbytky zdí a arkádových f H8 ]

5 2 . Rom ánský dům ve sklepech školy a kláštera sv. Ja ku b a (9 7 7 /1 ) na Starém M ésté pražském . Ž ebrové klen by lom bard­

ského původu z prvé třetiny 13. století. F oto V. Mencl.

sloupků, jež se z tohoto ambitu vykopaly, ukazují typické formy onoho pozdně román­ ského slohu, jenž se zatím z Porýní, Švábska i Saska rozšířil celou střední Evropou a jenž u nás bezprostředně předchází burgundskou cisterckou gotiku; svědčí o tom jmenovitě dříky těchto sloupků, sestavované leckdy i ze čtyř vzájemně do sebe vrostlých a bobulemi doprovázených či šroubovité kandovaných sloupkových těl. Stavba ambitu, prováděná od r. 1234 děkanem V ítem a roku 1243 dokončená, byla hned potom také vymalována, při čemž do jednoho z jeho křídel namalovali bitvu na Turském p oli.

* Zamyslíme-li se nad hmotným útvarem Prahy předrománské a románské i nad du­ chovní je jí náplní, jichž původ a historický vývoj jsm e právě sledovali, dospíváme k závěru, že to bylo několik sociálních úkolů a duchovních i výtvarných složek, jež se v ní spojovaly a jež dohromady vytvářely onu šťastnou, bohatou, nadmíru rozmani­ tou a členitou synthesu, jež se dosud v intensitě věky nijak neoslabené skrývá pod jejím jménem. Praha desátého až dvanáctého století byla především slovanské hradiště,

[

119]

53. K aple sv. Ludm ily u kostela sv. Jiří. Prvá třetina 13. století. Foto Sudek.

hrad svým tvarem a polohou se sice podobající mnoha jiným hradům západních Slo­ vanů, avšak odlišující se od nich všech tím, že hned od počátku byl také sídlem ústřední vlády v zemi a že si tuto funkci hradu residenčního po celou svou cestu věky trvale uchoval. Dříve než Piastovci v Hnězdně a dříve než Vladim ír Veliký v K ijevě usídlili se Přemyslovci v Praze, a toto své místo už nikdy pak ani nepostoupili, ani nevyměnili s jiným; tím ovšem mohli také Praze vtisknouti docela jiný ráz, než jaký dal svým falcím německý císař, jenž v nich sídlíval jen dočasně, stěhuje se střídavě z jedné na druhou a žádnou z nich nepovýšiv na trvalé sídlo své ani svého rodu. Pražský hrad byl však zároveň v duchu 10. století také střediskem církevní správy svého území, jež politicky ovládal, správy úzce vázané na osobu knížete a světskou moc; zde sídlil po celé ty dlouhé věky pražský biskup a zde byla také jeho stoliční katedrála. I tím lišila se Praha od hradů německých, kde falce říšské a sídla biskupská se zpra­ vidla vzájemně vylučovala; podobala se však tou věcí velkým hradům slovanským, pokud ležely v dosahu západní organisace církevní, jako byly Hnězdno, Vratislav nebo Krakov, než i mezi nimi byla nej starší, neboť teprve odtud, z Prahy, vyšly v dobách Vojtěchových a jmenovitě potom kolem osudného roku 1000 organisační počátky jak [ 120 ]

křesťanství národa polského a krajů slezských, tak i mladého státu uherského. A ko­ nečně třetí funkcí románské i předrománské Prahy byla je jí úloha v obchodním životě tehdejší Evropy, vedoucí k vzniku a postupnému pročlenění jejího podhradí, jemuž potom čím blíže ke konci doby románské, tím intensivněji patří gotická budoucnost. Byl to tedy náš kníže, biskup a živel podhradský, kteří v Praze nesli kulturu doby románské a předrománské, tu ve vzájemné shodě, tu opět zjevně pracujíce proti sobě, a kteří tedy také svými požadavky formovali je jí stavební tvar. Výtvarnou funkci předgotické Prahy nelze rozloučiti od je jí funkce v abstraktním duchovním světě středověkého člověka. Bylo by sice možné — a také se tak už stalo — impresionisticky zrekonstruovati je jí optický obraz a jmenovitě vykouzliti před očima dnešního diváka malebnou siluetu hradu a dnešních Hradčan, rýsujících se v modra­ vém oparu nad lesknoucí se hladinou Vltavy, a bylo by po případě i lákavé sledovati jednotlivé historické proměny tohoto obrazu, ale to by byl počin veskrze nesprávný, záludný a nevhodný, protože takový impresionistický, na smyslově-optickém zážitku spočívající pohled byl ranímu středověku naprosto cizí a neznámý. Abstraktně hod­ notící románský člověk nedospěl ještě tak daleko, aby se na př. obdivoval malebnému seskupení staveb nebo měl smysl pro jich optické podřízení vedoucí dominantě; jeho dominanty, jeho způsob gradace a vůbec celá jeho skladebnost byly pomyslné, ryze duchovní povahy a týkaly se jenom vnitřního obsahu a duchovní váhy, kterou věcem, jež tvořil, přikládal. N a místo vztahů optických šlo mu o zvýraznění oné hierarchie hodnot, která především rozeznává časné od věčného, lidské od Božího, duchovně nepodstatné od podstatného a v níž představa posledního soudu ještě nebyla planou pohrůžkou nebo výchovným prostředkem, ale věčně živým a palčivým svědo­ mím. Jestliže tedy předrománský středověk položil na nej vyšší bod hradiště praž­ ského hradu Václavovu rotundu a potom basiliku a jestliže později opakoval totéž s kapitulním kostelem na Vyšehradě, šlo mu jen a jen o zvýraznění jejich vnitřního duchovního obsahu, o jejich povýšení nad úroveň všední skutečnosti a každodenního života, o jejich vyzdvižení k Bohu a kralování v říši ducha. V tom smyslu lze tedy říci, že tak, jak duchovně hmotu Prahy vymodelovalo 10. století, zůstala potom už po celou svou další pouť dějinami; jednotlivé je jí slohové obměny už vlastně na je­ jím duchovním, na vnitřních obrazích věcí sformovaném reliefu nic podstatného neproměnily. Pokud pak jde o slohovou příslušnost této pražské hmotné formy, závisela ovšem na oněch velikých proměnách, jež tehdá hýbaly západním světem, a to ku podivu i v do­ bách, kdy se z úst zdejších kněží ozývalo slovo slovanské. Slovanská liturgie neměla vlivu ani na vlastnické chápání kostela, spřaženého vždy s dvorcem a obydlím toho, na čí zemi stál, ani se neodrazila ve vlastní jeho slohové formě; v té věci nebylo u nás roz­ dílu mezi příslušností k liturgii latinské, nebo řeckovýchodní. Stavební typy se pře­ bíraly ze západu, z říše Karlovy a Otónců, při čemž s počátku nejvíce rozhodovalo politicko-mocenské utváření poměrů říšských — na něm záviselo, obracel-li se praž­ ský kníže o stavební typy spíše do Rezna a bavorského Podunají, nebo k hradům f 12 2 ]

55. Basilika sv. V íta, části kapitulního ambitu z druhé čtvrtiny 13. stol., pohledy do H ilbertova výkopu p od chórem

katedrály.

a kostelům saským. Dvanácté století vneslo do těchto poměrů ještě další neklid, roz­ šířivši český horizont ještě dalšími pohledy na západ do Francie a na jih do Lombar­ die a k oněm cestám, jež vlašský přínos k nám prostředkují; počátek století příštího však poměry ty opět rychle zvrátil, ale to už bez našeho přičinění, protože nový saský vliv naléhá na nás nesen cizím živlem kolonisačním. Teprve tento nejpozdnější ro­ mánský proud seznamuje našeho člověka s hmotou jinou než blokově kompaktní, jejíž kult trval u nás nezměněně od nej starších dob našich počátků až po sám kraj doby gotické. Je však ještě potřebné, abychom si posléze uvědomili, že jsou to dva podstatní činitelé, kteří hned na prahu jejích dějin vtiskli středověké Praze je jí výtvarný ráz a kteří pak, vzájemně se neustále ve svém působení polárně vyrovnávajíce, určovali všechny fáze je jích potomních tvarových proměn: byli to jihoevropský formalismus a typicky severská abstraktní věcnost. Prostřednictvím karolinské renesance a jejího otonského dědictví dodával jih Praze tvarové předlohy: absolutně symetrickou čtyřapsidiální centrálu, formálně dokonale vyváženou podle dvou hlavních os, a stejně tak formalisticky vytříbený útvar osově souměrné římské basiliky se západním ústřed­ ním vstupem a pohledově důležitým čelním průčelím. T o všechno byl tedy plod nejposlednější fáze kultury antické, přezrávající a vyžívající se proto ve formách tva­ rově velkolepě vyvážených, avšak na druhé straně funkčně nelogických a formalistních, existujících často jenom pro symetrii a z důvodů komposičních. T o bylo ovšem cizí věcně laděnému člověku severskému: v dalším přetvářném procesu odvrhl apsidy účelově zbytečné, ponechav jen východní, kde stál hlavní oltář, a vytvořil tak typ české rotundy; k basilice připojil povýšený západní chór a kryptu, čímž zrušil je jí osový vstup, západní průčelí a jednotnou úroveň a ohrozil sám smysl je jí symetrické kompo­ sice; hradební pás s doprovodnými věžicemi, vytvořený na přísně pravidelném půdo­ rysu římského kastra, zprohýbal a zvlnil, protáhl a pokřivil, jak si žádal na přírodní tvary krajinné přímo se vázající obrys severského hradiště; také půdorysem svých podhradských měst opustil šachovnicové předlohy antické a vrátil se k primitivní ne­ formální věcnosti. Jih dodával tedy tomuto dramatickému procesu původní formy, sever je věcně transformoval, podřizuje je svému abstraktnímu vztahu k vnějšímu světu; v tom je tedy podstata všeho výtvarného dění raně středověkého. Je naší předností a ctí, že Praha byla jedním z předních průsečíků a středisk, v nichž se oba ty duchovní proudy evropského života dotýkaly a vzájemně vyrovnávaly; jsou však v ní také známky toho — a potvrzují to je jí rané i pozdní rotundy, jakož i lom­ bardsky orientované centrály 12. věku — že český člověk měl zvláštní schopnost poměrně brzo pochopiti jižní způsob vztahu k věcem a tvarům, že dříve než ostatní sever projevil zárodek smyslu pro otázky prostorové a že tedy, třebaže stále ještě vázán svou raně středověkou primitivní blokovou kulturou, necítil se natolik poután k evropskému severu, aby formální, o prostorové vztahy opřený způsob tvorby byl mu naprosto nepřijatelný. Tento rys jeho duchovního ustrojení přinesl pak požehnání jeho další tvorbě v době gotické.

VÝBĚR

V.

Z LITERA TU RY

B irn bau m , Románská Praha, Ročenka Kruhu pro

pěstování dějin umění

za r. 1 9 2 3 , Praha,1924,

str. 3n. E. Simek, Praha a Vyšehrad, Časopis pro dějiny venkova, X I I , 1 9 25, str. ln . K . G uth, Počátky Prahy, Novotného sborník, 1929. E. Simek, Libušin a Praha, Šimákův sborník, příloha

Časopisu Společnosti přátel starožitností čes. vP

X X X V I I I , 1 930, str. 39n. V. B irn bau m , Chrám sv. V íta, K niha o Praze, I, 1 9 3 0 . K , G uth, Praha a Libušin, Časopis Spol. př. starož. čes. v Praze, X X X I X , 1931. /. C ibu lka, O poloze kostela P. M arie na hradě pražském, Praha, 1933. K . F iala, Hrad pražský v době románské, Praha, 1 933. /. C ibu lka, Václavova rotunda sv. V íta, rozšířený zvi. otisk ze Svatováclavského sborníku, Praha, 1933. K . H ilbert, O nálezech rotundy Václavovy, Svatováclavský sborník, I, Praha, 1934. K.

G uth, Praha, Budeč a Boleslav, doplněný zvi. otisk ze Svatováclavského sborníku, I,

Praha, 1934.

V. C h alou p ecký , Prameny X . století, Svatováclavský sborník, II, 2, Praha, 1939. /. Cibulka, K ostel sv. Jiří na hradě pražském, Praha, 1936. J. H erain, O Vyšehradě starém i novějším. Vykopané zbytky románské kaple sv. Vavřince na Vyšehradě, Praha, 1904. K . G uth, České rotundy, Pam. archaeol., X X X I V , 1924— 25, str. 113n. K . F iala, Bývalý dům biskupův na hradě Pražském, Pam. archaeol., X X X I V , 1 9 2 4 — 25, str. 4 l8 n . /. B o r k o v s k j, Soběslavská hradba v Rožmberském paláci na Pražském hradě, Zprávy památk. péče, V , 1941, str. 113n. V. R ichter, Maltézský kostel P. M arie na M alé Straně v Praze ve středověku, Pam. archaeol., II (nová řada), 1 932, str. 4 0 — 62. D. L íb a l a J. P av elka, Rekonstrukce románského a gotického kostela na Strahově, Zprávy památk. péče, IV , 1 940, str. lOOn. /. A lm er, Opravy v kostele sv. Petra na Novém Městě Pražském, Zprávy památk. sboru hlav. města Prahy, IX , Praha, 1 9 3 1 , str. l6 2 n . O. F rejkov á, K ostel sv. Petra na Poříčí, Ročenka

K ruhu

pro pěst. dějin umění,1 936, str. 39n.

E. Sittler, Kostel sv. Linharta a dům »U černého orla« na Starém M ěstě Pražském,Zprávy památk. sboru hlav. města Prahy, I X , 1931 (zvi. otisk). E. S ed láčkov á, K ostel sv. Václava na Zderaze v Praze, Ročenka K ruhu pro pěst. dějin umění za rok 1932, str. 47n. }. A lm er, Restaurace kaple sv. Longina, Zprávy památk. sboru hlav. města Prahy, I X , 1 9 3 1 , str. I4 7 n . K . B . M ód i, Zbořený kostel sv. Jana na Zábradlí v Praze, Pam. arch. X V I I , 1 8 9 6 — 7, str. 425n. K . N ovotn ý, Juditin most v Praze, Zprávy památk. sboru hl. města Prahy, V II, 1 9 2 5 , str. 30n. V . B irn bau m , Dvorec Jarošův, K niha o Praze, II, Praha,

1 9 31, str. 5n.

K . H ilbert, K . Chytil, Dům Andělské koleje na Starém Městě, Zprávy památk.

sboru hl. města Prahy,

IV , str. 3 9 ; V , str. 6 5 ; V I, str. 79n. Z. W irth, Katalog výstavy pravěké a románské Prahy, Praha, 1938.

Poznám ka.

Protože tato práce byla napsána již v zimě r. 1944— 45 a během tisku se na ní již

neměnilo, nebylo lze v ní reagovati ani na knihu Čarkovu, která pod názvem »Románská Praha« vyšla na jaře roku 1 9 4 7 v nakladatelství Universum, ani na Hlubinkův článek o románských domech praž­ ských v 2.— 3. čísle Zpráv památkové péče z prosince r. 1947. Připojené plány jsou vesměs rekonstrukcemi autorovými.

