Portable Transistor Radio: From Technical Invention to Digital Media

VYSOKÁ ŠKOLA UMĚLECKOPRŮMYSLOVÁ V PRAZE Navazující magisterské prezenční studium 2012 – 2015

Diplomová práce

Filip Dědic

Tranzistorový rozhlasový přijímač Od technického objevu po současná digitální média

Praha 2015

Vedoucí diplomvé práce: doc. Mgr. Lada Hubatová-Vacková Ph.D.

Anotace / Abstrakt

Magisterská diplomová práce „Tranzistorový rozhlasový přijímač: Od technického objevu po současná digitální média“ je zaměřena na design a technické fungování přenosných tranzistorových přijímačů jako předchůdců současných digitálních přístrojů. Práce představuje často přehlížený technický základ těchto předmětů, pro který hledá vhodný pojmový aparát, a ukazuje přijímače v historických a kulturních souvislostech.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem byl v souladu se Směrnicí o nakládání s výsledky činnosti ve výzkumu, vývoji a inovacích na VŠUP seznámen s povinností, uvést při každé další samostatné prezentaci, výstavě i jiné formě zveřejnění mé diplomové práce skutečnost, že se jedná o školní dílo praktickou část Státní závěrečné zkoušky, které vzniklo ke splnění závěrečné studijní povinnosti na VŠUP v Praze. Zároveň prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s vyznačením všech použitých pramenů a spoluautorství.

V Praze, 12. 8. 2015 Filip Dědic

Poděkování

Děkuji všem konzultantům za cenné připomínky a rady. Lada Hubatová-Vacková, Jiří Hulák, René Melkus, Petr Schejbal, Maroš Schmidt, Václav Červinka, Matěj Pešta a Barbora Ševčíková.

Obsah

Úvod

6

1. Bezdrátové vysílání

15

1.1 Černé skříňky 1.2 Svět na drátě a bez drátů 1.3 Otevírání černých skříněk 1.3.1 Napříč spektrem 1.3.2 Poznejte své tranzistory

15 17 21 22 29

2. Akustická kultura 2.1 Slepé rádio a rozšířená realita 2.2 Ztlumené rádio 2.3 Rušení rozhlasu 2.4 Společný poslech

33 33 39 43 45

3. Kapesní rádio 3.1 Tranzistor 3.2 Výroba tranzistorového rádia 3.3 Design tranzistorového rádia 3.3.1 Tesla T58 a Tesla Mír 3.2.2 Tesla T60 a Tesla Doris 3.3 Tvary a návrhy

49 51 53 55 55 57 58

Závěr

61

6

Úvod

Rámce a průhledy Naše každodenní zkušenost dnes zcela běžně zahrnuje používání přístrojů, které mají několik pozoruhodných vlastností: především jejich rozměry a hmotnost nám umožňují přenášet je v kapsách a zavazadlech. Tyto objekty nemohou existovat nejen bez elektřiny, ale především bez sítě, která je naplňuje obsahem. Od tohoto obsahu se odvozuje také jejich důležitost. Bez občasného přísunu elektrické energie a připojení k některé ze sítí nejsou o moc více, než těžítky z plastu, křemíku, hliníku a skla.

Mobilní telefony, tablety, přenosné počítače, hudební přehrávače, gps navigace; čím ale jsou doopravdy tyto artefakty, jejichž klíčová vlastnost dávno nezahrnuje pouze komunikaci? A jak se liší od  ostatních objektů, které nás obklopovaly v minulosti? A jaké jsou jejich technické předpoklady? Dalo by se také říci, že tyto přístroje dnes již neplní pouze svou „komunikační“ roli (skrze textové zprávy a telefonování), ale jsou také nositelé naší identity – můžeme je používat například jako fotoaparáty nebo osobní archivy poznámek, vzpomínek a vzkazů. Možná právě bezradnost nad nedostatečným poznáním těchto přístrojů v nás může vyvolávat úzkost nad převahou „něčeho“, co se promítá do našich každodenních osobních vztahů a co nejsme ani

Obrázek 1: Převaha mobilních telefonů jako každodenního stereotypu v dopravních prostředcích může vyvolávat pocity izolace. Ilustrace: Jean Jullien, z cyklu Allo?

7

schopni odpovídajícím způsobem pojmenovat. Například spisovatel Warren Ellis navrhuje označovat mobilní telefony, přenosné počítače a tablety souhrnným označením jako rámce (Scopes): „(…) mobilní telefony označujeme hovorově jako mobily, televize je pro naše děti telka a kdysi pro nás bylo nové, že jsme mohli poslouchat koncerty přes telefon; dnes můžeme telefonovat pomocí televize a pokud vezmeme v úvahu, že „film“, „televize“ a „telefon“ jsou nyní slova, jejichž význam vymezuje prostor okolo věcí, namísto definování věcí samotných, můžeme s klidným svědomím sledovat film na telefonu a všechny přístroje jsou od této chvíle rámce.“ 1 Od chvíle, kdy je možné na všech zařízeních sledovat stejný obsah, není už tedy důležité, jestli se jedná o rádio, telefon nebo počítač, ale o funkci, kterou dané zařízení plní v určitou chvíli — může se totiž jednat o telefonování, chvíli předtím o poslech hudby a vzápětí například o četbu. Všechny přístroje jsou možná od této chvíle pouze průhledy nebo průzory a je pouze na nás, co skrze ně uvidíme.

Kapesní a bezdrátové Zmíněná všudypřítomnost u těchto zařízení je umožněna především kombinací dvou vlastností: jsou bezdrátové a mají malé rozměry. Bezdrátovost však stále znamená nutnost vysílací infrastruktury 2 (stavbu vysílačů, stavbu rozhlasových studií) a vytváření obsahu pro rozhlas jako médium (sestavení vysílacího programu, výběr hudby). Předpokladem pro jejich zmenšování jsou technické inovace, tedy především vývoj nových součástek s lepšími vlastnostmi 3 a také produktový design, který dodá výslednému objektu odpovídající formu. Proč se tedy tato práce zaměřuje na  produkci Československého podniku Tesla a proč na historické tranzistorové kapesní přijímače, namísto současné produkce zmiňovaných mobilních telefonů? V případě mobilních telefonů, počítačů a tabletů se jedná o výrobky, které jsou navrhovány a vyráběny globálně, za zcela nesrovnatelných podmínek a v různých prostředích. Naopak československá tranzistorová rádia z produkce podniku Tesla se na našem území přímo vyráběla a zároveň zde existoval výzkum a vývoj součástek

1 Warren Ellis: Telephone. Dostupné z: http://morning.computer/2014/07/telephone/, cit. 5. 8. 2014. 2 O infrastruktuře internetu v současné době např. Andrew Blum, Tubes: Behind the Scenes at the Internet, Londýn, 2012. 3 Tranzistory jsou zároveň také technickým předpokladem pro mikroprocesory, viz např. James Gleick, The Information: A History, A Theory, A Flood, New York, 2011.

8

i návrhy designu konečného produktu. Je tak možné studovat tyto předměty přímo v jejich geografickém a kulturním prostoru. Rozborem vývoje tranzistorových rádií a infrastruktury rozhlasového vysílání se také otevírá možnost nalezení nových metafor a pojmenování pro fenomény, které se v současnosti vyvíjí často příliš rychle na to, aby je bylo možné zachytit a pojmenovat. Vybrané přenosné rozhlasové přijímače představují tedy v tomto textu analogii, jsou chápány jako předchůdce a předpoklad pro hledání pojmového aparátu k současným a budoucím kapesním počítačům. Rádia jsou z hlediska obsluhy a používání velmi jednoduché přístroje, ale princip jejich fungování se podle Viléma Flussera přibližuje všudypřítomným počítačům, protože v nich dochází ke složitým výpočtům, při kterých se křivky elektromagnetického vlnění změní do slyšitelné podoby (mimo jiné také díky transistorům). 4 Důvodem těchto předpokladů je také jistá dobová bezradnost právě při popisování tranzistorových přijímačů.Odborná, technicky zaměřená literatura byla doprovázena schématy přístrojů, které se laikovi mohly jevit jako náhodná změť čar. Tato nevyváženost byla jedním z podnětů pro vydávání literatury, jejímž posláním bylo přinést široké veřejnost základní povědomí o fungování přístrojů, které si začaly nacházet cestu do stále rostoucího počtu domácností. Zajímavým příkladem této populárně naučné literatury je začátek knihy Tranzistor? … nič jednoduchšie!, ve kterém si jeden z vypra-

4 „Všechny aparáty jsou počítací stroje a v tomto smyslu umělé inteligence,“ protože „simulují myšlení ve smyslu kombinační hry s číselnými symboly a přitom toto myšlení tak mechanizují, že se v budoucnu stanou lidé pro ně stále méně kompetentními a myšlení budou muset stále více přenechávat aparátům.“ Vilém Flusser, Za filosofii fotografie, Praha, 2013, s. 36-37.

Obrázek 2: Schéma zapojení součástek rozhlasového přijímače. Zdroj: Eduard Kottek: Československé rozhlasové a televizní přijímače I a II, Praha, 1977.

9

věčů stěžuje na přístroje, které mu zkazily dovolenou: „No nedalo sa ani chviľu pokojně ležať na pláži, pretože zo všetkých strán sa ozýval hluk tranzistorových prijímačov letníkov. Pod krížovou paľbou hlasov zpeváčok a divokých tanečných pesničiek moje nervy podstúpily tvrdú zkúšku. V snahe dozvedieť sa, ako sú schopné takéto malé škatuľky robiť toľký hluk, zahĺbil som sa do štúdia kníh o tranzistoroch, aby som si ozrejmil ich teóriu a aplikácie.“ 5

Cíl a hlavní otázky práce Časové vymezení práce je vytyčeno rokem 1947, kdy je v USA oznámen vynález prvního tranzistoru, a rokem 1970, kdy je v Československu zahájeno vysílání druhého programu Československé televize, a je tedy možné označit tento rok za konec rozhlasu jako dominantního média. V této práci je historický vývoj tranzistorového kapesního rádia ukázán jako příklad, že již v daném období lze vypozorovat absenci teoretického rámce, který by popisoval nový typ předmětu: Cílem je vytvořit ucelený způsob pro popisování předmětů, u kterých je silný vzájemný vztah mezi technickým základem a úzkým propojením s kulturou. Dalším cílem práce bude také odpovědět na tyto otázky: z z z z z z

Jaké byly technické předpoklady pro vznik těchto artefaktů? Jaké jiné než vizuální a historické metody analýzy je možné použit k popisu objektů, kombinujících audiovizuální kvality? Jak popisovat klíčovou vlastnost těchto zařízení, totiž jejich existenci v rámci řetězce technické a kulturní infrastruktury, který mnohonásobně překračuje koncového uživatele? Jaké jsou kulturní dopady těchto nových předmětů a jaké jsou příklady s nimi souvisejících nových situací? Je možné v počátcích přenosného rádia najít a pojmenovat něco, co připomíná současnou zkušenost? Je možné přejít od chápání rádia jako objektu k chápání rádia jako vlastnosti? „Rádiovost“ jako základní fenomén rádia?

Metodologie Hlavní tematické okruhy této práce je pro lepší přehlednost možné rozdělit do tří skupin: technika (součástky a infrastruktura), média (rozhlasové vysílání a jeho obsah) a vnější, formální design rádia.