PRAHA RO M Á N SK Á

SO CH A ŘSTV Í,

M A LÍŘSTV Í

A U M Ě LEC K Á

Napsal Jan Kvet

ŘEM ESLA

D Y Ž K O SM A S, ještě jako kanovník kapituly svatovítské v Praze, začínal psát . svou kroniku, zamyslil se také nad polohou naší vlasti a nad podmínkami, kte­ rými ji příroda obdařila. Vzpomíná i věnce hor, »jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodě celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo«. Dějiny ukázaly, že bylo té pevné hradby věru zapo­ třebí zemi, jíž bylo souzeno, aby se stala nejzápadnější výspou Slovanstva v germán­ ském moři. Hory a pomezní hvozdy chránily ji po staletí proti útokům nepřátel, a přece nebyly dosti vysoké a dosti neprostupné, aby mohly zastaviti pokojný výboj

K

ducha a zabrániti spojení českého národa s duchovým životem ostatní Evropy. Nebylo ani jinak možno, vždyť nesla to s sebou sama poloha české země. Sotva kdy se nám podaří odkrýt a bezpečně zachytit všechny ty spoje, jim iž život našeho národa v minu­ losti srostl s životem ostatních národů evropských. A jako jsou Čechy od věků srdcem Evropy, je Praha již tisíc let středem Čech, politickým i kulturním. Proto, máme-li mluvit o románské Praze, o jejím sochařství, malířství a uměleckých řemeslech, ne­ můžeme nedbat toho, co se v našem umění té doby dálo i mimo Prahu. Zvláště však musíme přihlédnout k nej závažnějším jevům ve vývoji románského umění netoliko v blízkém sousedství Čech, ale i daleko na západě a na jihu Evropy. Neboť tam, ve Francii a v Itálii, v obou románských zemích, jsou v té době tvůrčí ohniska umělec­ kého dění evropského. V zemích, kde žijí a pracují národy, jež opírajíce se o dědictví antické, nejvíce přispěly ke vzniku románského umění, kterému nakonec daly i jméno. Jenom tak, pokusíme-li se zasadit obraz našich uměleckých poměrů do širokého rámce velkých souvislostí evropských, pochopíme, čím byla románská Praha, sídlo českých knížat a králů z rodu Přemyslova. Jen tak si učiníme alespoň přibližně správný úsu­ dek o je jí umělecké vitalitě, jež by nám zůstala skryta a nesrozumitelná, kdybychom se spokojili toliko svědectvím několika málo zachovaných památek sochařských, m alíř­ ských a umělecko-řemeslných, jež jsou jen nepatrným zlomkem toho, co před staletími vzešlo z půdy románské Prahy. Dnešní člověk sotva si dovede plně představit, jak silně a jak hluboko zasahovalo náboženství a církev do života evropského lidstva ve středověku. Křesťanský světový názor posunul od samého počátku smysl a cíl lidského života za hranice tohoto světa, promítnuv je do nezbadatelné nekonečnosti života posmrtného. Vítězství křesťanství a římské církve po rozpadu antického světa a jejich rychlý rozmach v prvních sto­ letích středověku nemohl než posílit platnost tohoto názoru a upevnit jeho základy. [ 129 ]

Měnily se sice některé jeho formy a způsob projevu, ale základní myšlenka uplatňo­ vala se celou vahou a v plném rozsahu i v pokročilém a vrcholném středověku, v době románské a gotické. Otázky náboženské ovládaly cítění, myšlení i konání středověkého lidstva podobně, jako problémy národnostní, sociální, hospodářské a politické v době naší. Sotva kde jinde obráží se tato skutečnost tak zjevně a přesvědčivě jako v umění vý­ tvarném. Souvisí s naznačenou povahou středověkého života, jestliže se z umělecké tvorby středověku, jejíž skutečný rozsah spíše jen tušíme, zachovala na naše časy velkou většinou díla, jež vděčí za svůj vznik náboženství a církvi. Vysvětlení jest třeba hledati v setrvačnosti, s jakou se převaha náboženské myšlenky udržovala po celý středo­ věk, a pak v trvalosti a váze římské církve a jejích institucí. Ale ani středověký člověk nemohl se zcela vymknouti zákonům přírody, i on byl jen z masa a krve, a světský život i ve středověku dovedl si obhájit své potřeby a požadavky. Než jeho spád a ryt­ mus, daný především podmínkami hospodářskými a sociálními, byl jiný. Jeho formy a projevy měnily se ve všech svých složkách častěji a rychleji, než zvyklosti života cír­ kevního a náboženského, posvěcené i vázané staletými tradicemi. A tak i umění, jež rostlo ze široké základny světského života a jež sloužilo jeho potřebám, vyvíjelo se sice v mezích jednotného slohu, ale přece jen svým způsobem. T o platí zejména 0 civilní architektuře a také o drobných uměních a uměleckých řemeslech, spjatých se životem laiků. Nicméně i v pracech toho druhu projevuje se vliv náboženství. 1 v nich se objevují motivy náboženské nebo aspoň takové, jež vznikly v okruhu ná­ boženských představ a jež v novém prostředí a často i v jiných časových polohách ztratily svůj původní význam. Stalo se právě vinou rychlejšího tempa, jímž se vyvíjel a měnil světský život na rozdíl od života náboženského, že památky profánního umění se nezachovaly v té úplnosti jako projevy umění církevního. Toho si musíme být dobře vědomi. Jinak by byla naše představa o životě středověkého člověka, založená jen na svědectví toho, co se zachovalo ze středověkého umění, jednostranná a skreslená. Ani v románské Praze nebylo jinak. Je pravda, že se z celkového, až překvapujícího počtu chrámových staveb doby románské na území dnešní Prahy zachoval jen nevelký zlomek, ať už v celku nebo ve zbytcích, pohlcených pozdějšími úpravami a přestav­ bami. Ale to, co zůstalo, uchovalo se tak, že se můžeme odvážit pokusu o evokaci původního stavu. Zmizely však nenávratně dřevěné stavby obytné i hospodářské z té doby, až na zcela malé zbytky, a pozůstatky civilních staveb kamenných zachovaly se jen zkomoleny v podzemí staveb pozdějších. Ani Pražský hrad s biskupským palácem nezůstal ušetřen tohoto osudu. Než i tak je soubor pražských civilních architektur doby románské vzácným svědectvím o tehdejším významu pražského centra v široké oblasti středoevropské. Zdá se, jako by vyvracel to, co bylo psáno úvodem. Zvláště přihlížíme-li spíš k jeho početnosti než k jeho stavu, jeví se nám tu poměr mezi za­ chovanými památkami církevními a světskými obráceně. Je to pozoruhodná výjimka, jež jen potvrzuje pravidlo. Spolu s chrámovými architekturami poskytují zbytky praž­ ského civilního stavitelství doby románské materiál bohatý a vděčný, který je s to být [ 130 ]

spolehlivou oporou soudům historikovým. Naproti tomu dějepisec umění, jehož úko­ lem je vyvolati obraz románské Prahy v oblasti práce sochařské, malířské a uměleckořemeslné, je v nemalé nevýhodě. Jeho památkový materiál je nepoměrně chudší a stav, v jakém se zachoval, je málo uspokojující. U nejedné památky movité lze pak je jí pražský původ jen stěží prokázati. Často jsme nuceni uchylovati se k domněnkám. Smíme je arciť opříti odkazem k významu Prahy v celém životě země, národa a státu, a tedy i v životě uměleckém. A hrstka pramenných zpráv, třebas většinou kusých a málomluvných, pomáhá nám přec jen dodati poněkud určitějších rysů naší představě 0 uměleckém ovzduší místa i doby. Při svých úvahách nesmíme zapomínati na to, že pro Čechy — a tedy i pro Prahu — platí v podstatě všechno, co víme o povaze románského umění vůbec, že Čechy nejsou nějakou výjimkou. Vyplývá to již ze zeměpisné polohy naší vlasti ve středu Evropy, doslova na křižovatce obchodních cest i myšlenkových proudů. Od chvíle, kdy křesťanství vstoupilo na naši půdu, vplynuly Čechy do velkého kulturního společen­ ství evropského. Spojení to stále se utužovalo a prohlubovalo, ať již podněty přichá­ zely z byzantského jihovýchodu, či ze západu a z jihu Evropy. Stále musíme mít na paměti, že styk mezi evropskými národy a zeměmi býval již od pravěku živější, než by se zdálo na první pohled. Archeologické výkopy a nálezy i památky středověkého písemnictví poskytují o tom nesčetná svědectví v oblasti kultury hmotné i duchové. Široce rozrostlé obchodní vztahy, obrážející se zvláště v nálezech mincovních, meziná­ rodní ráz latinské středověké kultury a jmenovitě společná myšlenka náboženská 1 organisace církevní a pouti byly tu pojítkem velmi účinným. N ejinak než v ostatní Evropě probíhal i u nás tvůrčí vývoj výtvarných umění ve středověku především v těsné spojitosti s potřebami církve a kultu. T a část umělecké produkce, jež byla vázána na život světský, třeba šla svými cestami, přece jen v mnohém ohledu toliko těžila z vý­ vojových zisků tak zvaného umění církevního. A také u nás, podobně jako jinde v Evropě, byla ve středověku ústředním uměleckým problémem stavba chrámová. K ní se upínalo myšlení duchů nej lepších, k ní soustřeďovala se všechna péče tak, jak to s sebou přinášelo místo, jež náboženství mělo v duchovém životě středověku. Václavova stavba svatovítské rotundy na hradě Pražském je dokladem velmi přesvěd­ čivým. Je proto snadno vysvětlitelné, že právě v chrámové architektuře středověké uplat­ ňovaly se nejdříve a nej výrazněji nové myšlenky, přinášející postupné změny výrazu a slohu. Tak bylo v celé Evropě a bylo tak i u nás. A jako jinde, je také v Čechách existence ostatních umění doslova vázána na stavbu chrámu. Platí to především o so­ chařství a nástěnném malířství, nepřímo pak také o malbě knižní a o uměleckých řemeslech, jež pracovala pro potřeby liturgie a kultu. Tak je i český chrám doby ro­ mánské a gotické výtvarným celkem, jediným a přece mnohotvárným souborným umě­ leckým dílem, ovládaným ve všech svých složkách jednotnou tvárnou vůlí, jež určo­ vala i slohový ráz všeho, co vznikalo v souvislosti s jeho posláním. Skutečnost ta obráží se i v Kosmově vypravování o Boleslavu II. Dovolávaje se privilegia kláštera svato­ [ 13 1 ]

jirského, vypravuje kronikář, že kníže, »muž nej křesťanštější« a »kostelů božích obzvláštní zakladatel«, postavil dvacet kostelů a že je náležitě vybavil vším, čeho bylo třeba k bohoslužbám. N ejd e o to, do jaké míry tendenčně nadsazené vypravování Kosmovo odpovídá pravdě. Vím e, že velebí syna, aby tím více vynikla špatnost jeho bratrovražedného otce. A přece obsahuje jeho zpráva aspoň zrnko historické pravdy. Za­ chovává paměť praxe, jaká se vyvinula již záhy ve středověku, že totiž zakladatel a sta­ vebník chrámu nebo kláštera postaral se také o jeho výbavu. Ze pořídil nebo aspoň jinak opatřil bohoslužebná roucha, nářadí i potřebné liturgické knihy. Ze všech umění, jak v románské tak v gotické době, lne k architektuře chrámové plastika nejtěsněji. Zevně i uvnitř zdá se jakoby vrostlá do jejího těla, jindy zas jako by z něho sama vyrůstala. Je se stavbou bytostně spjata v jediný výtvarný a ideový celek, je s ní jako uhnětena z jediné hmoty, tak, jak jistě žila i v představě umělce, který vypracoval návrh. A nebylo by nesnadno uvést z románské architektury ve Francii stavby, v nichž hranice mezi architekturou a plastikou jsou téměř setřeny, kde stavební články se takřka mění v dílo sochařské a kde zas naopak socha přijím á celkový tvar i funkci architektonického článku. Této výtvarné skutečnosti odpovídá ostatně i způ­ sob práce. Chrámová stavba i je jí plastická výzdoba vznikaly najednou, jakoby jedním dechem, nej častěji souběžnou prací příslušníků téže stavební skupiny, téže hutě, kde pod vedením mistra dílny pracovali vedle zedníků i kameníci a sochaři, kteří tesali zdobné části stavby. Jistě nebyly vzácné ani takové případy, kdy jednotlivci ovládali obě umění. Tak Vernera, který řídil stavbu kostela sv. Jiří v Praze po požáru r. 1142, nazývá Kosmův pokračovatel, kanovník vyšehradský, kameníkem a zedníkem. T o těsné spojení plastiky s architekturou je dědictví minulosti. Pod tlakem nových myšlenek a v souladu s postupným rozkladem a pak i zánikem antické formy vzala za své pod troskami pohanského světa i monumentální plastika figurální. Nebylo pro ni místa v novém světě, ovládaném ideály křesťanství, jež krásu duše cenilo nad krásu formy. Odtud ten převážně schematický, geometrisující a k abstrakci tíhnoucí ráz výtvar­ ného umění v časném středověku, z jehož tvarového inventáře lidská postava téměř zcela vymizela. Z antické touhy po plastické formě zachovaly se jen nepatrné, chabé zbytky, jež spokoj ovály se projevem povahy geometrické, ornamentální, a to v nejskrovnější míře, právě v díle stavebním. A přece tato dekorativní plošná plastika čas­ ného středověku, vázaná na architekturu a zcela podřízená jejím požadavkům a zá­ konům, zachránila pro další vývoj aspoň něco ze souvislosti s antickou minulostí. N e tak svou tvarovou mluvou, slohem, jako svou pouhou existencí a svou funkcí. Jinak sotva bychom mohli plně pochopiti a vysvětliti znovuzrození monumentální plastiky v rámci architektury ve Francii koncem X I. a od počátku X I I. století, i když pozorně přihlížíme ke všem činitelům, s jejichž působením tu musíme počítati. Neboť vývojový pochod, který s konečnou platností znovu včlenil lidskou postavu do programu sochařské práce, navrátiv jí plnost tvarů, třeba z počátku jen v reliefu, byl velmi složitý a nikoli neprávem bývá čítán k nej větším činům lidského ducha v oblasti výtvarné. Předcházely některé nesmělé pokusy, jak o tom svědčí několik málo i 132 j

56. Praha^lapidarium Národního musea, hlavice z jižní vííe kostela sv. Jiří v Praze. Foto Ndr. museum.

rozptýlených a vývojově osamocených památek z doby karolinské a pak až z doby po r. 1000. V ím e však z písemných pramenů, že již od X . století byly v Auvergni hoto­ veny a uctívány sochy P. M arie, svátých a světic, řezané ze dřeva, pobité zlatým a stříbrným plechem a zdobené drahými kameny. Tyto »M ajestates« budily ošklivost a pohoršení poutníků, přicházejících ze severní Francie, kde zřejm ě nic podobného neznali. Zato na francouzském jihu byly zjevem běžným. Zachoval se jediný kus toho druhu, slavná Sainte Foy v chrámovém pokladu v Conques nedaleko Rodez. N ení pochyby, že takovéto kultovní sochy, k nimž se upínala obecná pozornost, ne­ mohly býti trvale bez vlivu ani po výtvarné stránce a že působily jako příklad kame­ níkům ve chvíli, kdy vývoj chrámové architektury spěl rychle kupředu a kdy si žádal stále naléhavěji bohatší a plnější výzdoby plastické. A jistě není náhodou, že znovu­ oživení vůle k plastickému výrazu monumentálnímu nastalo nejdříve tam, kde dosud žily, třeba latentní a podvědomé, tradice antické, aby v daném okamžiku, vyvolaném šťastnou souhrou příznivých podmínek a podnětů, nabyly na nové účinnosti. Stalo se tak v krajích, kde římská kolonisace a výtvarná kultura zapustila zvlášť hluboké ko­ řeny, kde i v žilách obyvatelstva po všech bouřlivých událostech a převratech časného středověku kolovalo více římské krve, než na sever od Loiry, to jest právě v jižní [

133

]

Francii, v Languedocu, ale i v Auvergni, a také v severnějším Burgundsku. Provence, jíž bývala přičítána tvůrčí a podnětná účast na tomto dění, byla tehdy příliš konservativní, než aby mohla činně zasáhnout hned na počátku. Zachovaly se pramenné zprávy nasvědčující tomu, že v jižní a jihovýchodní Francii i život nabýval jiných, bohatších a barvitějších forem než v ostatní Francii. Svědectví o dojmu, jakým působily ony »M ajestates« na severofrancouzské návštěvníky, dostatečně osvětluje rozdíl mezi jihem Francie, kde i samo podnebí je m írnější, lahodnější, a mezi chlad­ nějším, přísnějším severem. A tak není divu, jestliže se již v časných památkách monumentálního sochařství jihofrancouzského a burgundského ze století X I I . kmitnou i tvary, jež zdají se být vzpomínkami z plastiky antické, z pozdně římských sarkofágů a stél, jež tehdy ještě byly v těchto krajích zachovány v hojnějším počtu. A pak tu byl ještě jeden, velmi důležitý činitel, který zvlášť účinně přispěl k posílení a usměrnění touhy po nové so­ chařské formě, to jest vliv byzantského umění, jež si dovedlo uchovat vnitřní sou­ vislost s uměním pozdní antiky v míře mnohem větší, než jak to bylo možno na zbarbarisovaném západě. Politické, církevní, obchodní i válečné styky s východem přinášely na západ, do Itálie i do Francie množství výrobků byzantských drobných umění a uměleckých řemesel. Z nich jmenovitě reliéfní destičky, řezané z kosti a ze slonoviny, přispěly svým vlivem při zrodu a rychlém růstu francouzského monumen­ tálního sochařství, jež se mohlo opřít i o příklad staršího sesterského umění knižní malby a také domácích prací umělecko-řemeslných. Důležité je, že také severní Itálie měla podíl na renesanci kamenné plastiky monumentální, dospívajíc v X I . a ve X II. století za obdobných podmínek a podnětů k podobným výsledkům, později i v dotyku vlivů, jež přicházely z Francie, snad z Toulousu a z Arles. Snad že tu byl domácí základ pozdně antických starokřesťanských tradic silnější, zpestřen i přínosem tak zvaného longobardského umění dekorativního v době předrománské. A le jistě bezprostřednější byl tu styk s uměním byzantským, jež vnikajíc na půdu poloostrova jednak z jihu, jednak z Benátek, zanechávalo v italském umění stopy silnější a trvalejší. Bylo třeba dotknouti se poněkud podrobněji těchto věcí, abychom si připomenuli zdroje, na něž bylo i naše mladé umění odkázáno, a hlavně abychom získali správné měřítko pro jeho posuzování. Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, jak těžký byl zápas o novou monumentální plastiku, je jž bylo podstoupiti Francii a Itálii, zemím staré antické kultury, prostoupeným jejím i tradicemi, příznivě položeným a otevřeným přílivu myšlenek a uměleckých vlivů z byzantského východu. O č těžší byla situace naší vlasti! A ni v době svého nej většího rozmachu nedotkla se římská říše českých pomezních hvozdů. Čechy zůstaly za hranicemi římského světa, neměly přímého po­ dílu na římské civilisaci a nepoznaly římského umění monumentálního. Bez velké výtvarné tradice, zůstávala naše země i v románské době příliš vzdálena ohniskům vývojově tvůrčí práce umělecké. Ústřední poloha Čech, jejíž předností jsme se do­ tkli, změnila se tu ve vztahu ke kulturně a umělecky pokročilému západu a jihu Evropy v nevýhodnou polohu okrajovou. Nesmíme si zapírati, že jsme byli v době [ 134 j

57. Praha, kostel sv. Jiří, relief s trůnící P. Marií. Foto z Ústavu pro díjiny umíní.

románské ještě na periferii kulturní a umělecké Evropy, a že až na je jím sklonku a pak v době gotické nastával v tom ohledu příznivý obrat, souběžně s tím, jak rostly a mohutněly kulturní a umělecké síly země a jak se okruh západoevropské kultury postupně šířil směrem k východu a severovýchodu. T ím více jest si ceniti, že také k nám doléhaly ohlasy toho, co nového se dálo v architektonické plastice na západě i na jihu Evropy, a co je hlavní, že se tak dálo poměrně velmi záhy. Je vhodné připomenouti nyní, co bylo řečeno o povaze mezinárodních styků ve středověku. Je až překvapující, jak brzy se v Čechách hlásí touha po plastické výzdobě chrámové archi­ tektury. Vím e-li, že ani Francie, ani Itálie nestačily samy vlastními silami vytvořiti z vývojových předpokladů, jež jim zanechala minulost, novou monumentální formu sochařskou, pak nemusíme se nijak hanbiti za to, že se ani Čechy, jež byly doslova kulturní a uměleckou novinou, neobešly bez cizí pomoci. Cesty, jim iž k nám nové podněty přicházely, nejsou ještě zcela objasněny, a také úsilí českého dějepisu umění přesně určiti ohniska, odkud vycházely, dopracovalo se teprve prvních výsledků. O zásahu vlivů monumentální plastiky severoitalské víme již od let. Z jištění, k nimž I 135 ]

se dospívá v poslední době, nasvědčují pak tomu, že také Francie přispěla svou hřivnou. První náběhy k monumentální architektonické plastice lze v Čechách zaznamenati na stavbě svatovítské basiliky Spytihněvovy, stavěné od r. 1060 a obnovené po po­ žáru r. 1091, a pak od druhé čtvrtiny X I I . věku ve fragmentech, jež byly nalezeny a vykopány ve zříceninách benediktinského kláštera na Ostrově u Davle, založeného r. 1000. Právě zde byly v ornamentální složce, jež má naprostou převahu, viděny souvislosti s dekorativní plastikou severoitalskou, zvláště benátskou, která sama při­ jala velmi mnoho z ornamentální soustavy byzantské. A le i figurální byzantisující sloh benátského okruhu má tu obdoby v nevelkých reliéfních destičkách z pálené hlíny, nalezených na Ostrově teprve v posledních letech před druhou světovou vál­ kou. Leč výtvarná vůle nepřekračuje tu meze drobné plastiky a práce uměleckořemeslné. Jsou to až zlomky velkého reliefu z Předhradí u Poděbrad, pocházející z ko­ stela na hradě Oldřiši, z doby kolem poloviny X I I. století, a pak zejména pozoruhodné reliefy na průčelí filiálního kostela sv. Jakuba ve Svatém Jakubu u Kutné Hory, svě­ ceného r. 1165, jež záměrem i výtvarnou hodnotou znamenají v našem prostředí umě­ lecké činy velmi závažné a jež plným právem smíme zahrnout pod pojem plastiky mo­ numentální, stejně jako přebohatou, převážně ornamentální výzdobu portálu kostela sv. Prokopa v Záboří nad Labem ze sklonku X I I. věku. Jak složité jsou otázky, jež je tu třeba ještě řešit, naznačuje již to, že v nevelkém souboru sváto jakubských reliefů mohly být hledány vlivy dvou docela protilehlých ústředí sochařské práce, na jedné straně severní Itálie, na druhé straně oblasti saské. Severoitalským školením sochaře, inspirovaného nějakou miniaturní byzantskou řez­ bou ze slonoviny, byl vysvětlován i slohový ráz reliefu ze hradu Oldříše. Známe-li však podmínky, za jakých došlo k vytvoření monumentální plastiky Francie a Itálie, zdá se nám přece jen odvážnou domněnka, že sochař, třeba školený v Itálii, zmocnil se tu naráz monumentální formy prostým přenesením slohu drobné byzantské řezby do velkého měřítka. Je pravděpodobnější, že monumentální forma a sloh byly tu pře­ jaty hotové odjinud. Zatím arcií nemáme přesných obdob ani z Itálie, tím méně z bližšího sousedství Čech. Některé příbuzné rysy objevují se daleko na západě, v re­ liéfech v jihofrancouzském Languedocu. D o nedávná zdála se možnost přenesení umě­ leckých podnětů z tak vzdáleného okruhu k nám nepravděpodobnou. Dnes smíme se na věc dívati poněkud jinak, víme-li, že ve struktuře i ve výzdobě zábořského por­ tálu byly rozpoznány vlivy francouzské, a že také pro komposiční schéma průčelí kostela ve Svatém Jakubu je třeba hledati pravzor v románské architektuře západofrancouzské. Ostatně naznačené souvislosti tušil kdysi již J. E. Vocel. Výtvarné hod­ noty plastik sváto jakubských a zábořských napovídají dosti zřetelně, že v Čechách již ve X I I. století nechybělo kameníků a sochařů, jimž dostalo se školení za hranicemi země, v dílnách položených blíže střediskům umělecky tvůrčím, a že jejich prací a vlivem na umělce domácí vznikaly u nás příznivé podmínky pro rozvoj sochařství. M alý počet zachovaných památek není tu rozhodující, jsou-li mezi nimi díla tak vý­ 1 136 |

znamná, jako reliefy ve Svatém Jakubu nebo portál v Záboří. Pro nadhozenou do­ mněnku svědčí konečně i to, že velmi vážným autorem — a nikoli českým — byl vysloven dohad o českém původu bronzových dveří katedrály v Hnězdně z první poloviny X II. věku s reliéfními výjevy ze života sv. Vojtěcha, opřený o srovnání s miniaturami našich rukopisů. Slohový ráz reliefů a některé formální a zejména technické nedostatky této významné památky zdají se nasvědčovati tomu, že dílo ne­ vyšlo z žádného ze známých ústředí kovolitecké techniky a že není vyloučen jeho vznik v Čechách, v zemi, jež, pokud víme, neměla tehdy v tomto oboru dostateč­ ných zkušeností. Zato ve světle srovnání s vynikající uměleckou hodnotou droboun­ kých reliefů na soudobých českých mincích, s reliefy na pečetech a také s figurálními zlomky ostrovskými, nezdají se již hnězdenské dveře — přijmeme-li hypothesu o jejich českém původu — zjevem tak osamoceným. Pak ovšem sotva bychom mohli uvažovat o jiném místě vzniku, než právě o Praze. Kdybychom si položili otázku, jaké je historické pozadí naznačených uměleckých souvislostí, čím je vysvětlit a podložit, čím byly snad i vyvolávány a posilovány, pak mohli bychom odkázati k častým a velmi starým stykům s oběma zeměmi, s Francií a hlavně s Itálií. Písemné prameny zachytily z nich toliko zlomek, ale i tak jejich zprávy postačí, abychom si mohli učiniti představu o trvalosti a čilosti těchto spojení. Do Itálie a do Říma směřoval ode dávna z Čech nepřetržitý proud poutníků, jak o tom svědčí i řada českých jmen, zapsaných na památku v knize evangelií, cho­ vané kdysi v dómu Akvilejském, z níž část si vyžádal K arel IV . při návštěvě v Akvileji pro kostel sv. Víta. V Římě byla již Mlada, sestra Boleslava II., a po dvakrát také sv. Vojtěch. Pobyl i v Montecassinu a v Římě vykonal řeholní sliby v klášteře sv. Alexia a Bonifacia na Aventinu. Čím více se konsolidovaly poměry v mladé české církvi, tím častějšími a trvalejšími se stávaly styky Čech s Římem a papežskou kurií. Přes severní Itálii, přes Benátky, směřovala také cesta našich poutníků do Svaté země. Také obchodní spojení s Itálií, zejména severní, vyvinulo se velmi záhy. V Praze již ve X II. století se připomínají kupci »Romani«, to jest netoliko Vlaši, ale i Fran­ couzi a také Valoni. Naopak zase kupci od nás zajížděli pravidelně do Itálie, jmeno­ vitě do Benátek. Známá účast Čechů na císařských výpravách do Itálie ve století X I. a X II. ještě přispěla k prohloubení styků s Itálií, zvláště severní. Z e ani kultura při tom špatně nepochodila, ukazuje zpráva zaznamenaná Palackým o panu Bene­ šovi, který si přivezl z výpravy r. 1158 s jinou kořistí i bibli a krásný pasionál, jež prý daroval kostelu benešovskému. Také kanovník Vincencius, písař pražského bis­ kupa Daniela a kronikář, přivezl z Itálie knihy, jmenovitě dekrety, jež na biskupův rozkaz nakoupil v Bologni. Přivezl si však i jiné věci, četné dary, jež v Itálii získal, nepochybně předměty umělecko-řemeslné, jaké byly jistě největší částí hojné kořisti, kterou si Čechové přivezli domů. Sám biskup D aniel, obratný diplomat a rádce kní­ žete a pak krále Vladislava I. i císaře Fridricha Barbarossy, spojuje ve své osobě vzpo­ mínku na styk s oběma zeměmi, s Itálií i s Francií, kde studoval v Paříži kolem r. 1140 podobně, jako mnoho jiných Čechů. Kosmas, který sám studoval v Lutychu, zmiňuje [ 1 3 7 ]

se o pařížském studiu českých synků jako o něčem dosti běžném. Asi v polovici X II. století studoval v Paříži G otšalk, později opat želivského kláštera, a po něm, někdy kolem r. 1180, Jindřich Břetislav, synovec krále Vladislava I., pak probošt vyšehrad­ ský, biskup a posléze kníže český. A jako na jih do Říma, tak vedla i na západ velmi významná poutní cesta, do Cách a odtud do Francie, ke hrobu sv. M artina v Toursu, a pak až k sv. Jakubu do Compostelly. Asi prvním českým poutníkem k sv. M artinu byl sám sv. V ojtěch, který pak ještě několikrát zajel do Francie z Cách, kde pobýval u dvora císaře Oty II. Význam velkých evropských poutních cest pro sdělování uměleckých myšlenek v ob­ lasti západoevropské byl již dávno poznán a zhodnocen. Je na snadě myšlenka, že nezůstaly tak zcela bez významu ani pro české umění. Konečně je třeba vzpomenout i častých styků českých klášterů s oběma mateřskými zeměmi mnišských řádů, s Itálií a s Francií, jež byly jakousi obdobou pravidelných styků Čech s papežskou kurií v Římě. Nevyčerpali jsme ani zdaleka vše, co by bylo možno říci o vztazích naší vlasti k Francii a k Itálii v době románské. Nebylo také třeba dotknouti se na tomto místě styků se zeměmi slovanskými a německými. A přece i tak rychle bledne představa tehdejších Čech jako osamělé, horami a pomezními hvozdy nedostupně uzavřené kotliny uprostřed evropské pevniny, a stále určitěji vystupuje nám před očima obraz země mladé a svěží, dychtivé poznání, jejíž život byl už v té době ne­ sčetnými pouty spjat s životem ostatní Evropy. A všechny ty spoje směřovaly do středu Čech, k sídlu českých biskupů, knížat i králů a přiváděly především sem, do Prahy, živné síly, myšlenky a podněty, jež pak odtud vyzařovaly do celé země. Ze tomu tak vskutku bylo, nasvědčuje i krátká ale obsažná zpráva kanovníka vyšehrad­ ského k r. 1135, že totiž toho roku začala se Praha, »metropolis Bohemiae«, obnovovati po způsobu latinských měst. I když víme, že jest slova kronikářova vztahovati na Pražský hrad, který kníže Soběslav I. nově dal opevniti kamennými hradbami a vě­ žemi, vyjadřuje zpráva ta ve zkratce a přece velmi výmluvně skutečný stav: vy­ stihuje postavení a význam Prahy v zemi a nadto, zdá se, zachycuje i působení příkladů italských. Je ovšem těžko říci, do jaké míry těžila Praha z prvních podnětů, jež přispěly ke vzniku českých monumentálních plastik X I I . století, o nichž jsme se již zmínili. Vý­ znam Prahy by dovoloval domněnku, že knížecí sídlo, »česká metropole« — smíme-li užít kronikářova názvu pro oba pražské hrady a osady rozložené mezi nimi v pražské kotlině — nezůstávala za venkovem. Bylo by možno se domnívat, že významné a zčásti i rozsáhlé chrámové stavby, jichž ve X I I . věku v Praze přibývalo, dožadovaly se po­ dobné výzdoby, jaké se dostalo kostelíku na hradě Oldřiši nebo průčelí kostela svatojakubského. Snad padly takové plastiky za oběť času a pozdějším přestavbám tak, jak to neslo s sebou zrychlené tempo života města, jež mění častěji a pronikavěji svou tvář, než malá, odlehlá, klidnější a konservativnější sídla venkovská. Vím e jen tolik, že Praha z té doby sochařských památek nemá.jZachované pražské chrámy doby ro­ mánské spokojují se po výtce prostou tektonickou formou, jen zřídka doplněnou [ 138 ]

58. Praha, lapidárium Národního musea, relief z kostela sv. Lazara na Novém Místi v Praze. Foto z Archivu místa Prahy.

skrovnou dekorativní plastikou ornamentální./Ani sloupy, vykopané ve zbytcích sváto-

15

vítské basiliky Spytihněvovy, nem ají než ornamentální výzdobu. V pletencových m o­ tivech, jež spínají jejich dříky, vyplňují plochy hlavic a okraje krycích desek, dozní­ vají ještě staré principy geometrické ornamentiky předrománské podobně, jako v ně­ kterých památkách severoitalských a saských.{U sv. Jiří na Hradčanech našly se ně­ které zlomky s akantovou výzdobou plných, ušlechtilých a slohově pokročilých tvarů, jejich ž původní určení však neznáme. Ornamentálního rázu jsou také některé fragmenty v lapidáriu N árodního musea v Prazej ale o je jich původu, bohužel, ne­ víme nic bezpečného. Z rámce architektonické plastiky toho druhu vybočuje poněkud hlavice, nalezená ve zdivu nad jedním z oken jižní věže kostela sv. Jiří, s bohatou