5 Eugene Aisberg, Tranzistor? ... Nič Jednoduchšie!, Bratislava, 1963, s. 11.

Obrázek 3: Dovolená na pláži plné křepčících tranzistorových přijímačů. Zdroj: Eugene Aisberg. Tranzistor? ... Nič jednoduchšie!, s. 11.

10

předmět

médium Kultura

součástka Design

informace

Technika infrastruktura

forma

1. Technický tematický okruh zaměřený na tranzistor jako dobovou technickou novinku a na bezdrátový přenos signálu. Úkolem bude představit obojí ze dvou pohledů. První pohled je technický — stručné vysvětlení základních fyzikálních a technických principů, které poodhalí hlavní fenomény spolu s určitým slovníkem. Záměrem je odpovědět například na tyto základní otázky: K čemu vlastně měl sloužit tranzistor? Jak funguje? Druhý pohled je historický — jak byly zmíněné technické objekty a procesy přijímány v odborném a denním tisku v Československu? Jakým jazykem se psalo o prvním tranzistorovém rádiu? 2. Rozhlas jako kulturní nástroj, jako médium. Jsou popsány základní možnosti, omezení a podoby rozhlasového vysílání zkoumané z pozice mediálních studií a základní zvukové fenomény rozhlasového vysílání, stejně jako struktury vysílaného obsahu — ať oficiálního (okruh vysílání Československého rozhlasu), nebo neoficiálního původu (vysílání zahraničních stanic). 3. Vnější, formální design rádia: z dobové produkce jsou vybrány 3 typy (Tesla 2800B T58, Tesla T60 a Tesla 2702B Doris), a prozkoumány v kontextu používání i z pohledu návrhu. Popsány budou také základní „fenomény“ a vlastnosti rádia jako předmětu: ladění, madla umožňující přenášení, rozměry, hmotnost. Je důležité zmínit, že rádio jako předmět je v této práci popisováno v kontextu s jeho infrastrukturou — rozhlasovými vysílači (vztaženo k popisování bezdrátového signálu v prvním tematickém okruhu). Předpokladem je, že existuje přímý vztah mezi rádiem a vysílačem: rádio bez vysílače je kusem plastu,

Obrázek 4: Diagram tří hlavních tématických okruhů.

11

vysílač bez rádia je pouze ocelovou věží. Metodu, která bude tomuto textu vlastní, je možné pojmenovat jako analogii na  postup „zpětné analýzy“ („reverse engineering“) užívaný především v technickém prostředí pro odhalení vlastností produktu, ke kterému není dostupná výrobní dokumentace. Často se jedná například o nástroj průmyslové špionáže. Pro účely této práce se však bude jednat o soustavnou analýzu a ucelený popis komplexního systému, rozloženého na  části a součástky. Cílem tohoto procesu zde nebude pouze pozitivní vyvozování a redukce možností samotného systému, ale naopak vytváření nových možností pohledu. Snahou je vytvoření komplexního popisu, ve  kterém se technický pohled proměňuje ve spekulativní. přenosnost

součástky

tvar

ovládání

obsah vysílání

materiál

rozměr

Přijímače budou popsány „z pohledu příjemce“, skrze smysly uživatele a všechny jejich vlastnosti (tvar, ovládání, rozměry, materiál, obsah vysílání a vnitřní uspořádání), které jsou v popisu důležité. Zahrnuto je pozorování, měřítko člověka, měřítko lidské ruky a smyslů, vyhranění se vůči čistě technickému jazyku, ale zároveň základní popis technického principu.

Zhodnocení odborné literatury Použité zdroje

Pro povědomí o technickém principu tranzistorových rozhlasových přijímačů a rozhlasových vysílačů posloužily například publikace

Obrázek 5: Ilustrace podrobného popisu rozhlasového přijímače – zde Tesla Comet-9 „Commodore“. Zdroj: OSTBLOK o.z.

12

Poznejte svůj rozhlasový přijímač (1960), Příjem rozhlasu a televize (1983) a k historii techniky v českých zemích Sborník o technice v českých zemích 1945–1992 (2003). Zajímavý příklad literatury je také zmíněná publikace Tranzistor? ... Nič jednoduchšie! (1963), vysvětlující technické principy laickému publiku pomocí ilustrací a textu strukturovaného jako dialog osobností: zvídavého amatéra a ochotného odborníka. Základem pro výběr tří příkladů tranzistorových rozhlasových přijímačů je soubor publikací Československé rozhlasové a televizní přijímače I–III (1961–1977) obsahující období a místa výroby. Na základě tohoto souboru se podařilo nashromáždit řadu obrazových archivních zdrojů v Muzeu obce Přelouč, kde se vybrané dva typy rádií vyráběly v podniku Tesla. Mezi další použité archivní zdroje patří také soubor technických a propagačních článků o kapesních tranzistorových přijímačích získaný prostřednictvím Národního technického muzea v Praze. Přehledný úvod do  dobových kulturních kontextů období 1948– 1967 a také řadu odkazů na další zdroje představují publikace Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948– 1967 (2011) a Volný čas v českých zemích 1957–1967 (2013), dějiny Československého rozhlasu jsou zpracovány v publikaci Od  mikrofonu k posluchačům: Z osmi desetiletí českého rozhlasu (2003). Materiály pro vedlejší témata, týkající se například rušení příjmu zahraničního vysílání v Československu nebo problematiky Rádia Luxembourg, byly čerpány prostřednictvím dílčích historických studií: Rušení zahraničního rozhlasového vysílání pro Československo (2010) a Rádio Luxembourg a jeho význam pre poslucháčov v socialistickom Československu (orálna história) (2012). Z literatury zaměřené na mediální studia bylo čerpáno například z knihy Understanding Radio (1996), která představuje úvod do charakteristiky a obecných fenoménů rozhlasu, jeho znaků a kódů. Další důležitý zdroj je zde také kniha Komunikologie (2002) Viléma Flussera, která nabízí velmi komplexní a specifický pohled na strukturu a kódy lidské komunikace. Z odborných dobových periodik (ročníky 1947–1970) byly vybrány časopisy Amatérské rádio, Sdělovací technika a Slaboproudý obzor, ve  kterých se objevovaly aktuální technické novinky prostřednictvím přeložených odborných textů nebo krátkých aktualit a komentářů. Časopisy Blok a Tvar ve stejném období přinášely komentáře k tvorbě rozhlasového obsahu a k problematice průmyslového výtvarnictví, které se v daném období potýkalo s nelehkým úkolem: najít odpovídající formy pro nové typy masově vyráběných elektronických produktů. V neposlední řadě se ve všech zmíněných časopisech objevovala rovněž reklama na rozhlasové přijímače, fotografie a ilustrace, které dohromady s texty utvářejí poměrně podrobný obraz o dobovém chápání nových technických možností a produktů.

Obrázek 6: Výroba plošného spoje pro tranzistorový přijímač Tesla „T58“. Zdroj: Amatérské rádio číslo 4, ročník VIII, 1959, titulní strana.

13

Podobně zaměřené odborné aktivity Je důležité zmínit, že možnosti čerpání z uceleného zdroje, který by vyváženě kombinoval všechny tři zmíněné tematické okruhy, jsou v domácí i zahraniční literatuře velmi omezené. Příkladem podobné snahy je v českém prostředí například práce Dvojí život televize jako objektu i obsahu v letech 1954 – 1972, zaměřená na „zkoumání Československé televize z hlediska objektového i obsahového, pohledem zevnitř i zvenčí.“ 6 Tato práce člení rozbor televize do tří tematických rovin (mocenská, institucionální a obsahová) a televize je zkoumána rovněž jako objekt, bytový doplněk vstupující do domácností. Přestože se jedná o tématicky široký záběr, například mediální historie, kritické teorie médií i zkoumání vztahu televize a každodennosti, jedná se stále především o pohled, upřednostňující optiku mediálních studií. V zahraniční literatuře je zajímavým příkladem série textů SuperNormal: Technology and Design v časopise Domus zaměřená na vztah současného designu a technologií jako „průvodce základními produkty a služebami našeho století; příručka věcí, které nás oblokpují, ale v současné době nejsou v kritickém záběru.“ 7 Tématem textů byla například časová osa na sociální sítí Facebook, infrastruktura a principy digitálního publikování firmy Amazon, nebo mobilní telefon Nokia N9. Právě v posledním z těchto zmíněných textů se projevuje snaha o ucelený popis mobilního telefonu jako fenoménu, který se projevuje na osobní, kulturní i obchodní rovině: „Telefon je intimní zařízení nejen pro svou všudypřítomnost a možnosti připojení, ale především pro přímý vztah k tělu. Zatímco většina objektů po dlouhou dobu představovala kulturu nebo zboží, mobilní telefon, který s tělem téměř splývá a stává se jeho přímým připojením k internetu, je zároveň prostředkem pro zhodnocení zboží, nástrojem pro šíření kultury a přímým zástupcem identity svých uživatelů. Představuje nezměrnou škálu kulturních a obchodních fenoménů.“ 8 Tento text představuje příklad kritické analýzy nového typu objektu, hledání analogií v historii i teorii designu a v neposlední řadě obsahuje také vztah hmotného objektu a jeho uživatelského prostředí (hardware a software). Dosáhnout podobné kombinace pohledů je jedním z cílů této práce.

6 Silvie Filipová, Dvojí život televize jako objektu i obsahu v letech 1954- 1972. Diplomová práce, obhájena na Masarykově univerzitě Brno, 2007, s. 228. 7 Dan Hill, SuperNormal: Technology and Design, Dostupné z: http://www. domusweb.it/en/news/2011/12/15/supernormal-technology-and-design.html. cit. 5. 8. 2014. 8 Dan Hill, Portable cathedrals, Dostupné z: http://www.domusweb.it/en/ design/2011/12/15/portable-cathedrals.html. cit. 5. 8. 2014.

14

Struktura Práce je strukturovaná od součástky – tranzistoru, jeho technických principů a historie, k objektu, který umožnil kapesní rozhlasový přijímač, směrem k širšímu kontextu, tedy jak tento objekt fungoval v rámci vysílání a poté co znamenal pro uživatele a společnost. Struktura

Technika

Design

Kultura

1. Bezdrátové vysílání

Základní vývoj

Elektromagnetické

Vliv černých skříněk na

a technické principy

vlnění a možnosti jeho

kulturu a představivost

bezdrátového vysílání

znázornění

Vysílání a rušení rozhlasu

Kontext rádia

Rozhlas jako médium,

v Československu

a posluchače

jeho základní fenomény

Princip tranzistorů

Tesla 2800B T58, Tesla

Prototypy a vývoj prvních

a výroba v n.p. Tesla

T60, 2702B Doris

tranzistorových rádií,

2. Akustická kultura

3. Kapesní rádio

ohlas v odborném tisku

Úvod představuje tematické vymezení a metody, širší kontexty práce a základní otázky. V první kapitole je představen historický a technický kontext bezdrátového vysílání a možnosti znázornění elektromagnetických principů, které komunikaci bez drátů umožňují. Druhá kapitola se zabývá rozhlasem jako médiem, dobovou infrastrukturou a kontextem rádia a uživatele (posluchače). Třetí kapitola představuje příklady přenosných rádií (Tesla 2800B T58, Tesla T60, Tesla 2702B Doris a jejich varianty), od  prototypů přenosného tranzistorového rádia až ke  zmíněným modelům. Zároveň je představeno několik příkladů vnímání a představivosti u nového typu objektu v dobové kultuře (film, literatura). Závěr shrnuje klíčové úvahy a naznačuje možné otázky pro směřování dalšího výzkumu.