56

a plasticky velmi vyvinutou, pečlivě tesanou výzdobou, komponovanou z dračích těl a z akantových polopalmet. Je z opuky a také v lapidáriu. Byla zazděna při opra­ vách kostela v X V I. století, jak prozradil v blízkosti vyrytý letopočet 1578. Nevím e však nic o tom, odkud byla vzata a jaká byla je jí původní funkce. Uvedené frag­ menty nasvědčují tomu, že Praha v pokročilé době románské nepostrádala vyvinuté a výtvarně hodnotné plastiky architektonické. Ale figurální plastický motiv v román­ ské Praze X I I. věku chybí. Teprve ze X I I I . století zachovala se díla, jež nás od­ škodní ja k svým historickým významem, tak hodnotami uměleckými. /Při západní stěně kaple P. M arie pod jižní věží kostela sv. Jiří na hradě Pražském je trojdílný opukový relief, oslavující Madonu. V e střední obdélníkové části [ 139 ]

57

kladou dva andělé s kaditelnicemi v rukou korunu na hlavu P. Marie, jež s Ježíškem na klíně sedí jako královna nebes na vyvýšeném stolci ozdobných románských tvarů. U je jích nohou jsou malé postavy klečících a modlících se řeholnicyZ nápisu na vy­ výšeném hladkém rámci se dovídáme, že je tu vzpomenuto Mladý, sestry Boleslava II., jež tlumočila v Řím ě papeži Janu X I II. žádost svého knížecího bratra o zřízení bis­ kupství v Praze a jež se pod jménem M arie stala první abatyší ženského benediktin­ ského kláštera, který byl současně založen při starším kostele sv. Jiří na Hradčanech. Druhá jeptiška klečící u Madonina trůnu je abatyše Berta, jež se ujala znovuzbudo­ vání kláštera po požáru r. 1142 při obléhání Pražského hradu Konrádem Znojem ­ ským. Objednavatel díla měl tedy dobrý důvod připomenout je jí památku. Nápis na okraji nazývá ji druhou zakladatelkou, »secunda fundatrix«. Vím e o ní také, že si vyžádala potvrzení výsad svého kláštera od papeže Eugena III. r. 1145. V obloukovitě uzavřených, hrotitých postranních křídlech jsou tu vytesány ještě dvě klečící po­ stavy se sepjatýma rukama, vpravo král s korunou na hlavě, vlevo opět jeptiška. Jejich zvětšené měřítko v poměru k malým postavám abatyší M arie a Berty napovídá, že jsou tu znázorněny osoby, jež měly ke vzniku reliefů přímý vztah. K rále jmenuje nápis na okraji Přemyslem. Je to nepochybně Přemysl I. Otakar, a řeholnice vlevo, jménem neoznačená, není nikdo jiný než králova sestra Anežka, jež byla abatyší kláštera v letech 1200— 1228 a o níž víme z pramenů, že opravila kostel. Také Pře­ mysl I. byl příznivcem kláštera. Je velmi pravděpodobné, že vznik reliefů souvisí s Anežčinou opravou kláštera a kostela. Oba královští sourozenci tu vystupují jako prosebníci a donátoři díla. Znamená snad o málo větší měřítko Anežčiny postavy, že ona sama byla objednavatelkou reliefů a že dala v druhém křídle vytesat postavu bratrovu z vděčnosti za podporu, kterou klášteru věnoval? Svědčí snad pro takový výklad i to, že u je jí po­ stavy není nápisu, který by hlásal je jí jméno, jež mnišská skromnost a řádová kázeň velela spíš zamlčet? Z mladistvého vzezření obou vznešených prosebníků bylo kdysi usuzováno i na dobu vzniku díla. Dnes víme, že takové závěry nejsou na místě, neboť románské umění je ještě vzdáleno myšlence portrétní věrnosti, spokojujíc se v souhlasu se slohovými zásadami, jimiž bylo ovládáno, i v takovýchto pracech for­ mou ideální, typisovanou, která nezná ještě individuálních rysů. Ty postupně obje­ vilo a pojalo do svého programu teprve umění gotické. K přesnějšímu datování svatojirského reliefů tedy touto cestou nedojdeme. Nejzazší mezí je r. 1228, datum úmrtí abatyše Anežky. Sotva lze relief vykládati jako epitaf, který vznikl až po smrti Anežčině a Přemyslově na jejich paměť. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by jméno královské abatyše zamlčeno. Vznik podobných epitafů spadá ostatně až do pozdější doby. M alé rozměry reliefů a měřítko postav nedovolují také přisvědčiti domněnce, že jd e o tympanon chrámového portálu. Jistoty o původním určení reliefů nemáme. Vím e toliko, že kdysi byl zazděn nad vchodem do kaple sv. Anny ve východním rameni klášterního ochozu a že snad před tím býval na oltáři v téže kapli. Je-li tomu tak, byl asi svému původnímu určení nejblíže. Velikost a ikonografická náplň díla

59. Praha, relief na menší malostranské mostecké veii (odlitek). Foto Štenc.

dovolují dohad, že relief byl vytesán jako retabulum, oltářní nástavec, nejspíš pro kapli P. Marie, kam se po staletích opět vrátil. Podobná retabula jsou zachována z Francie i z Německa z doby o málo starší. Také v nich je středem komposice Madona s Ježíškem, starý motiv, který si západní sochařství vytvořilo snad pod do­ jmem kultovních »Majestates«, ale jistě i po příkladu byzantském. Nedostatek zachovaných památek v Čechách nedovoluje zařaditi svatojirský relief

[ 141 1

do plynulé souvislosti vývojové. Nezbývá než spokojiti se povšechným závěrem, opře­ ným o srovnání s cizím materiálem, v němž ovšem nenajdeme dílo blízké pražskému reliefu. Jeho sloh bývá uváděn v závislost na slohu huti halberštadtské. Ale podob­ nosti nejsou takové, aby vylučovaly řešení jiná. Lze říci jen tolik, že votivní relief svatojirský, zachycující ve zkratce celé dějiny kláštera sv. Jiří od založení až do doby abatyše Anežky, vznikl nejspíše v době kolem první čtvrtiny X III. století prací umělce dobře školeného v duchu dobového slohu ze sklonku X I I. a z počátku X III. století, jak se tou dobou vyvíjel v sochařském umění střední Evropy. Zdůraznění plasticity tvaru, zvlášť v některých polohách, jakož i pohyb, vnikající místy do tuhé soustavy schematicky pojatých záhybů roucha, naznačuje, že relief ani dobou vzniku ani slohem není příliš vzdálen pohnutého, někdy až dramaticky vzrušeného slohu pozdně román­ ského, který se projevoval od sklonku X I I. a v první polovině X I II. věku v malbě i so­ chařství střední a zčásti i západní Evropy, vyvolán k životu novým, v té míře a útočnosti posledním nárazem vlivů byzantských. Lze si tak vysvětliti pohyb, který čeří a zneklid­ ňuje některé záhyby roucha obou abatyší u trůnu Madonina, levého z andělů, Anežčina a zejména okraje pláště Přemyslova. Chybili bychom asi, kdybychom chtěli v těchto motivech, souvisejících spíše s konvenčním, pozdně románským byzantisujícím manýrismem, spatřovati první předzvěsti gotického cítění. Pohyb gotické draperie, i časné, je jiný; vyvíjí se zevnitř, z funkce, z postoje a pohybu celé postavy i jed­ notlivých údů. Ještě ani|relief z portálu zbořeného špitálního kostela sv. Lazara na Novém Městě, uložený v lapidáriu Národního musea,j snad o víc než čtvrt století mladší, nemá s gotickým uměním mnoho společného. Jeho přesné datování naráží na nesnáze, neboť nevíme, kdy byl kostel, připomínaný po prvé k r. 1281 a 1282, postaven. Zachované zlomky lasturovitě vykrajovaného portálového ostění m ají obdoby v ostění portálu kostela v T řebíči ze druhé čtvrtiny X I II. století, který slohově souvisí s pracemi hutí, zaměstnaných na stavbách benediktinských kostelů v Podunají. Toliko celkový tvar tympanu, či spíše rámec, navazující na schéma tupě lomeného oblouku, napovídá, že relief vznikl již v době, kdy k nám pronikaly první ohlasy myšlenek gotických. Prostý rám, profilovaný toliko na jedné, vnitřní straně úzkým, mělkým výžlabkem, vyrůstá z plošně pojaté masivní základny, zdobené málo plastickým, ještě románským orna­ mentem úponkovým, oživeným živočišnými motivy. Také jejich stylisace je ovládána ještě románským duchem v souhlasu s pozdně románskými fragmenty ostění. Sochař, který vytesal do plochy tympanu výjev vzkříšení Lazara v plošně rozloženém, místy poměrně dosti vysokém reliefu, nijak nevynikal nadáním ani zkušeností, a výtvarné hodnoty jeho díla zdaleka nedosahují úrovně reliefu svatojirského. Slohové zásady pozdně románské plastiky středoevropské sotva měl příležitost poznati přímo v ně­ které z dílen vůdčích. Podobně jako zlomky ostění, ukazuje i struktura tympanu, jmenovitě tvar a výzdoba jeho základny, do Podunají, a také v reliefu jsou některé obdoby s románskými plastikami z Bavor a z okruhu salcburského. Spíš v celkovém pojetí tvaru než v kresebné stylisaci záhybů roucha Kristova. Arciť obdoby ty jsou [ M2 ]

60. Praha, M useum hl. m ěsta Prahy, h la v a klečícího m uže z reliefu n a m enší m alostran ské mostecké věži. Foto Stene.

jen povšechného rázu a nedovolují činiti závěry určitější. Formální nedostatky díla, nejistého v proporcích, tvrdého v postojích i gestikulaci osob, neobratně vkompo­ novaných do plochy reliefu, jsou vyváženy naléhavostí výrazovou, jež má něco z naivity a bezprostřednosti lidového umění. ^ | R elief svatojirský a tympanon od sv. Lazara jsou jediné dobře zachované zbytky ' chrámové figurální plastiky v Praze z doby románské^ Praha uchovala si však vzácné dílo sochařské z oblasti světského umění, jakých ani v ostatní soudobé Evropě není 59.60

mnoho, z doby, kdy vláda románského slohu u nás spěla již ke konci. Je to opu­ kový relief zazděný do východního průčelí menší malostranské mostecké věže, po­ stavené nejspíš někdy v prvních desítiletích X I II. věku jako součást opevnění ně­ kdejšího Juditina mostu. D ílo vynikající, v plném slova smyslu monumentální, obje­ vené až r. 1888, poškozené a znehodnocené, je skryto v domě, přiléhajícím k masivu věže. Z plochy, nahoře polokruhovité ukončené, vystupují takřka v životní velikosti dvě postavy: vpravo panovník sedící na stolci ještě románských tvarů, vlevo klečící muž, který jako by panovníkovi něco podával, nebo od něho něco přijímal. Postava vládce má zuráženy ruce i hlavu a je zbavena celé spodní části vynětím kamenného bloku. Zato postava klečícího je až na levou paži a konec pravé ruky poměrně dobře uchována. Hlavu má sice uraženu, ale m ajitel domu věnoval ji r. 1888 museu města Prahy. N a odlitcích v Národní galerii a v městském museu je obnoven původní stav. V pojetí reliefu, živě komponovaného a vyvinutého k velké plastické účinnosti, jsou sice některé rysy, ohlašující brzkou změnu slohového cítění. Ale celek je v pod­ statě ještě románský. Podobně jako relief svatojirský a jako tympanon od sv. Lazara je dnes i mostecký relief v našem prostředí té doby dílem slohově osamoceným, jež nelze vysvětliti z domácích podmínek. Pokus odvoditi jeho sloh z vlivů halberštadtské huti selhává. Některé náznaky však ukazují, že umělec, který dílo vytesal, vyučil se v prostředí, jež bylo v dosahu vlivů monumentálního sochařství jihofrancouzského a italského. Takovým místem bylo tehdy Rezno, v blízkém sousedství Čech, na jedné z cest, jež vedly od nás do Itálie. A vskutku, výsledky slohového rozboru díla a studií srovnávacích, opřených jmenovitě o svědectví astrolabia z řezenského kláštera u sv. Jimrama, dovolují vysloviti názor, že mistr m osteckéh o re liefu byl vyškolen v Režně, jež ani po zřízení samostatné diecése pražské nepřestávalo být v častých stycích s Če­ chami a s Prahou. Byly to styky církevní a zvlášť obchodní, a trvaly dál, až do gotické doby. V době, do které spadá vznik mosteckého reliefu, sotva uplynulo víc než osm­ desát let od dokončení Juditina mostu a je málo pravděpodobné, že by byla u nás již zcela zapomenuta stavební historie díla tak významného. Neodporují tedy ani histo­ rické okolnosti názoru, že vynikající sochař, patrně dobře vybraný a doporučený, při­ šel asi z Rezna, aby se ujal díla, jež samo sebou svědčí o velmi vyvinutém životním slohu, k němuž dospěl vývoj v Čechách ve století X I II. Neboť netoliko umělecké hodnoty, ale i nezvyklé rozměry povyšují mostecký relief naplno do oblasti monu­ mentálního umění jako projev svrchovaně pozoruhodný a naznačují tak i jeho vý­ znamovou závažnost. Zapuštěn do východního průčelí věže, která tu již dříve stála [ 144]

61. Praha, lapidárium v chrámu sv. Víta, relief z oltáře sv. Zikmunda v kapli téhož svltce v chrámu svatovítském. Foto PeŠina.

a podle níž se přicházelo s Jud itina mostu do nově založeného pražského města na levém břehu Vltavy, vyjadřuje malostranský relief právní postavení této »N ovae civitatis«, ja k se pak říkalo, to jest stav poddanství pozdější M alé Strany jak o krá­ lovského města k svému svrchovanému pánu, českému králi, z jehož m oci bylo město založeno. Pramenné zprávy nasvědčují tomu, že se tak stalo r. 1257. V znik mosteckého reliefu smíme pak klásti ne-li do téhož roku, tedy jistě do doby nejb líže příští. Z e nebyl svou dobou v pražském prostředí zjevem tak zcela osamoceným a že snad v Praze tehdy nechybělo zkušeností s plastikou m onum entální, smíme se dohadovati z přípisu v jednom z rukopisů t. zv. druhého pokračovatele K osm ova k r. 1254. Dovídám e se tu, že k prvnímu výročí sm rti krále V áclava I. byly na tržišti v Praze dokončeny jakési kamenné sochy na věčnou památku zemřelého panovníka. N e ­ známý pisatel zachoval tak paměť díla, o jehož přesném vročení věděl, byť nepřím o, [ 145 j

patrně z nápisu, kterým bylo označeno. V druhé polovině X V I. století nebylo již po něm stopy. Jak tyto sochy vypadaly, arciť nevíme. Znění přípisu je však takové, že nemůžeme pochybovat o tom, že to bylo dílo sochařské, třeba snad jen reliéfní. A i kdyby to bylo jen nějaké znamení městských práv, je jeho spojení se vzpomín­ kou na mrtvého krále novým svědectvím o mravní a kulturní vyspělosti našeho pro­