15

Kapitola 1

Bezdrátové vysílání

S rozvojem bezdrátového vysílání se naplnilo naše okolí elektromagnetickým vlněním, vzduch okolo nás se stal černou skříňkou. Tato kapitola ukazuje příklady „otevírání“ černých skříněk s využitím literárních, populárně naučných i vizuálních principů. Události, situace, vynálezy a popisy zkušeností v této kapitole zahrnují popis historických souvislostí, stejně jako příklady z oblasti populárních médií a populárně naučné literatury. Zároveň jsou skrze tyto příklady a kombinaci textu s ilustracemi představeny základní principy šíření elektromagnetického vlnění a fungování tranzistoru. Aby bylo možné uvést fenomén bezdrátového vysílání, jsou nejprve stručně představeny předchozí způsoby komunikace: telegraf, telefon a jejich infrastruktura.

1.1 Černé skříňky Technické a vědecké objevy doprovází zvláštní paradox: čím více se věda a technika stává efektivní, tím více se nám uživatelům stává neprůhlednou a obskurní. 9 Elektrospotřebiče, počítače i další předměty jsou sice často bílé a barevné, ale staly se z nich černé skříňky. Tento komplexní a všudypřítomný fenomén přešel do vědeckého i laického slovníku v průběhu poloviny dvacátého století spolu s rozšířením kybernetiky. Vědy, která se sice zabývá teorií strojů, ale neptá se po tom, co stroje a systémy jsou, nýbrž je ve svém základu zaměřená na jejich funkci a chování. 10

9 Bruno Latour, Pandora‘s Hope: Essays on the Reality of Science Studies, Harvard University Press, 1999, s. 45. 10 William Ross Ashby, Introduction to Cybernetics, Routledge, 1964, s. 8.

16

Černá skříňka před námi vyvstává jako monolit, jako jednolitá plocha, u které můžeme rozpoznat a popsat pouze vstup a výstup. Zatímco proces, odehrávající se v útrobách, je pro nás tajemstvím. Pokud se naučíme základní funkce, nemusíme se zaobírat nekonečnou vnitřní složitostí. Stačí nám zaměřit se na efektivní využívání vlastností stroje. Jako techno-kulturní fenomén se černé skříňky mimo laboratoře, v každodenním prostředí, projevují například jako rádia, fotoaparáty, televize, počítače, videokamery nebo antény. Nemáme nejmenší ponětí o jejich útrobách, nicméně nám to nebrání je používat.

Vstup

Výstup

Běžný rozhlasový přijímač bychom mohli popsat takto: Vstup → Proces → Výstup Vstup zahrnuje příjem neviditelného a neslyšitelného rozhlasového signálu tvořeného elektromagnetickým vlněním. Proces uvnitř rádia zahrnuje přeměnu tohoto signálu na zvukový výstup, který se k nám dostává z reproduktorů v podobě večerních zpráv. Přijímač stačí pouze zapnout stisknutím tlačítka napájení a začne hrát. Jako další krok můžeme upravit hlasitost, změnit stanici nebo nastavení antény, ale pokud jsme jej před vypnutím nepřeladili nebo nepřemístili, tak si zpravidla „pamatuje“ frekvenci naladěnou před svým vypnutím. Lidé používající aparáty jsou podle Viléma Flussera pouze funkcionáři s omezenými možnostmi uvnitř aparátů. Stačí jim tedy pouze povědomí o základním repertoáru a bez znalosti vnitřního mechanismu se obejdou. 11 Složitý aparát znamená ostrý kontrast mezi běžným uživatelem a specialistou, který zná i vnitřní uspořádání a principy. Naše úsilí by mělo směřovat ke změně postojů v každodenním životě, k rozšíření vědeckého vidění a technické představivosti, zahrnující „schopnost vědomě si vytvářet obrazy pojmů a ty následně dešifrovat.“ 12 Můžeme tedy zbystřit svoje vědomí a i pomocí prostředků, zmíněných v této kapitole, vidět do nitra černých skříněk. Co však najdeme uvnitř? A co tento proces otevírání zahrnuje? Na první pohled by se zdálo, že jedinou alternativou černé skříňky je skříňka bílá nebo průhledná, a že naše možnosti jsou pouze dvě: můžeme pouze vidět nebo nevidět, co se děje mezi vstupem a výstupem. Spektrum možností je ale u černých skříněk o něco širší. 13

11 Vilém Flusser, Za filosofii fotografie, Praha, 2013, s. 36-37. 12 Vilém Flusser, Komunikológia, Bratislava, 2002, s. 140. 13 Pojem bílé skříňky je model používaný v softwarovém vývojářství pro příklad zcela otevřeného a pochopitelného kódu.

Obrázek 7: Ilustrace černé skříňky.

17

Za prvé se jejich povaha značně liší podle toho, co chceme spatřit (nebo nespatřit). Jsou to neviditelné bezdrátové signály nebo neviditelný proces v uzavřené instituci? Za druhé: binární pojetí naznačuje, že jedinou alternativou proti slepé bezmoci je prozření k viditelnosti, a že věci jsou buď skryté nebo viditelné. Jedinou kritickou strategií by tedy mohl být pečlivý popis, aby se vše stalo snadno srozumitelným samo o sobě. Ale stačí to bez dodatečné interpretace? Co se stane, když začneme cíleně měnit její vnitřní uspořádání? Nebo skříňku využijeme ke zcela jiným výstupům, než pro jaké byla původně určena? Nemožnost vysílat skrze televizní přijímače je podle Viléma Flussera nejen technický, ale přímo ideologický nedostatek. 14 Důkazem jsou podle něj také „nespočetné antény, ktorými sa mesto posúva do onoho elektromagnetického oceánu, o ktorom vie, že je doň ponorené, hoci si ho nevie predstaviť. Tieto antény sú zmaterializovanou voľou konzumovať nepredstaviteľné. Sú to rozďavené papule na požeranie nepredstaviteľného.“ 15 Následující části kapitoly jsou pokusem představit si „nepředstavitelné:“ základní fyzikální a technické principy vysílání a elektromagnetického vlnění.

1.2 Svět na drátě a bez drátů Jako předchůdce rádia a digitální komunikace, jak je známe dnes, můžeme označit dva příklady dálkového přenášení zpráv: akustický a optický. Hlásné trouby, bubnování a volání jsou typické starověké příklady. Ovšem zvuk se takto především v horském terénu špatně šíří a často není jasné, ze kterého směru přichází. Vedle toho další možnosti přenosu informací (pomocí optických signálů, kouřem nebo ohněm) vyžadovaly vystavění prvních vysílačů, předávajících signály dále. Na principy starověkých majáků navázal v 18. století Chappeův optický telegraf fungující na principu stožárů s pohyblivými rameny. Ve Francii (a později v dalších evropských státech) byla vybudovaná souvislá síť těchto stanic schopných přenášet zprávy (převážně vojenské a státní informace) na vzdálenosti stovek kilometrů během několika desítek minut. 16

14 Vilém Flusser, Komunikológia, (pozn. 12), s. 142. 15 Ibidem. 16 Princip komunikace pomocí optického telegrafu je především příkladem komunikačního nástroje založeného na síti vysílačů, jak o ní bude psáno později. Podrobněji například kniha Gerard Holzmann, Data Communications: The First 2,500 Years. Dostupné z: http://spinroot.com/gerard/pdf/hamburg94b.pdf, cit. 5. 8. 2014.

Obrázek 8: Schéma optického telegrafu. Zdroj: Télégraphe Chappe. Illustration parue dans «Les merveilles de la science», Louis Figuier, 1868.

18

Přestože byl po padesáti letech provozu a soustavného rozšiřování tento systém během několika let plně nahrazený „zpívajícím drátem“ – drátovým telegrafem – představuje přímého předchůdce dnešních komunikačních sítí. Semaforový telegraf oficiálně otestoval Claude Chappe v červnu 1793. Test byl úspěšný a o deset dní později bylo rozhodnuto o stavbě francouzské státní telegrafní sítě. Ta se rozrostla postupně až na 556 stanic, měla na délku připližně 5000 kilometrů a zahrnovala kromě strategických měst ve Francii také linky směrem do Amsterdamu, Mainzu, Milana a použita byla také v Alžiru a Maroku. 17 Na rozdíl od poslů na koních trvalo poslání zprávy telegrafem při dobrém počasí několik desítek minut. Stanice byly od sebe vzdálené přibližně 10 kilometrů. Jejich vybavení zahrnovalo dalekohled a semafor složený ze soustavy otočného ráhna (regulátoru) a dvou teleskopických ramen (indikátorů). Obsluha telegrafu předávala signál otáčením tří klik, které určovaly polohu ráhna a ramen. Návrh obslužného mechanismu sestávajícího z několika řad lan, ozubených kol a kladek, konzultoval Chappe s významným hodinářem Abrahamem Louse Bréquetem. Regulátor i indikátory byly pro zvýšení kontrastu vůči obloze natřeny na černo. Přesto bylo nutné v některých úsecích trasy postavit náhradní stanice, které sloužily při nízké viditelnosti, například při ranní mlze. Posílané zprávy byly státního významu a často zahrnovaly i vojenské plány, což vyžadovalo zakódování (kódovacích soustav bylo několik). Operátoři jednotlivých stanic ovládali pouze základní soubor povelů a potvrzovacích signálů. První linka mezi Paříží a Lille měla 230 kilometrů a začala plně fungovat v roce 1794. Potenciál v celém systému rozpoznal také Napoleon Bonaparte, za jehož vlády se síť značně rozšířila a věže se semafory se staly novou součástí krajiny po celé Francii. Svědčí o tom i zmínka v románu Hrabě Monte Christo, kde se všudypřítomné telegrafní semafory objevují. V popisu Alexandra Dumase můžeme jasně rozpoznat „černá, skládací ramena, připomínající nohy obrovského brouka,“ a nad nimi se vznáší jiná „zvláštní znamení, která protínají s takovou přesností vzduch a přenášejí přes tři sta mil neznámou vůli od jednoho člověka k druhému (…).“ 18 Hrabě uplatí telegrafistu, aby odvysílal falešnou zprávu o burzovním obchodu, čímž připraví svého protivníka o milion franků. Podobné zneužití telegrafu pro vlastní účely se roku 1836 prokázalo. Nikdo však tehdy nebyl potrestán, protože právní předpisy s něčím takovým vůbec nepočítaly. 19

17 J. M. Dilhac, The Telegraph Of Claude Chappe: An Optical Telecomunication For The XVIIIth Century, IEEE Global History Network, Dostupné z: www.ieeeghn.org/ wiki/images/1/17/Dilhac.pdf, cit. 7. 8. 2014. 18 Monte Christo, Díl IV. Kapitola 3. Telegraf. 19 J. M. Dilhac (pozn. 17).

19

Tento systém bezdrátové komunikace, nositel zpráv „protínajících vzduch“, je přímý předchůdce komunikačních sítí. Je tomu tak především díky propracované infrastruktuře, systému kódování zpráv, kontrolním signálům a synchronizaci. Sloužil však pouze pro účely francouzského státu. Operátoři neznali kódovací soustavu a bylo dokonce zakázáno stavět soukromé telegrafní stanice. Ve Francii byl nahrazen elektrickým telegrafem roku 1846. 20 Elektrický telegraf proměnil obchodní, společenskou i vojenskou komunikaci druhé poloviny 19. století nejprve na transatlantické (1858) a později i na globální úrovni. 21 V roce 1850, šest let po úspěšném testu Samuela Morse, bylo ve Spojených státech 12 000 mil telegrafních linek. Přenos informací na velké vzdálenosti byl již koncem 19. století běžnou realitou. Ovšem druhou stranou této situace byla proměna převážně městského panoramatu. Elektrické, telegrafní a telefonní vedení nebylo vedené pod zemí ani kontrolované žádnými normami. Bylo zapotřebí mít se často na pozoru před přetrhanými a jiskřícími svazky drátů. 22

Jednou ze zemí s největší hustotou nadzemní telefonní sítě bylo koncem 19. století Švédsko. Stockholm měl dokonce více telefonních linek než ostatní světové metropole. Kvůli technickým omezením

20 Po 61 letech fungování. 21 Tom Standage, The Victorian Internet: The Remarkable Story of the Telegraph and the Nineteenth Century’s On-Line Pioneers, Washington D. C., 1998. Standage uvádí, že oproti internetu byl vliv telegrafu více signifikantní, protože možnost komunikovat globálně v reálném čase byla koncem 19. století kvalitativní změnou, zatímco Internet přinesl především kvantitativní změnu. 22 Ernest Freeberg, The Age of Edison: Electric Light and the Invention of Modern America, New York, 2013, s. 79-81.

Obrázek 9: Panorama Stockholmu s Telefontoret, přibližně 1890. Zdroj: Tekniska museet, https:// www.flickr.com/photos/ tekniskamuseet/ cit. 7. 8. 2015.

20

raných telefonních linek bylo zpočátku potřeba připojit každého uživatele přímo k ústředně, kde byly hovory manuálně přepojovány operátorem. Přes 5000 telefonních linek vedlo k jedinému centrálnímu uzlu: telefonní ústředně ve věži Telefontoret. 23 Jak je patrné z dobových fotografií, ústředna se stala městskou dominantou, ze které se nad celým městem rozšiřovala dlouhá vlákna kabelů. Bylo velmi náročné udržovat tento systém v zimních měsících, kdy stožáry a kabely „kosila“ těžká námraza. Přes svoji zranitelnost a křehkost vůči počasí působí věž s kabely hrozivě. Husté svazky namrzlých kabelů jistě vrhaly stín na okolní zástavbu ani nemluvě o jejich skřípavém zvuku v zimních vichrech.

Z hlediska viditelnosti a čitelnosti infrastruktury byly tyto projevy raných komunikačních infrastruktur jasně viditelné. Jak uvidíme později, také rozhlasové vysílače jsou viditelnou infrastrukturou. Ovšem pouze zčásti — odstranění drátů může naopak uvolnit daleko větší možnosti pro představivost. Namísto drátů tak oblohu křižují neviditelné elektromagnetické přízraky, které nemají pevné tvary, nevrhají stín, ale jsou o to více tajemné. Kabely se schovaly pod zem a do stěn, ale pro městské panorama to neznamenalo úlevu – právě naopak. V průběhu 19. a začátkem 20. století se řada vynálezců snažila o bezdrátový přenos zpráv na velké vzdálenosti prostřednictvím elektromagnetického vlnění.

23 Ta fungovala mezi lety 1887 a 1913, kdy ji postupné umístění většiny kabelů pod povrch učinilo nadbytečnou. Byla stržena po požáru v padesátých letech dvacátého století. Zdroj: http://www.ericsson.com/thinkingahead/the-networked-societyblog/2014/10/06/telephone-lines-darkened-sun-stockholm/ cit. 7. 8. 2015.

Obrázek 10: Husté svazky kabelů se sbíhají k Telefontoret, přibližně 1890. Zdroj: Tekniska museet, https://www.flickr.com/photos/ tekniskamuseet/ cit. 7. 8. 2015.

21

Mezi nimi vynikal především Gugliemo Marconi, který experimentoval postupně s bezdrátovým telegrafem (tedy přenosem kódované zprávy) a později i bezdrátovým telefonem (přenos zvuku). 24 Pojem „bezdrátový“ tedy znamenal v různých obdobích tohoto vývoje různé situace. Například v roce 1900 mohlo „bezdrátové spojení“ znamenat zaslání telegramu z paluby parníku na pevninu. O dvě dekády později již bylo možné si v Evropě i Spojených státech naladit vlastní radiopřijímač a poslouchat první pravidelné předpovědi počasí, zpravodajské relace, přenosy koncertů nebo přednášky. Z původních komunikačních kanálů „z místa na místo“ se tedy až postupně stalo veřejné médium.

1.3 Otevírání černých skříněk

Je důležité rozlišovat mezi technikou a fyzikálními jevy. Fyzikální jevy a principy se v čase nemění. Změnami procházejí zpravidla technické normy, případně se posunují možnosti rozlišovat různé jevy v jemnějších obrysech. Přístupy k zobrazování těchto fyzikálních fenoménů bychom mohli označit jako racionální a iracionální. Iracionální přístup zahrnuje především představy vyvolané zvědavostí, snahou pochopit neviditelné a dosud neviděné zcela nové jevy pomocí přirovnání k magickým a nadpřirozeným jevům. Nikoliv náhodou jsou v některých hlavních dílech literárních žánrů horroru rádia a bezdrátové přenosy hlavními hybateli a nástroji v příběhu. 25 Grafické a mechanicko-

24 Nikola Tesla, vynálezce srbského původu, se dokonce snažil o bezdrátové šíření elektrické energie. 25 Viz James Kneale, Monstrous and Haunted Media: H. P. Lovecraft and Early Twentieth-Century Communications Technology, in: Historical Geography, č. 38/2010, s. 90-106.

Obrázek 11: Antény rozmanitých tvarů a provedení. Zdroj: František H. Norien, Poznejte svůj rozhlasový přijímač: Určeno posluchačům rozhlasu a prodavačům rozhlasových přijímačů, Praha, 1960, s 60.

22

-fotografické metody vizualizace fyzikálních jevů naopak představují snahy o „překonání možností papíru jako jednorozměrného média.“ 26 Představují nové perspektivy a pomáhají nahradit spekulace vědomostmi.

1.3.1 Napříč spektrem Některé z černých skříněk jsou antény (vysílače) a jiné jsou rádia (přijímače). Jak mohou být bezdrátově propojeny? K šíření signálu využívají jednoho ze základních fyzikálních jevů – elektromagnetického vlnění. Vlna je způsob šíření energie prostředím. Ještě na začátku dvacátého století znamenala „skutečnost“. Pouze to, co jsme byli schopni obsáhnout pomocí našich smyslů. Elektromagnetické spektrum je ale mnohem širší, než rozsah lidského vnímání. Lidská představivost je bez pevně daných prostorových rozměrů a je doplněna také časovou zkušeností. Je těžké ji napodobit v čistě dvourozměrném prostředí. Představit tedy svět v komplexním vidění je podmíněno navýšením „počtu dimenzí, vyjádřených na daném povrchu papíru, a datové hustoty (množství informací v dané ploše).“ 27 Film Powers of Ten Charlese a Ray Eamesových (a později stejnojmenná kniha) měl pomocí animace představit cestu skrze všechna měřítka, počínaje lidským tělem až po meziplanetární vztahy a zpět až do nitra atomů. 28 Zahrnuto bylo i spektrum elektromagnetických částic, které rovněž obsahuje téměř všechna představitelná měřítka: od záření o velikosti atomů až po zvukové jevy. Princip filmu je v navyšování základní jednotky o násobky deseti. 29 Diagram v kapitole Čtení duhy (Reading The Rainbow) představuje všechny hlavní veličiny elektromagnetického spektra seřazené vertikálně. Ačkoliv vizuálně působí jako náčrt nebo doprovodná skica, obsahuje všechny pojmy, obsažené v textu: Tento graf představuje celou škálu elektromagnetického záření, a shrnuje vmnoho z našich vědomostí o světě. Vše je seřazeno a podřízeno jedinému měřítku a uspořádání stupnice může být označeny třemi způsoby. První zdůrazňuje jeho chování v čase. Stejně jako obyčejné vlny na vodě,

26 Edward R. Tufte, Beautiful Evidence, Cheshire, 2006, s. 15. 27 Edward R. Tufte, Envisioning Information, Cheshire, 1990, s. 13. 28 Cesta za poznáním měla představit věci v souvislostech sousedního měřítka. V úvodu knihy je zmíněný E. Saarinen a nejbližší kontext. 29 Spektrum energie a související kmitočtové frekvence je nutné „popsat pomocí jazyka, který vyjadřuje vlnovou, nikoliv paprskovou povahu vyzařované energie.“ Philip Morrison, Phylis Morrison, Powers of Ten, New York, 1982, s. 11.

23

i u záření se pravidelně opakují hřbety v určitém intervalu. Pokud spočítáme množství těchto intervalů za jednu vteřinu, výsledkem bude frekvence záření v cyklech za vteřinu. Tatop jednotka se jmenuje Hertz (Hz). Druhý způsob určuje vzdálenosti mezi jednotlivými hřebeny vln a měříme je v metrech. A konečně: u všech druhů záření může být maximální hodnota energie převedena na jedinou atomovou interakci. Ta se měří v elektronových voltech a nazývá se kvantová energie. [...] Radiace všech hodnot mají stejné fyzikální kvality. Jejich rychlost v prázdném prostoru je stejná: absolutní rychlost, nadzvuková v šesti silách deseti. Všechny druhy záření jsou vyzařovány a vstřebávány díky pohybům a vztahům elektricky nabitých částic, podléhajícím magnetickým jevům. 30 Tento text je téměř prostý jazykových metafor. Stejně jako celý film a publikace Powers of Ten totiž spoléhá na přirovnání podle velikosti měřítka, nikoliv podle vizuální nebo významové podobnosti. Všechny objekty a fyzikální jevy mají určitou velikost, kterou je možné vyjádřit skrze čísla. Srovnávat je můžeme pouze se stejně velkými věcmi nebo s čísly odpovídajících hodnot.

Na podobném principu poměrného přirovnávání jevů podle číselných hodnot je postavena druhá ukázka z publikace The Book of Comparisons. Každá část spektra je zde vymezena kosočtvercem, jehož hroty vymezují rozsah dané části. Jejich rozdílné velikosti jsou však jediným vizuálním detailem. Diagram obsahuje pouze vlnové délky a frekvence a chybí slyšitelné části spektra. Některé veličiny v něm dokonce nenajdeme, přestože jsou v doprovodném textu. 31

30 Philip Morrison, Phylis Morrison, Powers of Ten, New York, 1982, s. 114-115. 31 Viz. obrázek [13]: „The energy of the Sun and of the local radio station are both transmitter by electromagnetic waves.“

Obrázek 12: Electromagnetické spektrum. Zdroj: Philip Morrison, Phylis Morrison, Powers of Ten, (pozn. 30), s. 117. Obrázek 13: Srovnání, porovnání a ukázky využití, výřez. Zdroj: The Diagram Group, The Book of Comparisons, ed. Ruth Midgley, New York, 1980, s. 136.