61

středí v té době. V sousedství díla tak vynikajících kvalit a historického významu, jakým je mostecký relief, ztrácejí se arciť výtvarné hodnoty pozdně románské, částečně zkomolené plas­ tiky, nalezené r. 1918 architektem Hilbertem v gotickém zdivu oltáře sv. Zikmunda v kapli téhož světce v dómu svatovítském. Hranolovitý opukový kus s mělkým vý­ klenkem na přední straně, v němž je vytesána postava rytíře. N ení pochyby, že nález pochází ze zbořené Spytihněvovy basiliky. Jaký byl jeho původní účel a umístění, je ovšem těžko říci. Skromná práce, jež má příliš málo znaků, než aby bylo možno s úspě­ chem se pokusit o je jí bližší slohové zařazení, uzavírá na ten čas nevelkou řadu praž­ ských plastik doby románské. Již ve světle svědectví svatojirského a mosteckého reliefu jeví se nám X III. století jako doba v uměleckém životě Prahy velmi významná. Poznání to ještě se utvrdí a pro­ hloubí, až přihlédneme i k malířským památkám té doby. Vraťme se k výchozí před­ stavě středověkého chrámu jako souborného uměleckého díla. Stejně jako plastickou dekoraci, předpokládal kamenný kostel doby románské i výzdobu malířskou, jíž při­ padl po ideové stránce úkol nad jin é významný. Již karolinská doba dala malířské výzdobě chrámového vnitřku důležité poslání didaktické, již tehdy staly se obrazové cykly na náměty z Písma svátého, vymalované na stěnách chrámu, biblí těch, kdo ne­ uměli čisti. A jako toto pojetí malířského úkolu, tak odkázala karolinská doba nejbližší budoucnosti otonské a pak i románské také základ malířské formy, odvozený z tradic pozdně antického malířství a ze zásahů vlivů malby byzantské. Vytvořila se zásoba ustálených obrazových a figurálních schémat a typů, jež s nevelkými změnami, platnosti místní nebo oblastní, sdělovala se od dílny k dílně, buď vcelku nebo aspoň v jednotlivých složkách. Už tím je naznačeno, že se románské malířství vyvíjelo ne­ závisle na skutečnosti tohoto světa, v souhlasu s duchovým napětím doby a s jeho ten­ dencemi. Proto bychom v něm marně hledali snahu o vyjádření prostoru a jeho hloubky. V tom ohledu omezuje se románské malířství na schematický náznak nejjednodušších prostorových vztahů. Výjev jako by se vyvíjel v jediné, zcela tenké pro­ storové vrstvě před neutrálním, pomyslným pozadím zlatým nebo barevným, oživeným někdy plošně pojatým ornamentem. Toliko střídmé zkratky krajně zjednodušených architektonických motivů nebo ornamentálně stylisované motivy rostlinné naznačují ráz prostředí. Také z figurální form y podrželo románské m alířství, ješ tě důsledněji než plastika, jen tolik, kolik bylo nezbytně třeba k vyjádření obsahu, ať už šlo o dějovou náplň biblického příběhu nebo o tlumočení pomyslných představ náboženských a věroučných. f 146 ]

Obsah a výraz byly hlavní věcí. V jejich zájmu došlo nejednou i k znásilnění nebo skreslení figurálního motivu v celku i v částech. Vypjatá vůle slohová, tíhnoucí k abs­ trakci duchové i formální, vnáší tak do malířského přepisu tvaru pojetí schematické, až geometrisující a ornamentální. Sám ornament stává se nemálo významnou složkou malířské výzdoby chrámového prostoru. Je jakoby spojovacím článkem nebo přecho­ dem mezi polychromovanou architektonickou plastikou a prací malířskou. Navazuje na tvarový i prostorový rytmus architektury, člení stěny v menší plochy, tvoří a vy­ plňuje rámce, jež spínají komposice obrazové, a podtrhuje i zvýrazňuje mluvu archi­ tektonických článků. Spolu s ostatní malířskou výzdobou stává se neodmyslitelnou součástí chrámového interiéru neméně, než dekorativní plastika. A to, co bylo řečeno o pozdně antickém základu románské malby a o přínosu, jímž k jejím u vzniku přispělo malířství byzantské, platí také o románské ornamentice. Je jí tvarový inventář přináší v nové redakci většinu prvků a motivů antického původu, rostlinných i geometrických. Zvlášť v některých časových i slohových vrstvách uplatňovalo se pak byzantské umění ve zvýšené míře jako činitel, obnovující a zesilující vždy znovu ono spojení mezi pozdní antikou a západním malířstvím románským podobně, jako tomu bylo v román­ ském sochařství. A to jak ve složce figurální a obrazové, tak také v ornamentice. Příznačná a pro posuzování románského malířství velmi důležitá je slohová jednota, jež v celku i v jednotlivostech určuje a ovládá malířskou formu a výraz jak v nástěnné malbě, tak v malířství knižním. Patří k nej zajímavějším úlohám dějepisu umění od­ krývat a studovat jejich vzájemné vztahy a souvislosti. Plyne přímo z povahy věci, jestliže se z někdejšího bohatství románské nástěnné malby — nejen u nás, ale i jinde — zachovaly jen malé zbytky a většinou toliko fragmenty, zatím co se v evropských a dnes i amerických knihovnách uchovalo nesrovnatelně větší množství románských knih, zdobených miniaturami, malovanými nebo kreslenými. Kniha, jakkoli také vysazena nebezpečí ztráty a zničení, byla v pevných zdech kláštera pod bedlivou ochranou mnichů nebo jako cenná součást chrámového inventáře přece jen lépe chráněna. Je jí malířská nebo kreslířská výzdoba zachovala se nadto až na naše časy takřka neporu­ šena, ušetřena pozdějších zásahů a přemaleb, i barevně většinou tak svěží, jak vyšla z rukou malířových. Naproti tomu nástěnné malby, přístupné prachu, kouři a vlivům povětrnosti, podléhaly více zkáze. Často bývaly přemalovávány nebo vzaly vůbec za své při požárech, postupných přestavbách a opravách chrámových staveb. Početní nepoměr náhodně zachovaných nástěnných maleb k památkám knižním vedl k tomu, že historické badání nejednou se stávalo obětí jakéhosi optického klamu, jako by v románské době vůdčí úlohu měla malba miniaturní. Podobně jako v antice i v ro­ mánské době je monumentální malířství tvůrcem slohu i vývoje. Knižní malířství je většinou na něm závislé a jeho vývoj jde kupředu souběžně, zpravidla ve shodném rytmu. Jednota obsahu i slohu, jež vázala obě odvětví, dovoluje, aby nám knižní malířství bylo cenným pramenem poznání a náhradou tam, kde nedostatek nástěn­ ných maleb nebo jejich neúplnost a špatný stav činí nemožným sledovati vývojové spoje v žádoucí úplnosti. Podobný vztah, jako mezi nástěnným malířstvím a malbou f 147 ]

knižní, vyvinul se i v poměru významných souborů monumentálních maleb v důle­ žitých střediscích k malbám v méně významných chrámových stavbách provinciál­ ních. Cestu ukazovaly dílny, jimž byly svěřovány rozsáhlé a odpovědné úkoly při malířské výzdobě biskupských dómů a chrámů v bohatých opatstvích, nebo v okruhu panovnických dvorů a sídel. Všechno, co bylo právě uvedeno o románském malířství, platí ovšem i pro poměry české. Jako jinde i u nás byl v románské době, až na zcela nepatrné výjimky, vý­ hradním nositelem a představitelem všeho kulturního úsilí živel církevní, vrstva kleriků, jež se i ve věcech umění uplatňovala rozhodujícím způsobem. V jejich ru­ kou byla také knižní kultura a knižní malba. Jinak u malby nástěnné. Bylo již na­ značeno, že také nástěnné malířství chrámové bylo svou obsahovou stránkou pod­ míněno představami náboženskými a požadavky kultu. V souvislosti s tím vyvinuly se určité zvyklosti v rozvržení malířské výzdoby chrámového prostoru. V přízemním pásmu býval zpravidla vymalován stylisovaný závěs a teprve nad ním rozvíjely se v ustáleném, jen někdy obměňovaném pořadí obrazové cykly biblické a také legen­ dární, nejednou i v několika pásmech nad sebou. N ej významnější místa v apsidách chrámových lodí a na klenbách chórového prostoru příslušela postavám Krista, P. M arie a apoštolů, jakož i nej závažnějším představám křesťanské nauky. A le na rozdíl od knižní malby vedla technika monumentálního malířství a způsob práce, vyžadující dlouhého školení, velké zručnosti a mnohých zkušeností k tomu, že Pv ro­ mánské době, podobně jako již v starším středověku, bývalo provádění nástěnných maleb svěřováno rukám světským, odborně vyučeným laikům. Za tlupami zedníků a kameníků přicházeli malíři, jejichž úkolem bylo vyzdobiti hotovou stavbu. Po ukončení práce putovali dále, kam je volala nová objednávka. Zdá se také, že takové skupiny malířů bývaly ve spojení se stavebními hutěmi. Je však nepochybné, že také jejich práce byla dílem kolektivním, v němž vedle význačných osobností vůdčích uplatňovali se i umělci menšího nadání, menší zkušenosti a dovednosti, nepřihlížíme-li k pomocníkům a tovaryšům. Někdy pak zachované malby prozradí, že do dílny vplynul cizí živel, že se k práci dostal nový malíř, školený v jiném okruhu, v jiné dílně. Práce pak bývala i tak rozdělována, že jedni pracovali na komposicích obrazo­ vých a motivech figurálních, zatím co druzí malovali části ornamentální. Vzorníky, do kterých si zakreslovali běžná, v dílně ustálená schémata i složitější sestavy kom­ posiční, a také to, co nového poznali na svých cestách, bývaly asi již v románské době dobrou a ceněnou pomůckou. Ze ovšem někdy posloužila i kniha iluminovaná, je pravděpodobné. Taková výjimka však nevyvrací ani neoslabuje to, co bylo pověděno o vůdčím postavení monumentální malby v době románské. Byla to tedy především technika monumentální malby, jež spojovala práci malířů nástěnných maleb s provozem stavebních a kamenických skupin a hutí. Stalo se asi vinou málo vyvinuté techniky, že se zvláště ze starší doby románské zachovalo tak málo památek. A le i tu lze zaznamenati postupný vývoj a zlepšení. Zdá se, že i v té věci dostalo se západnímu malířství nejednoho poučení z byzantského umění, smí[148]

62. Praha, kapitulní knihovna, kod.A 6O3, A pokalypsa, fol. 1

titu ln í a d ed ik acn í obraz. Foto z Archeologické komise České akadem ie.

me-li tak soudit z předmluvy k proslulé příručce mnicha Theofila, jež je velmi cenným pramenem pro poznání uměleckých technik ve středověku. Časem nanášely se již barvy na omítku ještě částečně vlhkou, takže se mohly lépe spojit s podkladem. Tak byla provedena zejména lineární konstrukce obrazu nebo ornamentální sestavy, a také základní barevné plochy naznačující tvar. Podrobnosti, světla a stíny, byly pak nanášeny na podklad suchý, do něhož nemohly již tak vniknout, a proto snáze pod­ lehly zkáze. Barevná stupnice omezovala se na nemnoho tónů; zpravidla převládají tóny žluté a červené, doplňovány růžovou a různými odstíny zeleně. Modrá vysky­ tovala se poměrně málo, snad i proto, že byla drahá. Jiná byla technika malby knižní. N a pečlivě připraveném podkladu, na pergamenu, malovalo se hustými kry­ cími barvami, ředěnými vodou. Jejich pojítkem býval vaječný bílek s přísadou arab­ ské gumy. Zlato, nanášené štětcem v prášku, nebo v tenounkých plátcích, dodatečně leštěných, doplňovalo poměrně bohatou a často pestrou paletu malířovu a vytvářelo abstraktní pozadí, od něhož se účinně odrážejí tvary tělesné i ornamentální. Postup práce byl značně zdlouhavý. Bylo třeba, aby spodní vrstvy byly zcela suché dříve, než se přikročilo k práci další, k vypracování detailů a plasticity tvaru tam, kde to dovolovalo nebo žádalo celkové pojetí. A tak vedle malby krycími barvami vyvinula se záhy také perokresba, hybnější a pružnější, jen někdy lehce kolorovaná, jak pro komposice obrazové, tak pro iniciály, jimiž bývaly vyznačovány začátky textů i jed­ notlivých kapitol. Čistě kresebná, kaligrafická ornamentika lineární, v barvách žluté, zelené, červené a modré vyplňovala vnitřek iniciál, ovíjela se zvenčí kolem nich a zdo­ bila i okraje stran, doplňujíc tak psaný text i jeho malířskou výzdobu. A podobně, jako spojovala technika díla nástěnné malířství s činností stavebních hutí, tak pra­ covní postup knižní malby a kaligrafické výzdoby knih vázal miniaturní malířství v románské době na praxi v písařských dílnách klášterních. Také v tom navazovala románská doba na tradici starší, z doby karolinské a otonské. Práce v takových kláš­ terních skriptoriích bývala účelně rozdělena tak, že jedni psali texty, jež druzí zdo­ bili a ilustrovali prací malířskou nebo kreslířskou. O zvlášť rozsáhlé úkoly na ruko­ pisech objemných dělilo se nejednou i několik iluminátorů. Bývá pak úkolem slo­ hové kritiky rozlišit v jejich díle podíl vůdčího mistra dílny od práce jeho pomoc­ níků, z nichž někteří, zdá se, byli zaměstnáni malbou obrazů a motivů figurálních, zatím so účast jiných se omezovala na složku ornamentální. I v této dělbě práce je obdoba s malířstvím nástěnným. Počátky a nej starší údobí ve vývoji nástěnného malířství v českých zemích ne­ známe, protože zachované zbytky jsou až mladšího data. Lépe jsme zpraveni o knižní malbě, i když zbývá ještě dosti otázek, jichž dosavadní řešení nelze mít za konečné. Když na počátku X . století maďarský klín oddělil naše země od kulturní oblasti by­ zantské, aniž dokázal uzavřít je zcela pronikání byzantských vlivů, octli se naši před­ kové povýtce v okruhu působnosti latinské kultury západní. Tak i knižní kultura, jež zapustila trvale kořeny v naší půdě, je západního původu. První podněty, jež ji vy­ volaly k životu, spadají asi již do doby sv. Václava, jak naznačuje zpráva Křišťa[ 150 ]

63. Praha, N árodní a universitní knihovna, kod. X I V A 13 , » K odex V y šeh rad ský , fol. 9

M ajestas D om ini. Foto Stene.

6 4 . Praha, N á ro d n í a u n iv ersitn í k n ih o v n a, kod. X I V A 13, » K o d ex V yšehradsky^, fo l. 1 9 ’, O bětování Pane. Foto Stene.