24

Třetí ukázka pochází z nedávné doby a můžeme na ní dobře vidět, jak se nové digitální signály prolínají se starými technologiemi. Pro naše účely je zajímavé protnutí krátkovlnného rádia s technologií NFC. 32 Porovnáním těchto tří vizualizací vidíme, jak se celé spektrum bezdrátové komunikace stalo zaplněným a zahuštěným prostorem. Některé z možností, jako například dnešní běžné standardy Bluetooth a Wi-Fi, představují pouze zlomek dnešního „vysílaného smogu“. Současná bezdrátová komunikace a výpočetní technika neznamenala sjednocení, ale naopak explozi nových digitálních formátů nesoucích tajemná jména: GPS, WiFi, Bluetooth, GSM, WLan, UMTS, LTE.

32 NFC nebo Near Field Communication je přenos dat na krátké vzdálenosti. Vyžaduje pouze nízké množství energie. Tak se mohou používat čipy sestávající z antény, jednotky pro záznam dat a zdroje energie. Technologie se využívá například v platebních kartách, mobilních telefonech, štítcích na zboží nebo elektronických vizitkách.

Obrázek 14: Infografika, elektromagnetické spektrum digitálního vysílání. Zdroj: Die Zeit, 5. 1. 2012, dostupné z: http://www. zeit.de/2012/02/IG-Radiowellen cit. 7. 8. 2015.

25

Encyklopedie těchto nových radiových vln, kterou vytvořila Ingeborg Marie Dehs Thomas v projektu Bubbles of Radio, obsahuje fikční „technoorganické tvory“. Jak bude patrné později, mohla využít vědecky odvozených modelů elektromagnetického vyzařování, ale zvolila přeexponovanou představivost namísto doslovného vykreslení skutečných tvarů. Podobně jako botanické příručky i tato obsahuje měřítka pro srovnání. Měřítko mobilního telefonu, lidské postavy nebo patrové budovy však vhledem ke spekulativní povaze projektu naznačuje především souvislosti používání.

Dočasná síť krátkého dosahu Bluetooth (Nevrotis Dentus Aquarae) se používá pro rychlé propojení mobilních zařízení mezi sebou, za účelem přenosu dat nebo tisku dokumentů. Její ostré zuby rychle a svižně pronikají prostorem, a když se potkají dva oblaky, vzájemně se do sebe „zakousnou.“

Globální systém pro mobilní telefony GSM (Spherum Magnea Globalum) vytváří obří bubliny v okolí základnových stanic. Ty jsou sice určené pro kapesní mobilní telefony, ale jejich četnost a rozměry poukazují na souvislosti s architekturou. Jsou součástí mnoha bu-

Obrázek 15: Ingeborg Marie Dehs Thomas, The Bubbles of Radio. Zdroj: Dostupné z: http://www. nearfield.org/2007/12/fictionalradio-spaces cit. 7. 8. 2015. Obrázek 16: Ibidem.

26

dov ve městech. Jejich struktury se přimkly i ke kopcům, návrším i historickým stavbám. Při cestě městem i krajinou je patrná snaha po „pokrytí“ signálem – mnohdy dosažená s téměř stoprocentním úspěchem. Míjíme kovové struktury antén, jejich vyzařované bubliny se navzájem prolínají a tvoří společně pružnou, spolehlivou pavučinu, skrz kterou se šíří naše zprávy a telefonní rozhovory. Síť Wi-Fi (Videus Fidelus) je svým tvarem podobná oblaku výtrusnic pomocí kterých se šíří některé druhy hub – jen je mnohonásobně hustší a složená z nepatrných částic. Ty formují pevný tvar bez ostrých hran, který se rychle a intenzivně šíří prostředím. Hlavní vlastností je spolehlivost a bezpečnost. Oblak do sebe přijme jen zařízení se správným heslem nebo kódem. Tyto ilustrace „nových tvorů“, kteří se zabydleli v našem nejbližším okolí můžeme číst jako snahu o vytvoření nových mýtů, které však vycházejí z vlastností, které jsou známy z technologických parametrů sítí. Známe dosah jednotlivých „buňek“ GSM sítě, známe maximální intenzitu datového přenosu Bluetooth a taktéž umíme zadat heslo pro síť Wi-Fi a stát se tak součástí oblaku. Jakoliv tak tyto ilustrace rozšiřují naši představivost, jejich charakter a tvary vycházejí ze známých parametrů, které dovedeme vyjádřit čísly.

Jaký je však skutečný tvar vln, které se kolem nás neustále míhají? V článku „Fotografická metoda zobrazení akustického nebo elektromagnetického pole“ 33 je popsán způsob, kterého se používalo při vývoji akustických zařízení, u kterých bylo zapotřebí znát rozložení a tvar vyzařování (například zvukových vln telefonního sluchátka).

33 Vladimír Zárybnický, Fotografická metoda zobrazení akustického nebo elektromagnetického pole, in: Sdělovací technika, 1958, č. 5, s. 172.

Obrázek 17: Fotografická metoda zobrazení akustického nebo elektromagnetického pole. Zdroj: Vladimír Zárybnický, Fotografická metoda zobrazení akustického nebo elektromagnetického pole, in: Sdělovací technika, 1958, č. 5, s. 172.

27

Popsané zařízení sestává z kývajícího se ramene, na kterém je kromě senzoru (mikrofon nebo čidlo) připevněná žárovka (doutnavka). Ta mění intenzitu svého světla podle záznamu čidla. Analýza pole je vykreslená na základě kývání ramene, které se navíc posunuje po kolejnici směrem od zdroje. Celý průběh je zaznamenaný fotoaparátem s otevřenou závěrkou. Akustické vlny se tak otisknou pomocí světla - jeden snímek přibližně během deseti minut. Článek dále zmiňuje i možnost vytvoření filmové smyčky z těchto obrázků, která umožňovala vidět obraz vln přímo v pohybu. Vyzdvižena je rovněž celková jednoduchost, nízký pořizovací náklad a také skutečnost, že díky téměř stejným zákonitostem šíření vln je možné pomocí stejné metody vykreslit prakticky celý rozsah elektromagnetického pole.

Kromě možnosti přesného vykreslení tvarů je možné také ohmatávání roje elektronů na příkladu videa Immaterials: Ghost In The Field, vytvořeného v rámci zkoumání materiálových kvalit radiových čipů. Timo Arnall a Jack Schulze vytvořili na podobném principu sérii fotografií a animací, které představují osobní zkušenost se skrytými kvalitami čipů RFID a NFC. 34 Jakmile se světelná sonda ocitla v poli přijímače, zablikala, což bylo zachyceno fotoaparátem při otevřené expozici. U tvarů vykreslených pomocí tohoto „šťouchání“ jsou patrné kulové plochy doprovázené menším lalokem, který obklopuje hrany přijímače. Podle autorů výsledný vizuální materiál umožňuje uvažovat o technologii RFID v nových pojmech. Objemy, ve kterých dochází k příjmu signálu, jsou totiž součástí materiálových vlastností technologie stejně jako technologické parametry

34 Více o „materiální kvalitě“ bezdrátových čipů: Timo Arnall, Making Visible: Mediating the material of emerging technology, PhD projekt obhájený na Oslo School of Architecture and Design, 2014.

Obrázek 18: Vykreslení pole v okolí RFID čipu. Zdroj: Timo Arnall, Making Visible, (pozn. 34), 2014. Obrázek 19: Vypočítaných vyzařovací diagramy (výřez). Zdroj: Jiří Klam, Mechanickografická metoda vyhodnocování vyzařovacích diagramů složených anténních soustav, in: Sdělovací technika, č. 2, 1962, s. 53.

28

čipů i přijímačů. A při používání bychom je měli brát v potaz. 35 Tyto vědomosti však byly součástí technologické kultury i v dřívějším „tranzistorovém“ období. V technologických příručkách je řada příkladů směrových diagramů příjmu 36 a také možností jejich výpočtu a tvarování. Například „mechanicko-grafická metoda vyhodnocování vyzařovacích diagramů složených anténních soustav,“ vytváření prostorových modelů na základě výpočtů a rýsování pomocí papírových pravítek z milimetrového papíru. Dále skládání jednotlivých vektorů elektromagnetického pole v závislosti na jejich prostorovém seskupení nebo možnost vytvářet objemy postupným vykreslením řezů prostorovým diagramem úhel po úhlu s potřebnou hustotou.

Poblíž Uherského Hradiště, v rovné krajině Moravských úvalů mezi Chřiby a Bílými Karpaty, se nachází dvě vertikály v horizontální krajině. Jedná se o dvě věže dlouhovlnného vysílače Topolná, jehož „vyzařovací horizontální diagram protáhlého tvaru pokrýval celé Československo.“ 37 Již v roce výstavby (1952) bylo možné vypočítat oblast pokrytou těmito 270 metrů vysokými anténami. Signál dlouhých vln se však může odrazem od vrchních částí atmosféry rozšířit i mimo vypočítanou oblast. Například vysílání z Topolné bylo zachyceno na různých místech Evropy, v Japonsku i Egyptě. 38 Jaký tvar mají ale tyto odražené signály? Vlnovou délku, tedy vzdálenost mezi dvěma hřbety dlouhých vln, můžeme přepočítat přibližně na 1000m. Tyto vlny však není možné přirovnat k vlnám na vodní hladině, protože jejich výška (amplituda) znamená intenzitu v čase a prostoru. Mají tedy odražené signály tvar mraků měnících tvar nebo jsou spíše jako kužely reflektorů, pátrající po obloze?

35 Ibidem, více také: http://www.nearfield.org/2009/10/immaterials-the-ghost-inthe-field cit: 12. 8. 2015. 36 Například Milan Český, Antény pro příjem rozhlasu a televize, Praha, 1978. 37 Marek Podhorský, Vysílací věže, Praha, 2009, s. 137. 38 Ibidem, s. 138.

Obrázek 20: Vlny ze šňůry na prádlo jsou pouze grafická reprezentace amplitudy. Zdroj: František H. Norien, Poznejte svůj rozhlasový přijímač: Určeno posluchačům rozhlasu a prodavačům rozhlasových přijímačů, Praha, 1960, s. 60. Obrázek 21: Obálka týdeníku Náš rozhlas s fotografií nového vysílače Topolná. Zdroj: Náš rozhlas, roč. 19, č. 8, 1952.

29

Přestože jsou vizualizace elektromagnetických jevů často velice abstraktní, mohou nám dodat ztracené měřítko a ukázat souvislosti mezi různými veličinami a jevy. Tvary vlnění jsou však příliš proměnlivé a navíc neustále v pohybu. Je možné je přiblížit našemu vnímání pouze skrze křivky a diagramy nebo jako sinusoidy na zobrazovacím displeji oscilátoru. Nejsme je ale schopní vidět prostorově v měřítku času. Víme, žekřivkyexistují, ale nemůžeme je vidět. Mnoho druhů vlnění vzniká lidskou činností. Vlny samotné jsme ale zcela nezkrotili. Je možné je přiblížit lidské představivosti s pomocí grafického vyjádření. Mohli bychom kolem sebe do prostoru zakreslit křivky ve tvaru vln a potom podle nich vzduch rozstříhat nůžkami a vrstvit na sebe do tvarů a objemů. Ale tím bychom popřeli onu neuvěřitelnou lehkost, se kterou procházejí prostorem.