VEN:/.*.*. i W i DVtIS » m a i « S

có m

L v tia / a

^ q y jg v i n i t ^ A D M C -E T N O N

j^ JO m r -P K m í

[. SVV eTMATRCM eTV XO B.eM € T

S řlLIOy etF R K T R eS FTSORORfiS• 1 /tDHVC AVT eTflNTMA 5VA WPOTE 2

M evs e

sse

m s c p ís

i LAT CRVCÍ SVA eTV€NIT POSTM6 • NONPOTEST M€VS

s

|

e

m

zxvolgns t v r r j m

cd ifi

I CARe N PRIVS SFDENS OĎPVTftT

65. Praha, Národní a universitní knihovna,

X / K ^ 13, »íW r* Vyšehradský, fol. 68, inic. D s obrazem sv. Václava. Foto Štenc.

novy legendy o kněžích, kteří tehdy přicházeli do Prahy z Bavor, Šváb i odjinud, přinášejíce s sebou ostatky svátých a velmi mnoho knih. Bez liturgických knih je existence křesťanského obřadu nemyslitelná, a proto není důvodu nevěřiti Křišťanovi. Jak tyto knihy vypadaly, jak byly psány a zdobeny, nevíme. Můžeme se toliko dohadovati jejich vzhledu podle obdoby soudobých a starších rukopisů franckých. N e­ víme také, vyvolal-li jejich příklad i u nás činnost písařskou a iluminátorskou. Není to vyloučeno, uvědomíme-li si, že mezi kleriky, kteří k nám přicházeli, byli velmi pravděpodobně i takoví, kteří byli pro práce toho druhu připraveni. Příznivější pod­ mínky pro rozvoj knižní kultury nastaly u nás v době, kdy i v Čechách došla ohlasu myšlenka monastická. Co znamenaly potom i v našem prostředí kláštery pro rozvoj všech umění, tedy i umění knižního, napovídá dosti výmluvně vypravování Sázav­ ského mnicha o opatu Božetěchovi, o péči, kterou věnoval ve svém klášteře na Sá­ zavě činnosti stavitelské, malířské a sochařské, či spíše řezbářské, na níž také sám měl podíl. Dotkli jsme se již kláštera u sv. Jiří v Praze. Je to nejstarší klášter v Čechách, a jeho založení spadá do doby kolem r. 973. Stejně jako pražské biskupství, vznikl z navázání přímého styku členů knížecího rodu s hlavou západního křesťanstva, s Ř í­ mem. A v Římě také bylo sjednáno založení benediktinského opatství v Břevnově, druhého kláštera na území dnešní Prahy. Byl osazen r. 993 mnichy, které přivedl s sebou sv. V ojtěch z Říma, z kláštera sv. Alexia a Bonifacia na Aventinu, kde sám po dvakrát pobyl celkem několik let. Známe-li středověké zvyklosti při zřizování no­ vých klášterů, smíme s jistotou předpokládati, že sv. Vojtěch a první mniši břevnovští přinesli s sebou z Říma i potřebné liturgické knihy, pravděpodobně i zdo­ bené. N ení nic, co by mohlo otřásti touto domněnkou. A tak můžeme počítati s tím, že již koncem X . století navázaly Čechy a Praha přímý styk s vyspělou knižní kultu­ rou italskou. Bohužel, nezachovalo se nic, co by takový dohad s naprostou jistotou potvrdilo. Netřeba však pochybovat o tom, že vzniklo v Břevnově po benediktinském zvyku skriptorium, jež se ve svých počátcích opíralo především o předlohy italského původu a jež již koncem X I . století mělo dosti síly a schopnosti stát se oporou kláš­ terům jiným. Když byl Sázavský klášter po vyhnání slovanských mnichů r. 1097 osa­ zen latinskými benediktiny z Břevnova, stal se opatem dosavadní břevnovský probošt Děthart. V opuštěném klášteře našel arciť toliko slovanské knihy. Bylo z jeho prvních starostí opatřiti co nejdříve nové knihy latinské. Sázavský letopisec vypravuje, jak se opat Děthart sám pustil do práce, jak pilně opisoval »s nesmírnou prací« ve dne v noci. Jin é knihy koupil, jiné dal psát písařům, jež s sebou přivedl, a sháněl knihy, jak mohl. Z líčení sázavského letopisce je zvlášť cenná zmínka o tom, že opat D ět­ hart některé knihy koupil. Naznačuje buď, že v té době dostoupila knižní produkce u nás takové výše, že zbývalo i na prodej — a víme odjinud, že některá významná skriptoria pracovala na zakázku — anebo, že Děthart objednal a koupil knihy v ně­ kterém z klášterů za hranicemi Čech. V tomto případě, který je asi pravděpodob­ nější, otvírá nám zpráva, zdánlivě nepatrná, názorný pohled do spojů, jimiž naše [ 154]

I

h moMiN^i>Kil w i i ^t m jb € k

i i» 6 J

o u r i t h ; e t> i 3 p v t a t v s

A v « v ^ i m - t íT iC ir ř - t íi w

O o h t r a p a « & w o ^ « t - i > s orduu leci d$ adumx noffer eR- ||dm £»dU1^ ‘•jťí«Amu £

73. Praha, k a p itu ln í k n ih o v n a, kod. A 7, tť. A ugustina »D e civitate D ei «, /o/. 1, nebeskj Jerusalem .

Foto ze Stdt. fotom ífického ústavu.

oblouky mezi kaplí a jižní lodí, zachovalo se několik větších zlomků, jmenovitě obraz sv. Štěpána a sv. Veroniky. Na líci východního z těchto oblouků jsou dosti dobře za­ chované obrazy dvou svátých biskupů, v oblouku západním jsou patrny stopy obrazu vážení duší archandělem Michaelem. V přízemním pásmu byl tu vymalován, jako obvykle, stylisovaný závěs, jehož zbytky se uchovaly i na jižní stěně kaple, kde jsou i zlomky legendárních výjevů, a nahoře, pod klenbou, postavy dvou svátých biskupů. N a západní stěně a na klenbě, jež z ní vyrůstá, jsou obrazy z legendy sv. Blažeje a sv. Kryštofa. Celou komposici, rozloženou do vodorovných pásů, prostupuje veliká po­ stava sv. Kryštofa s Ježíškem na rameni. Na protilehlé straně chrámu, v oblouku mezi střední lodí a posledním polem lodi severní, a také na pasu přiléhajícím k apsidě, uchovala se poměrně dobře malba ornamentální z úponek a akantových palmet. Po­ dobná, ale bohatší a lépe zachovaná, doplněná medailony s poprsími andělů, je v oblouku vstupu ze severní lodi do přilehlého prostoru podvěžního. Na severní stěnu hlavní lodi v přízemí byly při restauraci chrámu přeneseny obrazy sv. Petra a Pavla a zlomek postavy Kristovy, jež byly vymalovány do výklenků, vzniklých částečným zazděním arkád severní tribuny. Spolu s jiným zlomkem obrazu neznámého světce jsou tyto fragmenty svědectvím, že také hlavní loď byla vyzdobena malbami. Při úkolu tak rozsáhlém, jakým byla malířská výzdoba svatojirského kostela, je pochopitelné, že tu pracovalo několik malířů, ne zcela stejných kvalit. V rámci jednotného slohu, pro který je zvlášť příznačné hybné a ostré zalamování i trhání lineárně naznačených okrajů roucha, projevují se tu i některé obměny ve výtvarném pojetí malířského úkolu, vysvětlitelné jednak postupným vznikem maleb, jednak i různým školením jedno­ tlivců, přibraných k práci. V postavě neznámého světce, přenesené na severní stěnu hlavní lodi, malované velmi plasticky a s vyvinutým smyslem pro barvu a je jí tvárné schopnosti, jeví se souvislost s byzantskými vzory výraznější a patrně i přímější než u ostatních zlomků. Porůznu zachované zbytky nástěnných maleb nestejného stáří svědčí o tom, že tento sloh určoval vývoj monumentálního malířství v Čechách ještě ve druhé polovině X III. století. N a pražské půdě spadají do jeho působnosti také velmi kvalitní zlomky malíř­ 70,71

ské výzdoby románského obytného domu v sousedství zbořeného kostela P. Marie na Louži na Starém městě, ještě z první poloviny X III. věku, uložené ve sbírkách musea města Prahy. Jest želeti ztráty tří obrazů, zničených teprve při boření domu. Nicméně i tak jsou zachráněné tři obrazy dvou králů a královny, vymalované takřka v životní velikosti do vysokých obdélníkových polí, jak to žádal tvar okenních špalet, odkud byly sňaty, památkou neobyčejně významnou. Podobně jako zbytky kamenných román­ ských domů staroměstských jsou tyto malby cenným svědectvím o vysoké úrovni bytové kultury vynikajících a zámožných obyvatelů pozdně románské Prahy a jsou nám i ne­ přímým pramenem pro dohad o povaze malířské výzdoby netoliko šlechtických a patri­ cij ských obydlí v pražském podhradí, měnícím se tou dobou již v město, ale i králov­ ského paláce na Hradě. Nemohlo být jinak, než že malířské práce toho druhu vyrůstaly ze stejné slohové základny jako nástěnné malby chrámové. Závažnou novinkou vel[170]

kého dosahu je tu však světský motiv, který vstupuje do programu malířského díla, zde zřejmě v přímé souvislosti s určením a povahou stavby. Z e vskutku jde o motiv světský, ukazuje již to, že královské postavy, promítnuté do plochy zdi ne jako součást nějaké obrazové komposice, ale jako výtvarné jednotky, každá pro sebe, nemají nymbů. Karel Vlačiha, který malby uveřejnil r. 1906, měl za to, že obrazy znázorňují V ác­ lava I., Přemysla Otakara II. a Václavovu manželku Kunhutu Štaufskou. Domněnka ta nemá podkladu. U postavy jednoho z králů zachovaly se špatně čitelné zbytky nápisu, který nejnověji doplňuje Jiří Čárek s velkou pravděpodobností na »Constantinus«. Přisvědčíme-li jeho výkladu, pak můžeme vysloviti domněnku, že obrazy jsou zbytkem obrazové řady, jež znázorňovala slavné postavy světových dějin. Středověk čítal k nim arciť i děje biblické. Zdá se, že to byl vskutku historický smysl, který tu byl podložen obrazům panovníků, a pak ovšem se nabízí další úvaha, co asi bylo vy­ malováno na stěnách. V celém zachovaném pokladu románského umění je světský a historický námět zjevem poměrně vzácným. Znala jej však doba karolinská ve velmi vyvinuté podobě. Víme, že v císařské falci v Cáchách byly obrazy španělských bojů Karla Velikého. V e falci ingelheimské byly pak obrazy z historie slavných panovníků a vojevůdců, počínajíc Ninem a Semiramidou až k předchůdcům Karla Velikého a k jeho válkám proti Sasům. Byly tu znázorněny i příběhy Cyrovy, Romulovy, Hanibalovy, Alexandra Velikého a Augustovy. Vůdčím motivem tohoto cyklu byla oslava Karla Velikého jako pokračovatele v řadě velkých postav minulosti a jako dědice římských imperátorů. Myšlenku, jako tolik jiných, vypůjčila si karolinská doba z antiky. V románské době světský a historický námět ustupuje převaze náboženského zájmu a začíná se probouzet k novému životu až v době gotické v souvislosti s rostoucí vahou světského živlu. Objevuje-li se i u nás v první polovině X I II. století, je to svědectvím, že již tehdy k nám začínaly pronikat ohlasy nových myšlenek, jež měly daleko na západě, ve Francii, tak vynikající podíl při zrodu a rychlém růstu kultury gotické. Zdá se, že tu myšlenkový vývoj, obrážející se v obsahu uměleckého díla, po­ stupoval rychleji než vývoj výtvarné formy. Světské látky musely se u nás ještě dlouho spokojiti mluvou románskou. Ale jejich přejím ání v našem prostředí bylo neseno tak mocnou vlnou, že vnikaly i do oblasti církevního umění, jak ukazuje malířská výzdoba rotundy sv. Kateřiny na hradě znojemském ze sklonku X I I. století, kde vedle obvyk­ lých náboženských námětů je řadou rytířských knížecích postav znázorněna genealogie rodu Přemyslovců, začínající dokonce obrazem povolání Přemysla od pluhu na stolec knížecí. Smíme-li věřiti diletantskému popisu, mohly být jakýmsi protějškem zno­ jemské genealogie Přemyslovců r. 1856 zničené obrazy biskupů na postranních stě­ nách kněžiště kostela sv. Bartoloměje v K yjích, postaveného biskupem Janem (1226 až 1236) při biskupské tvrzi. Svědectví zachovaných památek dokresluje nám velmi pozoruhodná zmínka tak řečeného Dalimila o obrazu mythické Tyrovy bitvy na Tursku v křížové chodbě kapi­ tulního domu u sv. V íta na Hradčanech, dokončené a vymalované péčí děkana Víta v letech 1243 a 1244. Bylo by jisté zajímavé pokusit se o bližší osvětlení motivů, jež

I Dl J

7 4 . P rah a, k n ih o v n a N á r o d n íh o m u sea, k od . X A 11, » M a te r verboru m «. jo l. 1

lnic. A . Foto P ěšina.

vedly osvíceného děkana k tomu, aby do výzdoby kapitulního klaustra zařadil právě tuto událost z mythického údobí domácích dějin. A jistě není bezdůvodná další otázka, byl-li tu vymalován jen tento příběh. Nebyly tu ještě jin é podobné obrazy? A to nejen z pohanského dávnověku ale i z historické doby? Středověký názor byl ochoten věřit i starým pověstem jako historické skutečnosti, i když už z Kosmovy předmluvy k pro­ boštu Šebířovi a z jeho dělení látky vyplývá, že mu neunikal rozdíl v povaze věci. Dalimilovu zprávu potvrzují archeologické nálezy. V místech, kde křížová chodba stá­ vala, bylo nalezeno množství zlomků nástěnných maleb. Jsou mezi nimi také úlomky s fragmenty lidských postav a údů. Jejich malé měřítko ukazuje, že to jsou zbytky rozměrných obrazů s velkým počtem postav, jak tomu bývá u maleb historických a bitevních. Snad pokus o rekonstrukci těchto obrazů, jistě pracnou a zdlouhavou, ne­ vyzněl by tak zcela naprázdno, snad by přinesl i překvapující výsledky. Byl-li histo­ rický námět, třeba z mythické doby, pojat do programu malířské výzdoby křížové chodby kapitulního domu, pak smíme jej tím spíše předpokládati ve výzdobě hrad­ ního paláce, když se i v domě, patrně soukromém, u kostela P. M arie na Louži objevuje světský motiv. Snad i tam byly vymalovány podobné obrazy, a postavy ve špaletách byly asi jen doplňkem ostatního souboru maleb podobně, jako tomu bývalo v inte­ riérech chrámových. Roku 1252 postaral se děkan V ít také o novou úpravu a malířskou výzdobu kaple sv. Michala v kostele svatovítském a o rok později dal biskup Mikuláš z Risenburka nově vymalovat katedrální chór. A pak je tu ještě jedna zpráva, velmi zajímavá a vý­ znamná. Biskup Jan III. z Dražic, který opatřil chrám novou kamennou krytinou, asi břidlicovou, a který i jinak přispěl ke zvelebení katedrály, dal r. 1276 osaditi dvě veliká skleněná okna s obrazy ze Starého a Nového zákona. Stylisace zprávy dovo­ luje velmi pravděpodobnou domněnku, že obrazy byly sestaveny podle soustavy typů a antitypů, jež vycházejíc z učení, že Starý zákon je předobrazem Nového, začala se ve středověkém umění uplatňovat již od druhé poloviny IX . století a jíž chopilo se pak zvláště umění gotické, monumentální i v pracech umělecko-řemeslných. Doslova přeložen, zní zápis takto: »Udělal také dvě veliká okna, jemné práce a drahocenné, a uzavřel je sklem; v nich byla obsažena vymalovaná látka (materia depicta) Sta­ rého a Nového zákona.« T ext nemluví o obrazech, nýbrž o látce, obsahu obou zá­ konů jako o celku. Jako by chtěl říci, že v nových oknech byl obsažen a podán ve zhuštěné zkratce přímo souhrn, podstata nauky, představované oběma zákony. A tak tomu bývalo právě v obrazových cyklech, založených na soustavě typologické. Zprávu lze arciť vyložiti i tak, že v jednom okně byly obrazy starozákonní, v druhém novo­ zákonní. Ale i pak by se mohla vynořiti pochybnost, bylo-li v oknech románské basi­ liky dosti místa pro podobné cyklické komposice. I na tuto otázku dává formulace zprávy odpověď a dává i podnět k úvaze další. Praví se, že biskup pořídil dvě ve­ liká okna, »fecit etiam duas fenestras magnas«. T o znamená, že dal prolomiti dvě nová, veliká okna, nebo že aspoň dal zvětšiti dvě okna původní. V obou případech bylo dosti místa buď v západní zdi příčné lodi nebo v jejích průčelích. O b ojí řešení, [ 173 ]

jež by vycházelo z architektonického útvaru příčné lodi, by také vysvětlovalo, proč biskup »udělal« právě dvě okna a proč mohla být veliká. N a východní straně příčné lodi překážely prolomení takových oken pultové střechy nad bočními loděmi, a okna, jež počítala se světelným účinkem, byla by stíněna hmotou přilehlých věží a ztratila by svůj smysl. A protože jsme již v r. 1276, lze zmínku »de subtili et precioso opere«, 0 jemné a vzácné nebo cenné práci, vyložiti tak, že okna biskupa Jana byla již go­ tická, členěná kružbou a pruty, jež usnadňovaly komposiční zvládnutí i velkých obra­ zových cyklů. T ak doplňují se nám i dějiny svatovítské stavby Spytihněvovy. Sklomalby biskupa Jana se ovšem nezachovaly. Vzaly za své nejpozději při zbo­ ření Spytihněvovy basiliky ve století X IV . V letopisu mluví se o nich v čase minulém. A le vše, co víme o našem malířství X I II. věku, nasvědčuje tomu, že se asi nevymykaly zásadám byzantisujícího slohu pozdně románského, ledaže bylo jejich provedení svěřeno umělcům, přišlým ze západu, z Francie, kde se v té době malovalo již v du­ chu časně gotickém. Než i tak je tu důležitý právě obsahový moment, zvláště v sou­ vislosti s předpokládanou architektonickou formou, že ve výzdobě nových svatovít­ ských oken, jež jistě hodně změnila tvářnost západní části kostela, ornament, ještě v pozdně románské době obvyklý, ustoupil umění figurálnímu. Je to jen nový do­ klad o kulturním a uměleckém růstu našeho prostředí a o dalším pronikání nových myšlenek západního původu. A tak ve svědectví zachovaných památek stavebních, malířských i sochařských — vzpomeňme tu znovu zvlášť mosteckého reliefu — i ve světle kronikářských zpráv vyrůstá nám před očima obraz pozdně románské, již krá­ lovské Prahy, rychle rostoucí a také právně konsolidované, v obrysech stále určitěj­ ších, jež nepostrádají velikosti a jež naznačují, že již nejen hrad, ale i město Praha jako celek stále více se připodobňovala velkým metropolím západním. Obraz ten je jen v souladu se vším, co víme o vnějším i vnitřním vývoji českého státu v té době, o rostoucí moci, bohatství a politickém významu králů z rodu Pře­ myslova, o skvělém životě na jejich dvoře, o pronikavých změnách ve společenské 1 hospodářské struktuře země a o přijím ání nových myšlenek a forem západní vzdě­ lanosti, jmenovitě kultury rytířské a městské. Přibývá těch, kdo vedle členů panov­ nického rodu m ají zájem a účast na kulturních statcích a kdo svým vlivem i hmot­ nými prostředky skýtají žádoucí podporu novému rozvoji umění výtvarných. Že ovšem ani v této době, jež v míře dotud nebývalé zařaďuje i laický živel do proudu kulturního dění, vysoké duchovenstvo neochabuje v péči o věci kulturní a umělecké, dokazuje už sama osobnost děkana Víta. Byl nejspíš odchovancem katedrální školy svatovítské, muž v každém ohledu vynikající, hluboce zbožný oprávce mravního i ná­

72

boženského života v kapitule, opravdový lidumil a přítel žáků, znamenitý kazatel a zvláště veliký znalec a milovník chrámové hudby a zpěvu i obětavý stavebník a štědrý příznivec umění výtvarných. Stal se kanovníkem u sv. V íta r. 1235, a již téhož roku je datována nejspíše první z knih, jež vděčí jeho péči za svůj vznik. Je to sborník církevních zpěvů, uložený pod signaturou Cim 4 v kapitulní knihovně svato­ vítské, s velikou červeně kreslenou iniciálou na začátku, bohatě zdobenou rozmanitě

[ 174 ]

qm i n t r o r t v r o tu n tuettta e f m ii m y j w í i u v t m r ^ v m m - a n jiiftw ro ftiK T^ iiU ro n ctri itieli’ ^ G i l i i f t č m n c h i a irnotíí un t w ^ ý f o m - i n t f ctlu poitnn ro n tw o íin io -

npbr ju n r.

«inu clhr

w uiCl

v; ’ ■

XtlPir'

mnf nnlw

Jirniodum .«mwuraf arnlm

iwcatvr ttcc aí&tun* řurqm** owlwmi ncn Tqav fcquič

agnr

^ m o l f f t í í • id c t n D o d k ú ' f a h i t ř

‘ át . I h i i

75. Praha, knihovna Národního musea, kod. X A 11, »Mater verborum«, fol. 180’, inic. V, Kristus. Foto Peíina.

76. Praha, knihovna Národního musea, kod. X A 11, »Mater verborum«, fol. 169’,in/c. T, Ukřižování. Foto Pesina.

zavíjenými a proplétanými úponkami s akantovými polopalmetami, palmetami a květy, na lehce kolorovaném zeleném podkladu. Roku 1241 stal se V ít děkanem kapituly a brzy poté rozhodl se nahraditi na svůj náklad staré, opotřebované a také obsahově nevyhovující liturgické i jin é knihy novými. Kronikář, tak zvaný druhý pokračovatel Kosmův, věnuje děkanu Vítovi dlouhou kapitolu a líčí, jak pilně se sám zúčastnil prací na nových knihách, jak bedlivě dohlížel na jejich obsah i na jejich vnější úpravu a výzdobu. D obře vyciťuje jeho historický význam poznamenávaje, že V ítova reforma pražských knih přinesla užitek i mnohým jiným kostelům klášterním a farním. Nazna­ čuje tak velmi výmluvně, že Vítův podnět nezůstal bez ohlasu a že plodně zasáhl do rozvoje liturgického zpěvu a knižní kultury v Čechách. Svědectví tím cennější, že dobře postihuje tvůrčí význam Prahy a je jí vůdčí úlohu v kultuře země. Leč ze všech knih, pořízených Vítem pro chrám svatovítský, zachoval se v kapitulní knihovně vedle zmíněného zpěvníku jenom plenář z r. 1253, úhledně a pečlivě psaný, ale s výzdobou toliko kaligrafickou. Slohové povahy malířské výzdoby knih, jež byly objednány děkanem Vítem , můžeme se jen dohadovati, opírajíce se o svědectví jiných rukopisů. N en í jich mnoho a je těžko, ano na ten čas nemožno říci, v kterém skriptoriu vznikly. V ím e jen tolik, že není třeba pochybovati o je jich českém původu. Zvláště tři ž nich m ají tak významné [ 175 ]

73

místo v dějinách našeho knižního malířství X I II. věku, že je nemožno přejiti je mlče­ ním, i když jejich pražský původ není doložen, a to tím spíše, že se uchovaly v knihov­ nách pražských. I když snad dva z těchto rukopisů vznikly v některém z venkovských klášterů, jejich vynikající výzdoba dovoluje nám usuzovati na sloh i kvalitu práce v pražském ústředí, o němž smíme předpokládati, že bylo v čele vývoje a že sotva zůstávalo za produkcí mimopražskou. N ej starší z těchto knih, spis sv. Augustina o Městě božím »D e civitate D ei«, ze začátku X I II. století, je uložen pod signaturou A 7 v kapitulní knihovně u sv. Víta. Jeho výzdoba není sice bohatá rozsahem, ale je velmi zajímavá jak po stránce umělecké, tak s hlediska historického. Vedle počá­ teční iniciály G s obrazem sv. Augustina, navazující na starší tradice české knižní malby století X I I., je tu celostranný titulní obraz nebeského Jerusalema, ve kterém podobně jako v nástěnných malbách u sv. Jiří začínají se projevovati souvislosti s ma­ lířstvím saským. N ení to ještě onen plně vyvinutý, lineárně i tvarově hybný sloh pokročilejšího X I II. věku. Naopak, vznešený klid ovládá celou komposici, jež smě­ lostí záměru jako by chtěla překonati skrovná měřítka knižní výzdoby, směřujíc tam, kde začíná se oblast malířství monumentálního. Zdá se, jako by tu bylo do nevelké plochy knižního listu promítnuto schéma nějaké nástěnné malby. Celek, sevřený archi­ tekturou symbolisující nebeské město, ovládá veliká, mandorlou obklopená postava Boha světovládce, sedícího na oblouku duhy, se symboly Syna a sv. Ducha po stra­ nách. Kolem jsou andělé, symboly evangelistů a patriarcha Job s personifikovanou boží moudrostí. V e spodní polovině obrazu, mezi apoštoly, světci a světicemi, je v pravém dolním rohu také skupina Čechů. Biskup, mnich, muž a žena, jediní bez svatozáří, jako prosebníci tu představují celý národ tak, jak žil v mysli středověkého člověka. »Boemenses« připsal m alíř nad jejich hlavami a neumělým latinským dvoj­ verším vysvětlil, že »naděje, láska a víra daly tu místo spravedlivým Čechům«. T a malá skupinka Čechů, tísnících se skromně u božího trůnu, vyjadřuje zbožné pře­ svědčení, že i lidu sv. Václava, Ludmily, V ojtěcha a Prokopa, kanonisovaného r. 1204, dostalo se místa ve veliké pospolitosti křesťanského světa, zde i na nebesích, že i Če­ chové jsou dítkami božími a že i jim se dostává podílu na darech boží lásky a moud­ rosti. Sotva chybíme, chápeme-li obraz neznámého iluminátora, zřejmě Čecha, který jistě pracoval v Praze, jako jeden z prvních projevů národního uvědomění, arciť ve středověkém smyslu tak, jak byl naznačen. V e výtvarné oblasti je jistě z nejstarších.

_78

A v tom je jeho nemalý význam. Dobou vzniku je rukopisům děkana V íta bližší přepis t. zv. »Mater verborum«, naučného slovníku opata svatohavelského, později kostnického biskupa Šalomouna (f

9 2 0 ),

v knihovně Národního musea, kam přišel z Březnice s více než pěti sty

vzácných rukopisů a prvotisků domácího i cizího původu darem hraběte Josefa Kolovrata-Krakovského r. 1819. V bohaté a většinou velmi hodnotné malířské výzdobě tohoto kodexu, žel porušené nešetrnou rukou novodového falsátora, potkávají se ohlasy pozdně románského slohu durynsko-saského směru s přímějšími zásahy byzant­ ských vlivů. Vše nasvědčuje tomu, že ohniskem, z něhož vyšly, byl okruh benátský, f 176 j

flfrV Y

* t ó ' p C cq*

•ubíraní ptiwp/*

fL-

y fe rtť w

t

i>nft ý"ťidiu cL *«•» h> je-..ll 1 jr q u

e

L fto n tíí J cu«rd< ptiwutó

Tk Ittnc

" ionv

M f VCiV

0 JO ÍI

y vMvm

f o li 11

& Ktn|

..tůni g w rrj e ř-y to ATtuchv im*gor

77. Praha, knihovna Národního musea, kod. X A 11, »Mater verborum«, fol. 191, inic. Y, vinař. Foto Peíina.

ji itů ^rw s « rar- im y ip>v fujpim w woara *qa £ c-curtcfa nms fcpf«funr-banc Unhtii tiec gct itfoiunr ticcbebm-cr «pu* cm Utmts •&ua>iuit>rquotri- itiqrn pnmvpqiu-quu qvu rótic- $uurtiun Ou*hi qi

.

78. Praha, knihovna Nár. musea, kod. X A 11, »Mater verborum«, fol. 141, inic. Q, archandíl Michael. Foto Pětina.

jehož výtvarná kultura byla odnoží byzantského umění a východiskem byzantských vlivů do přilehlých oblastí při severních březích Adrie, do severní Itálie i do západní a střední Evropy. Zvláště některé z figurálních iniciál »M ater verborum« vyvolávají živou vzpomínku na byzantské mosaiky a malbu monumentální. V prostupu vlivů středoevropského, durynsko-saského a snad i franckého slohu s vlivy směru italobyzantského, vycházejícími z benátské oblasti, vznikla i malířská výzdoba »Sedleckého antifonáře« v Národní a universitní knihovně v Praze. Podobně jako »M ater verborum« byl i tento rukopis napsán a iluminován ještě v první polovině X I II. věku, a to pro některý z ženských klášterů v Čechách, jak o tom svědčí zejména postava klečící jeptišky v jedné z iniciál. Pro český původ rukopisu mluví i rozbor hudební notace, jež zcela odpovídá domácím zvyklostem. Ale i v ní se projevují vlivy ital­ ských předloh. Ani malířská výzdoba »Sedleckého antifonáře« není dílem jediné ruky. Ale na rozdíl od »Mater verborum« má tu italo-byzantský směr převahu. Nezvyklé rozměry, výtvarné pojetí a zvláště vynikající kvality většiny miniatur vyvolávají do­ mněnku, že podněty, jež vedly k jejich vzniku, vyšly z prostředí, ve kterém se mohly účinně uplatňovat i vlivy byzantské malby monumentální, zvlášť umění musivního, i malby deskové. Veliký a technicky zvlášť dokonale provedený obraz Madony v bof 177]

79

hatém ornamentálním rámci s poprsími proroků a sv. Jana Křtitele v nárožích může nám být vskutku náhradou za tabulové obrazy, jež se v Čechách zachovaly až ze X IV . století. Ať už »M ater verborum« a »Sedlecký antifonář« vznikly kdekoli mimo Prahu, ať patřily kterémukoli z českých klášterů, může nám být jejich malířská vý­ zdoba aspoň do jisté míry oporou a snad i měřítkem pro úvahu, jak asi vypadaly rukopisy, jež dal děkan V ít zhotoví ti pro kostel sv. Víta. Vzpomeneme-li všeho, co o něm víme, smíme se domnívati, že jistě se staral o to, aby i umělecká výzdoba knih, určených k bohoslužbě v prvním chrámu země, byla co nejdůstojnější, a že si dovedl opatřiti síly nejschopnější. M ěli jsme již nejednou příležitost dotknouti se kláštera sv. Jiří na Hradčanech, který se nám již v románské době jeví jako významné kulturní středisko. Až do X V III. století uchovalo se v klášteře mnoho rukopisů z různých dob, jež byly po zru­ šení kláštera r. 1782 odevzdány pražské universitní knihovně. Je mezi nimi i skupina chorálních knih, jejichž vznik spadá do doby od konce X I I. do sklonku X III. věku, původu většinou domácího. Jako celek jsou tyto rukopisy svědectvím, že ani podíl svatojirského kláštera na rozvoji naší knižní kultury nebyl malý a že již v románské době měl klášter dosti velkou knihovnu. Úroveň těchto rukopisů není stejná, a také »o

si

hodnoty jejich malířské výzdoby, v níž se v rozmanitých obměnách projevuje pozdně románský byzantisující sloh středoevropský jsou rozdílné. Miniatury žaltáře I H 7 s postavou klečící jeptišky v jedné z figurálních iniciál jsou z nejlepších a jsou zřejmě dílem iluminátora dobře školeného. Naproti tomu písařská i malířská práce v někte­ rých rukopisech prozrazuje, že vyšla z rukou, jimž pero a štětec nebyly nástrojem běžným. Vše, co víme o životě ve středověkých ženských klášteřích, pak zprávy o umě­ lecké činnosti přímo v klášteře svatojirském i některé obdoby z ciziny dovolují soud, že knihy ty byly psány a vymalovány v klášteře některými z řeholnic. Snad byla mezi nimi i ta, jež na okrajích stran v antifonáři V I G 15 perem načrtala drobné hlavy mladých mnichů. Doprovodila je českými přípisky, jež obsahují i jména kleriků. S po­ božností m ají velmi málo společného a jsou samy cenným pramenem pro studium českého jazyka a pro poznání středověkých mravů a života. Zachované rukopisy — i když přihlížíme ke kodexům, vzniklým mimo Prahu a jinde uloženým — jsou jistě jen nepatrným zlomkem naší knižní produkce ve sto­ letí X I II. Nové formy, jakých v té době nabýval všechen život v Čechách, žádaly si nových knih, a jejich spotřeba, na níž měl podíl už i světský živel ve větší míře než dříve, nepochybně rychle stoupala, hlavně v souvislosti se zakládáním měst a nových kostelů a s nebývalým rozvojem klášterního života. Nezapomeňme, že v té době při­ cházejí do Čech, a ovšem i do Prahy, nové řehole. K e starým řádům benediktin­ skému a cisterckému přibývají řády rytířské, nejprve johanité, již ve X I I. století, později strážci hrobu Spasitelova, templáři, němečtí rytíři a konečně i domácí řád křižovníků s červenou hvězdou. V e druhé polovině století přicházejí i poustevníci řádu sv. Augustina a cyriáci. A všechna ta nová založení potřebují knih, liturgických i ná­ božensky naučných. D o veřejného a náboženského života našich zemí ve X III. století

í 178 J

o r a e ft- ^ iííh n a d ecd o prcfj^vm e v o v a e* £ ^ cn c c im tn y x

rj

.---—*--- ---’

i

t^

’ř

fpni$p ituKtupabiU pitttcipium p:cnotár mpeň mamwa):rupnbtusřt řuus

:nte^ovfgofmn.tUpiia?«»№( efttoimncs- tiuifcus fupu; ucntííc "Mttnreocflhs fut-conuocotts otfupults

fuis 7icpítfiH3aunuln\ftauoiumcť 4>utuntn promen? tpm-fcfmi&irmft

ratitUMcpuíour fuclocmn-toclooMtK-l poftotscaoDpiatcsfuos tamahnno'

aiúotc mo:ns- quum acrcrcptionc

82. Praha, knihovna Národního musea, kod. X II B 13, bible z kláštera sv. Františka, fol. 285, inic. I, Poslední veteše. Foto Pěšina.