1.3.2. Poznejte své tranzistory

Současně s rozšiřováním rozhlasové techniky do domácností jde vysledovat žánr populárně-vědecké literatury, která je určena uživatelům, kupujícím nebo prodavačům, a jejímž cílem je předat základní principy fungování přijímačů. V úvodu knihy Poznejte své rádio 39 je jako cíl zmíněné představení principů uvnitř „kouzelné skříňky“ a určena je „těm, kteří o radiu nejsou dostatečně informováni a kteří by o něm chtěli získat ty nejzákladnější znalosti.“ 40 Podobně zaměřená kniha Poznejte svůj rozhlasový přijímač nabízí základy „o historii sdělovací techniky, o funkci rozhlasového přijímače,

39 Zdeněk Illový, Poznejte své radio, Praha, 1948. 40 Ibidem, s. 10.

Obrázek 22: Jak pracuje rozhlasový vysílač. Zdroj: Totožné s obrázkem [21], s. 45.

30

o jeho obsluze, o instalaci antén a uzemnění.“ 41 Rádio…? Nič jednoduchšie zahrnuje dialog tří postav, který se v textu odvíjí v tematických besedách a korespondencích. Tyto knihy občas neváhají svého čtenáře pokárat za naivitu, vést s ním poněkud familiérní monolog a promlouvat k němu v prvním pádu. Věty často končí vykřičníky a text předstírá, že se čtenářem se veden poučený dialog: „Máte doma také rádio? Máte doma rozhlasový přijímač? Máte? (…) A vy, že máte zcela nové autorádio? Pane, to se vám to jezdí! (…) Že je starý? Nevadí! Jen jej zapněte! Nu, vida! Slyšíte? Vždyť hraje ještě docela pěkně!“ 42 Kromě vysvětlování obecných technických principů pomocí nejrůznějších přirovnání je u této literatury silně patrná také vizuální část. Od jednoduchých schémat přijímačů až po anekdoty, kresby elektronů s nožičkami a zpocené přijímače, které se špatně odvětrávají. 43 Ilustrace převážně slouží jako vizuální zkratky textu, spíše než jako jeho doplnění. Některé z nich nemají ani popisky a jsou do textu pouze vloženy. 44 Přebaly některých knih jasně formulují snahy o zpřístupnění technického tématu širokému publiku: „(Radiotechnika) nás obklopuje na každém kroku, (…) je to obor velmi zajímavý, neboť jako jeden z mála poskytuje kromě technických poznatků i zážitky kulturní, a tím zaujímá významné postavení v celém našem společenském dění.“ 45 Přes takto vytyčené cíle je ale celkové vyznění těchto publikací často žoviální, falešné a nese velmi nízkou informační hodnotu. „Pokud jsou v popisu použity křiklavé taktiky jako lhaní, osobní útoky, falešné analogie, odvádění pozornosti nebo štvavý žargon (…), může to znamenat, že výklad postrádá jak hodnověrnost, tak i podložení svých tvrzení.“ 46 Jak tedy popsat techniku přístupně a zároveň si zachovat důvěryhodnost a předat hodnotný soubor informací a principů? Pomocí textové i vizuální zkratky a přizpůsobených přirovnání můžeme vtáhnout technické principy do obecného kulturního povědomí. Pokud však připustíme, že technika a kultura nejsou oddělené poj-

41 František H. Norien, Poznejte svůj rozhlasový přijímač: Určeno posluchačům rozhlasu a prodavačům rozhlasových přijímačů, Praha, 1960, s. 6. 42 František H. Norien, Poznejte svůj rozhlasový přijímač: Určeno posluchačům rozhlasu a prodavačům rozhlasových přijímačů, (pozn. 41), s. 7. 43 Ibidem, obrázky kreslil Antonín Čech. 44 Ibidem, s. 28. 45 Ibidem, přebal knihy. 46 Edward R. Tufte, Beautiful Evidence, Cheshire, 2006, s. 141.

31

my, může být tento úkol o něco jednodušší. Anne Balsamo formuluje jednotu technologických inovací, které nelze oddělit od kultury plné znaků a významů jako „technokulturu“. 47 Odpovídajícím kritickým rámcem se zde podle ní stává „zpětné inženýrství kombinované s hermeneutikou.“ 48 Dochází tak ke kombinaci filosofické teorie významů s inženýrskou praxí, přičemž oběma je přiznána stejná důležitost. Výsledná kulturní analýza zahrnuje tři hlavní části: popis, analýzu a interpretaci. 49 Texty pro uživatele rozhlasových přijímačů se však neomezovaly pouze na vysvětlení principů. Jejich náplní byly také rady, jak přijímač vybírat, udržovat, prodávat a opravovat. 50 Tyto texty tak slouží jako předstupeň k běžným uživatelským příručkám a návodům k údržbě, které obsahovaly především technické parametry, údaje (rozměry, spotřeba) a schémata určená pro technicky znalé. Návody k obsluze představují vizuálně i obsahově neméně zajímavý materiál. Jejich tiskový formát byl zpravidla oproti příručkám a letákům menší, a to především u kapesních a přenosných přístrojů (diktafony, magnetofony a kapesní rádia). Například návod k obsluze Tesly Doris [24] obsahuje zajímavou kombinaci ilustrací a pokynů pro důležité situace. Uspořádání situací je chronologické a představuje základní scénáře používání. Nejprve se po zakoupení a vybalení přijímače dozvíme, jak vložit baterie (schéma také ukazuje, jaké póly jsou na 6V bateriích). Následuje možnost připojení vnějšího zdroje (například autobaterie). Přijímač se obsluhuje pouze dvěma otočnými knoflíky: menším se ovládá napájení a hlasitost, větším zoubkovaným se ladí frekvence. Nechybí několik rad pro zlepšení příjmu, případně k připojení sluchátek nebo reproduktoru. Návod obsahuje nákresy celého přehrávače. Každá z částí scénáře je uvedena oranžovou, vizuálně jednoduchou ikonou. Protože Tesla Doris neměla indikátor stavu baterie, poslední řádky v návodu k obsluze jsou věnovány zmínce, že vyčerpání zdroje se projevuje především výrazně nižší hlasitostí.

47 Anne Balsamo, Designing Culture: The Technological Imagination at Work, Duke University Press, 2012, s. 5. 48 Zpětné inženýrství je poměrně běžný postup v technologické praxi, při kterém se provádí důsledná zpětná analýza nové technologie, často při studiu produktů konkurence. Cílem je zjistit co nejvíce o jejich výrobním postupu, nových funkčních principech a vlastnostech. 49 Anne Balsamo, Designing Culture: The Technological Imagination at Work, (pozn. 47), s. 254.

Obrázek 23: Tesla 2800 B, uživatelská příručka. Zdroj: Archiv autora.

50 Např. kapitola Vybíráme rozhlasový přijímač, viz. František H. Norien, Poznejte svůj rozhlasový přijímač: Určeno posluchačům rozhlasu a prodavačům rozhlasových přijímačů, (pozn. 41), s. 45.

Obrázek 24: Tesla Doris, návod k použití, Zdroj: Archiv autora.

32

Popsali jsme zde stručně charakter hlavních zdrojů, se kterými se setkal běžný uživatel. Je důležité zmínit, že tranzistorová rádiaměla ve srovnání s ostatními spotřebiči omezené množství funkcí. 51 Nebylo tedy nutné popisovat technické a fyzikální principy. Stačilo pouze provést uživatele základním scénářem po zakoupení. Návody doplňovala zmíněná populárně naučná literatura, ve které byly ale technické principy často ohýbány do složitých příběhů. Obsahovaly však rozšířený slovník a mohly tak rozvinout zvědavost a zájem o porozumění „černým skříňkám“.

51 V archivu Tesly Přelouč jsem našel také návody pro magnetofonové přehrávače a páskové diktafony ze stejného období. Běžný uživatel těchto složitějších přístrojů potřeboval větší povědomí o jejich fungování. Jsou tedy obsáhlejší s množstvím diagramů vysvětlujících například princip zápisu na pásku a vícestopé nahrávání.

33

Kapitola 2

Akustická kultura

Pokud kontextem předchozí kapitoly byly technické předpoklady rozhlasového vysílání a jeho souvislosti se součástkami, kontextem této kapitoly je posluchač. Posluchač (uživatel) si naladí své přenosné rádio (například při výletu do přírody uprostřed léta). Zvuk, který přijímač vydává, je slyšet v určitém perimetru a doplňuje zážitek z přírody o další vrstvy: zpravodajství, hudbu nebo sportovní přenos. Posluchač je ve výsledné bublině izolovaný a může si kolem sebe vytvořit s pomocí zvuku dočasný autonomní prostor. Do dokonalosti by tento prostor byl doveden při nízké hlasitosti nebo použití sluchátek, protože by reprodukovaný přenos slyšel pouze posluchač. Snahou této kapitoly bude tento pojem „bubliny“ a autonomního poslechu vyvrátit a prokázat, že kontext poslechu je zapotřebí rozšířit kromě technických a společenských souvislostí také o společenské a kulturní prostředí, ve kterém můžeme rádio poslouchat. Přenosné přijímače sice rozšířily možnosti poslechu, ale jako artefakty zůstaly pod vlivem širokého pole společenských i politických souvislostí. Ty mohou jejich možnosti rozšířit, stejně jako ochromit.

2.1 Slepé rádio a rozšířená realita V románu Dravci mého století, 52 vydaném v roce 1965, se setkáme s vyšetřovatelem, který v přímořském letovisku pátrá po tajemných drogách, které stojí za stále rostoucím počtem úmrtí. Postupně zjistí, že se nejedná ani o modifikaci klasických drog, ani o zneužití prostředků vlnové psychotechniky, které se běžně oddávají stovky lidí přímo na pouličních projekcích organizovaných místním

52 Arkadij Natanovič Strugackij, Boris Natanovič Strugackij, Dravci mého století, in: Miliardu let před koncem světa, Praha, 1985.