• P R O liO < r v # .

rto

c f ijO ;; ip

ílu lu s Ituanruos omneš cedě afte.§alnwr, uos ui íotmnottutlmm aqwlaet p í1’ mapuP quos tTCíjo iDfpitoj' cumČD jucjhea fua ceriá^aiiuanruos fits otmtes* Saltuatr tnutcemmoiculo fco^Salmanomenmmanu puuii-Si qtusnon amar tomtnum tu)(luum wmxpfo ftratiadKma manaiwrl«ÍOiíUW íommi nortni tliu ip i uoOtfuL % utas rncaaim omnibus uobts-tti •ijbdmOwnmonw dtncn-t&plutrp trií» aPdwmduosbu^plaj ttifrtátn (plam abcrcmrfnoéftadnm pcwraina ťonfoteiAtnfanOtr

eiscpiíM-paiKOtaír pcKtvmm-řcíDUauié cosltoaturaPmdwaroMtthros qutírm eosftó emcnPa .ros oftcnírnS'

v-

lapoftol0

o

Iťhttxpt. p ruo Junta» jíi-icrriv

|modť lftaccp jecckfie l&iqite

leftdy lumdujBnommbsfuiths qmfunrmu

I

aixopwrnoíhó^iCDmuio tioťho I ilíuq p .foncdidus ftus cr par raňmn notoutlm tpi^utr mtfe |ucoiPmnun crřais axiuf. cqttfo lationtsapconfolíUiirnos Tom nt uuludauonc tioíta-ur poífmí1 ertpíi oonfolatu tos.qut momtu pieflwa itittr pct^be:tanonctn quacilMamitraipt aCco.éuo I mamficut ltibtm&utt paíTtotics I iptmuobis- ttacrpermu luOtm fta r cnamcoufoUtio-Smcauf juOttwmur pío ttefhn nulnda Míc crfalutc- fmeamfoiatiúin ! piouřflra confolonone^mc cr iwtamur ptoutíha ^ js x a m

83. Praha, knihovna Národního Musea, kod. X I I B 13, bible z kláštera sv. Fran tfíka, fol. 3 2 3 ’, inic. P. Foto Pesina.

dově. Malířská výzdoba admontského misálu vsunuje se jako spojovací článek mezi Gaibanův epištolář padovský a pražskou bibli. Vývojově a slohově, i ve smyslu chrono­ logickém. V nejednom ohledu má dokonce blíže k pražské bibli než k epištoláři kated­ rály padovské. Zprávou o admontském Engelbertovi, o jeho studiích jednak v Praze, jednak v Padově, dostává se otázce přenesení gaibanovského slohu do Prahy nového osvětlení. Engelbert a jeho klášter patřili arciť k řeholi benediktinské. A le jsou zacho­ vány i rukopisy, jež ukazují, že ani františkánům nebyl gaibanovský sloh padovskobenátského okruhu cizí. Je to zejména skupina pěti velikých antifonářů františkánského kláštera v Zadaru ze druhé poloviny X I II. století, v jejichž výzdobě, malované něko­ lika miniaturisty v delším časovém rozpětí, potkala se inspirace byzantskými mosaikami v Torcellu a v Terstu se silným působením slohu padovského. Vím e, že pražská bible byla na počátku X IV . století, tedy bezprostředně po svém vzniku, majetkem mužského kláštera u sv. Františka v Praze. Proto není třeba pochybovat o tom, že tu byla také napsána a vyzdobena, zvláště když je v jedné z iniciál na počátku Haggeova proroctví vymalován klečící františkán, »Frater Godefridus«, patrně jeden z iluminátorů, kteří se o práci rozdělili. Františkánské motivy objevují se však i ve výzdobě cisterckého lekcionáře v knihovně kláštera v Oseku, zhotoveném pro cistercké jeptišky kláštera Stella S. Mariae v Lužici. A miniatury tohoto lekcionáře, malované přibližně v téže době jako pražská bible, hlásí se rovněž do okruhu působnosti pokročilého slohu gai­ banovského. Není tedy pochyby, že hlavně františkáni přispěli k přenesení iluminátorského slohu padovsko-benátského do Čech a do Prahy. Slohová čistota a vynikající úroveň četných miniatur v pražské bibli dovoluje nám vysloviti dohad, že aspoň jeden z bratří, kteří měli podíl na je jí výzdobě, byl italského původu, a že se naučil svému umění přímo v Itálii, v dosahu působnosti padovského centra. Jiné spoje, jež smíme a snad i musíme předpokládat, nám zatím unikají. Účast františkánů na této umělecké výměně jeví se jako jedna ze složek, jež udržovaly v pohybu široce rozlitou vlnu italismů, směřující ze severní Itálie na sever i na severovýchod za Alpy. J e jí mocný, neumdlévající ryt­ mus vnášel postupně již od předgiottovské doby do střední Evropy i do jižní Francie a dále na sever vždy nové a nové podněty, jež staly se významnými činiteli ve vzniku a růstu iluminátorských slohů zaalpských ve století X IV ., a jež připravily cestu další italisující vlně od doby Giottovy, která tolik přinesla zaalpskému malířství monumen­ tálnímu i deskovému. Zvlášť pro české knižní malířství v době gotické pomohla sou­ činnost pražských františkánů vytvořit podmínky, jež se staly jedním z hlavních kořenů, ze kterých vyrostl velký iluminátorský sloh český v době Karla IV . A ovšem i česká malba nástěnná a tabulová těžila z vývojových cest, které oni razili. N a druhé straně však byly to právě tyto umělecké styky s Itálií, jež pomohly udržet vládu románského a byzantisujícího slohového nazírání v českém malířství až do konce X I II. století. Neboť severoitalský sloh, který přinášely, byl ještě románský, tím důsledněji, čím sil­ nější byl jeho byzantský příměs. Nebyl ještě dotčen duchem západoevropské gotiky, jemuž se nepodařilo ani ve X IV . století vytlačit z italského knižního malířství všechny [ 185 j

přežitky romanisující. Teprve v novém prostředí, na české půdě, došlo na počátku X IV . věku k prostupu obou proudů, romanisujícího z jihu, z Itálie, a gotického proudu západního. A le to již je jin á kapitola. První, byť nesmělé předzvěsti tohoto dění, obje­ vily se právě v pražské františkánské bibli. Naprostá vláda pozdně románského slohu ve všem figurálním umění, rozvíjejícím se v ploše, projevila se i v pojetí a výtvarném zpracování náhrobních kamenů. Také v Praze zachoval se doklad, bohužel jen fragmentární. Je to nevelký zlomek jedné z ná­ hrobních desek, nalezených v klášteře bl. Anežky, uložených v lapidáriu Národního musea. Kámen, který se řadí k nej starším památkám toho druhu v Čechách, je na ten čas záhadou, je jíž rozřešení teprve čeká historiky i dějepisce umění. Zachoval se jen malý zbytek nápisu, z něhož lze vyčisti jen tolik, že deska vzpomíná dcery krále Ota­ kara, jejíž jméno končí na »réta«. Tedy nejspíše Margareta. Dceru toho jména měl Přemysl I. Otakar. Byla to známá Dagmar, provdaná r. 1205 za Valdemara dánského. Zemřela v Dánsku již r. 1213 a byla tam i pochována. Přemysl Otakar II. měl, pokud je známo, dvě dcery, Kunhutu, pozdější abatyši svatojirskou, a Anežku, jež byla pro­ vdána za Rudolfa, syna krále Rudolfa Habsburského. N a desce byla lineárně, kreseb­ ným způsobem vytesána postava zemřelé. Vzniklé rýhy byly patrně vyplněny smol­ nou hmotou. Zachovala se jen malá spodní část postavy. Dlouhé svislé záhyby roucha jsou u země složeny v hotovou tříšť klínovitých zlomů, až nepřehledných ve své struk­ tuře. Výtvarným pojetím včleňuje se dílo přibližně do téže slohové vrstvy, jíž patří i mnohé z figurálních iniciál pražské františkánské bible. Je jistě pozoruhodné, že obě památky se pojí k jednomu a témuž místu. Vznik náhrobku, jehož přesné datování i výklad naráží zatím na nesnáze, spadá asi do doby blízké vzniku bible, tedy nejspíše do sklonku X I II. věku. Již v úvodu svého pokusu o nástin uměleckého profilu románské Prahy v sochařství, malířství a uměleckých řemeslech zmínili jsme se o vůdčím významu architektury ve vývoji středověkého umění, o je jí funkci jako mateřského umění ve vztahu k uměním ostatním. Naznačili jsme také, že nejčistším hmotným výrazem středověkého nazí­ rání, nábožensky tolik zaujatého, je stavba středověkého chrámu, jež sdružovala v sobě všechna výtvarná umění: architekturu, sochařství a malířství, i všechna odvětví umě­ leckých řemesel. N a vnitřním zařízení chrámu pracovali umělci a řemeslníci všech oborů: sochaři, řezbáři, truhláři a kameníci, zlatníci i kovolitci, zámečníci a kováři. Než teprve rozvinutím obřadních dějů ožil chrámový prostor, teprve jím byl naplněn program a smysl středověkého chrámu jako souborného uměleckého díla, jímž ve sku­ tečnosti byl. K tomu bylo arciť třeba netoliko liturgických knih, ale i bohoslužebných náčiní a rouch. A tu spojovaly se k práci, nezřídka i na jediném předmětu, ruce kovolitců a zlatníků, řezačů kosti a slonoviny, drahokamů, křišťálů i skla s rukama tkalců, vyšívačů a vyšívaček, aby vznikla díla, jež uchována v sakristiích kostelů a klášterů, v katedrálních pokladech i v museích, podnes vyvolávají živou představu o moci a bo­ hatství středověké církve, o nádheře, jakou dovedla rozvinouti, aby před očima věří[ 186 j

r ttttCťftí

$ c o b u s íttc tto i íu - m c

[torno ftofflĎDC [tntnfm rndici ttctftmntommn

feohabclfUtmr

baOtcOim ftlitti totm u m d icg

Sonduiniicíiit |mediftcanfc Š lOomtmmmanu Itattithi Úen iř«r»( 84. Praha/ knihovna Národního musea. kod. X I I B 13, bible z kláštera sv. Františka, fol. 171’, inic. I, prorok Aggeus a frater Godefridus. Foto Stene.

m íncc m fia

umte

gST im & b

men •m ni cefta

aedta iq^ac mquo «

ť

jtaDtui

tfyumfcmms** tutbúous’ip fui fioncmfalttttm-. udwtn^tíhtnai mtnttmytaai Aastnaítnutsi [Ual\nobattOfiC m\tm opa*c naautemopi №« rutfttts_f temntnuuíc &otqutsautti nu%r faptmt quicntomm^a

85. Praha, knihovna Národního musea, kod. X I I B 13, bible z kláštera sv. Františka, fol. 385 inic. I, sv. Jakub. Foto Stene.

cích vytvořila důstojný rámec obřadům, jež samy o sobě byly uměleckým dílem. Práce všech těchto umělců byla ve stejných časových vrstvách a prostředích ovládána stej­ nými uměleckými zákony. Byla projevem uměleckého nazírání a ducha své doby ne­ jinak než díla sochařská, malířská anebo stavební. T ak vznikaly křesťanské chrámy už v románské době jako živé výtvarné celky, jež vnějším vzhledem i množstvím, rozmanitostí a bohatstvím podrobností uvnitř oslňo-valy věřící a uchvacovaly je jich srdce i mysli tak, jak se to zračí i ve vypravování Gumpoldovy legendy o stavbě svatovítské rotundy. Svatý Václav, když získal od řezenského biskupa povolení ke stavbě, »svolal dělníky rychlým rozkazem: chutě do díla, zaskví se práce nedočkavá, kostel zvenčí krásně až do konce vyveden, uvnitř pak podivuhodným leskem kovů okrášlen a ozdoben«. Jsm e tu v samých počátcích našeho uměleckého vývoje a víme, že musíme střízlivě posuzovati zprávy legendisty, kterému šlo o oslavu světcovu. A le výsledky novodobého bádání o Václavově rotundě, jež uká­ zaly, že to byla stavba ve své době a ve svém prostředí zcela mimořádného významu, nám dovolují, abychom nepovažovali Gumpoldova slova jen za literární příkrasu. N aznačili jsme již, že středověký člověk nežil jen v kostele a že netrávil své dny jen na modlitbách, že dovedl plně vyhovět i svým přirozeným sklonům, svým svět­ [ 187 ]

ským zálibám a potřebám. A jako při stavbě chrámu tak i při stavbě starých falcí a hradů, městských paláců a domů pracovala všechna umění a řemesla, aby vytvo­ řila člověku vhodné životní prostředí a aby jej zásobila vším, čeho potřeboval. Kamna a krby, nábytek, svícny a lampy, čalouny, látky, šat i šperky, zbroj i zbraň, to všechno vytvářelo středověké řemeslo v dokonalých formách, vždy v duchu slohu, který vládl umění té neb oné doby. Jistě není příliš nadsazeno, řekneme-li, že téměř vše, čeho měl středověký člověk zapotřebí k životu, ať náboženskému nebo světskému, měnilo se pod obratnýma rukama profesionálních řemeslníků i dokonale školených mnichů v umělecké dílo. Ani ženy, zvláště příslušnice vznešených kruhů, nezůstávaly stranou, uplatňujíce se při tkaní látek a čalounů a při pracech vyšívačských. Mnohé z román­ ských a gotických relikviářů podobají se miniaturám chrámové stavby, a také na před­ mětech denní potřeby laiků často se objevují v malém měřítku motivy, které známe ze soudobého umění monumentálního. Jsou tedy díla uměleckých řemesel ve středo­ věku a ještě dlouho do novověku nedílnou součástí památkového bohatství, jež nám zanechala minulost, jsou v mnohém ohledu odleskem svých velkých vzorů. Doplňují náš obraz o uměleckém vývoji v minulosti a ukazují, jak hluboko, v jakém rozsahu a v jakých formách pronikla umělecká kultura v různé společenské vrstvy národa. 0 životě našich předků, o jejich stycích s oblastmi cizích kultur, poskytují nám po­ učení podrobné a živé. Neboť na rozdíl od památek umění monumentálních, vyzna­ čuje je jako jeden z hlavních bytostných znaků jejich přenosnost a pohyblivost. Darem 1 obchodem nebo jako válečná kořist dostávaly se předměty umělecko-řemeslné do území často velmi vzdálených místu svého vzniku, cestami, jež sledovaly směr diplo­ matických jednání a dynastických i církevních styků, obchodních spojů a vojenských výprav. Tak čteme v análech pegavského kláštera v Sasku, založeného Viprechtem Grojčským za štědré podpory Vratislava I., až pohádkově vyšperkovanou zprávu o mno­ hých a skvělých darech, jež Vratislav marně nabízel svému příštímu zeti v odměnu za jeho vynikající podíl na úspěchu římské jízdy Jindřicha IV ., který Vratislavovi vynesl titul královský. Vratislav prý netušil, že Viprecht odmítá i překrásně smalto­ vaný štít, plátovaný zlatém a stříbrem, vždy znovu obtěžkávaný novými a novými dary, proto, že toužil po odměně vzácnější, po ruce princezny Judity. Jen proto prý se chtěl Viprecht spokojit toliko lukem s toulcem, který Vratislav sám nedlouho předtím dostal darem od uherského krále, pak šachovnicí, zdobenou zlatém, s kameny uměle vyřezanými ze slonoviny a z křišťálu, a konečně vyřezávaným rohem ze slonoviny, když byl dříve odmítl zlato a stříbro i dvacet koní s nádherně vypracovanými sedly. R. 1131 vrátil se biskup Menhart z pouti do Jerusalema a přivezl si relikvie a vzácné dary od byzantského císaře Jana II. Ostatky jistě byly uloženy v relikvíářích, nepochybně vzácné zlatnické práce, jak lze soudit na příklad jen z popisu kříže olomouckého kostela se čtyřmi třístečkami ze dřeva sv. Kříže, které přinesl biskup Jindřich Zdík z pouti do Jerusalema. Biskup Menhart byl opravdu bohatě obdarován, mohl-li z při­ vezených věcí darovat švábskému klášteru ve Zwiefaltenu velký černý pluviál, [ 188 ]

rftioncscc i Ctptignť

Jtiapit