34

establishmentem. Ústředním nebezpečím pro celou civilizaci je zde obyčejná rádiová součástka, kterou distributoři prodávají pod označením Sleg. Jeho instalace do běžného tranzistorového rádia promění přijímač v zařízení, vysílající zvláštní zvukové podněty. Ty ve spojení s alkoholem a vodní lázní způsobují „příliv tepla a velmi zvláštní, nový pocit jakési naprosté, kosmicky nesmírné prázdnoty.“ 53 Hlavní hrdina se v závěru rozhoduje za každou cenu přispět k utajení Slegu, protože jeho nebezpečí spočívá v tom, že se jedná o již vyráběnou součástku, dostupnou v milionových sériích. Obyčejné tranzistorové rádio v koupelně se tak po přidání Slegu stává nástrojem iluzorního bytí, nástrojem pro vytvoření virtuální reality, která je neskutečně návyková a zhoubná. Uživatelé se stávají závislí na blaženém bezvědomí a umírají na krvácení do mozku. Román představuje zneužití relativně nové technologie tranzistorového rádia. 54 Svým názvem připomíná „Sleg“ populární řadu rádií Selga, vyráběnou v Litevském závodu Riga Radio Rupnica od roku 1963. Konzumace iluzorní reality je v příběhu sice smrtelně nebezpečná, ale stále ještě menšinová, na rozdíl od ostatních drog, všeobecné letargie a podivně odevzdaného chování obyvatel. Upravené rádio zde sice „není narkotikum, kam se na tuhle věc hrabe narkotikum,“ ale „přesně ta věc, co tu má být. Tady. A teď. Každá doba si žádá své.“ 55 Jeho nebezpečí je v plíživém rozkladu kultury jako takové, v nahrazení

53 Arkadij Natanovič Strugackij, Boris Natanovič Strugackij, Dravci mého století, (pozn. 52), s. 215. 54 Byl publikován v roce 1965, tedy v době, kdy již tranzistorová ráda byla běžná i v Sovětském svazu. 55 Ibidem (pozn. 52), s. 230.

Obrázek 25: Tesla Minor. Zdroj: Amatérské rádio, roč. 8, č. 8, 1959.

35

pocitů zaslouženého štěstí v životě jednotlivce umělými, snadno dostupnými a pomíjivými pocity. Co je však rádio mimo tyto negativní, vědecko-fantastické vize budoucnosti? A kdo jsou jeho posluchači? Rádio bychom mohli popsat jako „slepé médium,“ protože všechny jeho výstupy jsou čistě akustické povahy. Sestávají ze zvuků a ticha. 56 Skutečnost, že rádio je po zapnutí a naladění příjmu závislé pouze na sluchu, má podle Crisella dvě výhody. Za prvé se jedná o výzvu naší představivosti a za druhé velká pružnost, se kterou můžeme rádio začlenit do širokého souboru činností. Kromě představivosti je poslech rádia výzvou také pro zvědavost závislou na čase, podobně jako literatura. „Rádio je v i případě předem nahraného programu médium ‚přítomného času,‘ nabízející příslib zkušenosti, ležící v nedaleké budoucnosti.“ 57 Záleží však na obsahu a pozornost posluchače k jiným činnostem mimo poslech bude mít různé úrovně při poslechu napínavého sportovního přenosu a při poslechu rozhlasové hry při nedělním úklidu. S velkou pravděpodobností však bude vždy tolik obrazů přenášeného obsahu, kolik bude posluchačů. 58 V rovině pružnosti se pak jistě projevily právě tranzistorové přijímače, spolu s rozvojem kvality vysílání. 59 Možná právě díky tomu, že jej můžeme snadno začlenit do svého života, do činností, které právě provádíme, se rádio stalo tak všudypřítomným a samozřejmým. Ale velkou roli jistě sehrála také jednoduchost používání. (Viz například obrázek [25] Tesla Minor: pouze 2 kolečka na ovládání a madlo pro přenášení přístroje.) Rádio také není ve středu zájmu studií vizuální kultury. Částečně také pro svou neviditelnost a samozřejmost. 60 To je možná nejlépe vidět na kontrastu s televizí. Jak ale Tacchi uvádí při komentáři Crisella, tak označení rádia jako „slepého“ média znamená na-

56 Andrew Crisell, Understanding radio, Londýn a New York, 1996. 57 Ibidem, s. 9. 58 Ibidem, s. 10. 59 Andrew Crisell zmiňuje: „The development of VHF, FM and stereo had already made vast improvements in the quality of the reception, but the tranzistor enabled radio sets to be build which consumed much less power and were much cheaper to buy.“ Ibidem, s. 11. 60 „Radio sounds as material culture in the home.“ Jo Ann Tacchi, Radio sounds as material culture in the home, PhD. projekt na Social Anthropology University College, Londýn, obhájeno 1997, s. 11. Dostupné z: http://discovery.ucl. ac.uk/1317663/1/267690.pdf cit: 6. 7. 2015.

36

značovat, že rádiu něco chybí a že se jedná o televizi bez obrazu. 61 Rádio je zdrojem zvuků, které pomáhají vytvářet těžko popsatelnou zkušenost založenou na kombinaci vnějšího prostředí, prováděné činnosti a samotného poslechu. 62 Základním materiálem tohoto rozhlasového výrazu je soubor zvukových jevů, 63 které můžeme při poslechu zaznamenat. Podobně jako o „materiálu rádia“ uvažuje o zvucích Crisell 64 a podle něj patří mezi tento materiál mluvené slovo, zvuky, hudba a ticho. Tyto materiály mezi sebou mají vzájemné vztahy. 65 Zajímavým příkladem spojení zvuků a jejich představení byla například přednáška „Neslyšitelné zvuky“ na Mezinárodní výstavě rozhlasu v Praze: „Návštěvníci nejen viděli, jak hlemýžď chroupá salát, ale slyšeli zároveň toto chroupání mohutně zesílené. Slyšeli rachotivou chůzi stonožky, která se před jejich očima procházela po citlivé desce detekčního mikrofonu, slyšeli zvuk, který vydává rozpouštějící se kostka cukru ve vodě atd.“ 66 Pokud by návštěvníci nevěděli, o jaký zvuk se jedná, mohlo by se jednat pouze o zesílený rachot nebo šum. Nikoliv o „akustický mikroskop,“ umožňující slyšet tiché zvuky malého světa hmyzu a kostek cukru. 67 Další nedílnou součástí z poslechu rozhlasu je hudba, která může být použitá sama o sobě jako náplň programu (koncerty, představení) nebo jako doplněk k mluvenému slovu. 68 Veškeré zvukové výstupy, které z rádia slyšíme, jsou také doplněny tichem. Pauzou, která má vždy svou kvantitu a kvalitu. Ticho může trvat krátkou chvíli, například mezi písní a začátkem pořadu, může nastat postupně při slábnutí baterie a může být také záměrem (například v rozhlasové hře). Při sportovních přenosech může pauza a očekávání vyvolat větší tlak na naši zvědavost, než přítomnost několika zvuků zároveň. Ticho je však u rádia absolutní. 69

61 Ibidem, s. 9. 62 Ibidem, s. 10. 63 Karel Coufal, K problematice rozhlasové tvorby, in: Blok, časopis pro umění Roč. 3/1948–1949, nečíslováno, s. 53. 64 Andrew Crisell, Understanding radio, (pozn. 56), s. 42. 65 Například zvuky, znamenající přítomnost „něčeho jiného“ je zapotřebí verbálně uvést a představit, jinak se mohou stát pro posluchače hádankou. 66 Josef Kolář, Lid chce vědět, In: Blok, časopis pro umění Roč. 3/1948–1949, nečíslováno, s. 75. 67 „Nejzajímavější na tom bylo, že to všechno vlastně „viděli“ i posluchači doma, neboť jejich fantasie byla přítomností reagujících diváků ve studiu vybičována takovou měrou, že mnozí tato vysílání přirovnávali k televisi.“ Ibidem, s. 76. 68 Poslech hudby pro zábavu se stal jedním z hlavních důvodů pro naladění rádia a oblíbeným doplňkem k jiným činnostem a právě potřeba „akustické tapety“ se stala v průběhu šedesátých let hlavním důvodem pro změny v programové složce rozhlasu stejně v Československu, ale i například ve Velké Británii. 69 Andrew Crisell, Understanding radio, (pozn. 56), s. 52-53.

Obrázek 26: Kombinace smyslů. Zdroj: Marshall McLuhan, The Medium is the Message, Londýn, 1967, s. 111.

37

Proč vlastně rádio posloucháme a kdo je posluchač? Inzerát Tesla z časopisu Domov shrnuje několik důvodů, proč si tranzistorový přijímač zakoupit a naladit: z z z z

Ať jste kdekoliv, toužíte po spojení se světem. Chcete být vždy, všude a včas informován. Rád si vybíráte hudbu podle své nálady a vkusu. Rád se zaposloucháte do dobré dramatické inscenace. 70

Naše „spojení se světem,“ tedy komunikace s ostatními lidmi, zahrnující i jednosměrný poslech rádia, je podle Viléma Flussera ničím jiným, než „trikem zaměřeným na to, abychom zapomněli na brutální nesmyslnost života odsouzeného na smrt.“ 71 Komunikace nás ochraňuje hustou tkaninou kultury a činí nás bližší ostatním lidským bytostem – nikoliv fyzicky, ale kulturně. Poslechem toho, co se děje ostatním lidem na místech, která nevidíme, dochází ke sblížení, k začlenění a vytvoření vztahů s ostatními. Dostáváme se tak mimo vlastní rutinu. Můžeme se poslechem emočně uvolnit, učinit svůj život rozmanitější a možná si porovnáním lépe uvědomit sami sebe a svou vlastní situaci. Možná také posloucháme čistě ze zvědavosti a naladíme se, abychom slyšeli cokoliv a uspokojili potřebu po tom, být informovaný o světě. 72 Při poslechu na sobě můžeme pozorovat, do jaké míry je pro nás program důležitý: je vysílání rozhlasu „v popředí,“ nebo je „upozaděné“ jinou činností? Zvuky je pro nás vždy velmi těžké nevnímat, protože je slyšíme ze všech stran bez toho, aniž bychom se museli soustředit. Jsou součástí naší každodenní zkušenosti. Přicházejí k nám zcela automaticky zepředu, zleva, zprava, zezadu. A nemůžeme se vůči nim bránit, na rozdíl od očí nemůžeme „zavřít uši“. 73 To však ukazuje na silný rozdíl mezi soustředěným posluchačem a někým, kdo rádiu pouze naslouchá: „Koncert si žádá soustředěného posluchače, kavárenská hudba nikoliv. (…) Kavárna bez hudby je možná, koncert nikoliv. (…) Protikladem k výlučnosti soustředěného poslechu budeme tomuto poslechu říkat přidatný.“ 74 Každý druh poslechu tak má jistou úroveň kontrastu. Podobně jako při vizuálním vnímání se nám také rozšiřuje pole a některé zvuky

70 Inzerát n. p. Tesla v časopise Domov, 1972, č. 3. 71 Vilém Flusser, Komunikológia, (pozn. 12), s. 9. 72 Rozmanitost, sociální integrace, sebeuvědomění a zvědavost, viz. Andrew Crisell (pozn. 56), s. 209. 73 Marshall McLuhan, The Medium is the Message, Londýn, 1967, s. 111. 74 Karel Šrom, Hudba služkou, in: Blok, časopis pro umění, roč. 3/1948–1949, nečíslováno, s. 72.

38

se při soustředěné činnosti (například při psaní) odsouvají zcela na horizont naší pozornosti. Jindy se však plně soustředíme a zvuky, hlasy, hudba i ticho před námi vyvstávají ostré a jasné. 75 Těžko tedy můžeme hledat jasně vymezenou definici posluchače. Je posluchač ten, kdo vlastní rozhlasový přijímač? Někdo, kdo poslouchá celý pořad nebo jeho určitou část? Nebo někdo, kdo ladí stanice celý den podvědomě, podle toho, co se kde hraje? 76 Možná jako posluchači příliš nerozlišujeme mezi jednotlivými pořady a rádio je určitá pevná struktura dne a společník pro plynutí nebo zpomalení každodenního života. Možná jsme stále posluchači, kteří jen nemají příležitost zastavit a soustředěně naslouchat. V tomto období byla rádia v obchodech ve veřejném prostoru, rádia v autech, rádia v kuchyních, rádia v obývacích pokojích, rádia v kancelářích a přenosná rádia téměř všude. Není náhoda, že rádio jako nekonečná zábava mohlo být viděno ve společenské rovině jako hlučná, křiklavá hrozba. Při soustředěném poslechu hudby ve tmě,

75 Pro srovnání a další úvahy o vizuálním vnímání zvuku In: Don Ihde, Listening and Voice: Phenomenologies of Sound, New York, 2007, s. 38. 76 Andrew Crisell, Understanding radio, (pozn. 64), s. 202.

Obrázek 27: Scéna z filmu Slečna od vody, uprosatřed na zemi Tesla Minor. Zdroj: Fotoska, Terryho Ponožky.

39

v soukromí, může vyvolat za jistých okolností skutečně „novou realitu“ a nové zážitky. Ve většině případů však rozhlasové vysílání pracuje s prolnutím a vrstvením zvuků, nikoliv stoprocentním nahrazením dalších prvků vnímání: „Zdá se, že zvuky z rádia dodávají nový rozměr a v některých ohledech mohou být vyloženy také jako pojivo mezi různorodými a roztříštěnými částmi našich životů.“ 77 Vilém Flusser viděl rádio a telefon na svém psacím stole jako anti-psací potřeby. 78 Hudba z rádia pro něj byla výsměchem psaní. „Rádio šeptá svému posluchači do ucha: Tvoje informace neskončily u čtenáře, ale v mojí černé skříňce, aby se tam samy staly hudbou v pozadí.“ 79 Jeho vpád na naše psací stoly nemusí být fatální také proto, že stejně snadné, jako rádio zapnout, je snadné jej i vypnout. Nic z toho ovšem nevylučuje, že se hudbou v pozadí může stát cokoliv včetně původně zamýšlené činnosti a především to, že se na vrstvách rozšířené reality nemůžeme stát nebezpečně závislí.

2.2 Ztlumené rádio Věnovali jsme několik úvah pojetí poslechu rozhlasového vysílání a jeho základním vlastnostem. Jaké však bylo vysílání čekoslovenského rozhlasu a jaké souvislosti politické a technické se na něm přibližně v období 1948 – 1970 projevily? Byla „společenská funkce rozhlasu“ pevně daná a neměnná nebo podléhala změnám v požadavcích posluchačů? Rozhlas je „nutno hodnotit s hlediska sociálně vývojového. (…) společnost má v rozhlase jedinečný nástroj dorozumívací, současně nástroj kulturní distribuce a demokratizace nejširšího rozsahu.“ Kromě ideologiecké roviny nabízí tato úvaha i základní prvky rozhlasu: „(…) vysílací stanice, konkrétní programy, vytvářené, organisované a reprodukované rozhlasovými pracovníky, rozhlasové přijímače různé kapacity a konečně rozhlasové publikum ze skupiny lidí, pro kterou se vysílá.“ 80 V roce 1948 se rozhlas prostřednictvím Mezinárodní výstavy rozhlasu (MEVRO) otevřel společnosti jako instituce, zbavená dočasně černé skříňky. Bylo možné vidět zaměstnance i techniku přímo

77 Jo Ann Tacchi, Radio sounds as material culture in the home, (pozn. 60), s. 196. Dostupné z: http://discovery.ucl.ac.uk/1317663/1/267690.pdf cit: 6. 7. 2015. 78 Vilém Flusser, Písmo: Má písanie budúcnosť?, Bratislava, 2007, s. 131. 79 Ibidem, s. 132. 80 Karel Galla, Společenská funkce rozhlasu, In: Blok, časopis pro umění, roč. 3/1948–1949, nečíslováno, s. 58.

40

při práci, kromě nahlédnutí do organizace a techniky zde byla také možnost stát se součástí vysílání prostřednictvím diskusí a rozhovorů. Výstavu zahájil symbolicky den rozhlasu, 15. května 1948 a konala se ve dvou pavilonech na nároží pražských ulic Veletržní a Bělského. Zde bylo k vidění kompletní rozhlasové studio, které bylo nejen otevřené posluchačům, ale počítalo s jejich aktivní účastí ve vysílání. 81 Narozdíl od „živého“ vysílání vedly improvizované a bezprostředně pojaté diskuse s návštěvníky „ke zlidovění výrazu, oproštění projevu od  frází, vyumělkovanosti a přílišného užívání odborné terminologie.“ 82 To bylo umožněno s využitím nových reportážních vysílačů. Možnost vidět rozhlasové pracovníky a stát se součástí vysílání diváky lákala, o čemž svědčí i návštěva přes 315 000. Poslechovost vysílání z výstaviště přesáhla poslech běžných stanic s výjimkou Prahy I, mezi 8.30–19.00 hod. dosahovala 47%. 83 Přestože lákadlem byla možnost vidět zákulisí, tak Josef Kolář úspěch komentoval slovy: „Rozhlas zvítězil nad podívanou.“ 84 Co však přinášel poslech rozhlasu v libovolném prostředí prostřednictvím přenosného přijímače, například v přírodě při rekreaci? Film „Slečna od vody“ z roku 1959 přináší příběh mladé ženy, která se rozhodne strávit pracovní den mimo rozkopanou Prahu a jít se koupat k vodě. 85 Zde se potká s „lajdáky“: se dvěma pásky a slečnami od vody. „Nahřej trpaslíka s hlasem obra!“ „Abys nechytil, co nemáš!“, doplňuje nejapným vtipem druhá a podtrhuje tak morální upadlost této skupiny mladých lidí, kteří se u vody vyhýbají práci (jeden z mladíků má dokonce na ruce falešný sádrový obvaz). „Pojď se prohnout do muziky!“ Mladík rozmáchle zapne rádio Tesla Minor a z něj se okamžitě začne linout rytmická jazzová melodie, která je v ostrém kontrastu s harmonickou filmovou hudbou, která nás jinak ve filmu doprovází. Jaký byl tedy program v období prvních tranzistorových přijímačů a co se dalo naladit u vody? Ze struktury vysílání Československého rozhlasu v této době je patrný kontrast mezi obsahem určeným pro společný poslech a obsahem vhodným pro rekreační účely a příležitosti, které umožňoval právě nárůst počtu přenosných přijímačů. V roce 1958: klasická hudba (opery a „staří mistři“), lidové písně, dechové soubory, estrádní orchestry, písně národů sovětského svazu. Až od roku 1964, kdy přibývá dvakrát týdně pravidelný pořad Na houpačce a o rok později denní pořad Mikrofórum na stanici ČSR I.

81 Vysílalo jako stanice Praha III – Mevro na vlně 415 m pod vedením Josefa Koláře. 82 Kolektiv autorů, Od mikrofonu k posluchačům, Praha, 2003, s. 204. 83 Ibidem, s. 205. 84 Ovšem je nutné zmínit, že zde byla poprvé předvedena i Československá televize. Ibidem, s. 204. 85 Režie: Bohuslav Zeman dále např. Fantom Morrisvillu (1966) a Šíleně smutná princezna (1968).

Obrázek 28: Plakát k filmu Slečna od vody, František Sodoma, 1959. Zdroj: Archiv Terryho Ponožky.

41

Když se podíváme na  postupný vývoj vysílání, bude vzájemný vztah přijímače a jeho obsahu více patrný. Rozvoj rozhlasu byl v prvních letech po válce ve znamení technické obnovy, protože řada vysílačů i vybavení vysílacích studií byla zničená. Veškeré nové zařízení a vybavení bylo v prvních letech přímo z dovozu nebo z vlastní výroby Československého rozhlasu. 86 První poválečná programová konference se ale konala již počátkem srpna 1945 a program vysílání byl jedním z jejích hlavních bodů. Poválečné vysílání mělo dva okruhy. První okruh Praha I se orientoval hlavně na  zpravodajství, druhý programový okruh Praha II měl být více oddechový a rekreační. Denní schéma programu odpovídalo režimu posluchačů. Dopoledne se vysílalo především pro ženy, zemědělce a venkov, večer následoval rekreační program posílený především v letních měsících. 87 Od roku 1947 začalo být patrné také vytváření specializovaných pořadů pro zájmové skupiny a odborné profese. Vznikaly tak zárodky pozdějších odborných redakcí. Pro zahrádkáře se vysílal pořad Naše zahrádka, pro filatelisty a šachisty filatelistická, resp. šachová hlídka. 88 Až do roku 1952 bylo možné naladit také nedělní bohoslužby. O čtyři roky déle vysílal své nedělní komentáře „Na okraj dne“ Zdeněk Nejedlý. 89 Kvůli pravidelným pracovním sobotám byla neděle jediným nepracovním dnem. Podle průzkumů z počátku šedesátých let spadala jedna třetina volného času dělníků ve městech na poslech rozhlasu nebo sledování televize, což znamenalo v pracovní dny přibližně hodinu a v neděli dvě a půl hodiny. 90

86 Kolektiv autorů, Od mikrofonu k posluchačům, (pozn. 82), s. 207. 87 Kolektiv autorů, Od mikrofonu k posluchačům, (pozn. 82), s. 201. 88 Ibidem, s. 221. 89 „Zdeněk Nejedlý, ministr školství, věd a umění, předseda Československé akademie věd a předseda Svazu československo-sovětského přátelství (…) žárlivě střežil i obsah náhradního hudebního programu zařazovaného ve dnech, kdy pro zdravotní indispozici nemohl v rozhlase promluvit. Vyžadoval jen „smetanovskou” hudbu nebo četbu ze svých děl.“ Kolektiv autorů, Od mikrofonu k posluchačům, (pozn. 80), s. 218. 90 Martin Franc, Jiří Knapík, Volný čas v českých zemích 1957–1967, Praha, 2013.

42

Ukázky z postupných programových změn v období 1952–1958: 1952 Pracovní den: odpoledne z oper Antonína Dvořáka, pořad pro děti, zábavný pořad a politický komentář, opera a výchovný pořad pro hutnický dorost, program ukončil noční koncert. Neděle: ranní koncert, aktuality, radostné pásmo, komentář Zdeňka Nejedlého, koncert pro mládež, odpoledne veselohra z kolchozu, pásmo o Sovětském Svazu a po sportovních a estráních pořadech ukončeno nočním koncertem (Beethoven a Mozart). 1955 V roce 1955 je program podobný skladbou, ale zahrnuje řadu speciálních pořadů pro ženy, zemědělce, školy, biology, hudební pořad pro první směnu. 1958 a dále V programu z roku 1958 je patrné, že své místo získaly pořady obecně věnované kultuře, literatuře i hudbě a životnímu stylu (napříkald pořady o stravování). V roce 1963 je možné slyšet pořad swingtetu, ve večerních hodinách mezi pásmem ruské poezie a soudobou komorní hudbou. V roce 1967 končilo noční vysílání okruhu Československo 2 pořadem Anglická hudba, v neděli v podobném čase hraje Džezové nokturno.

Základ vysílaného programu tvořily zpravodajské relace a komentáře. Ty doplňoval hudební program, jehož sestavování ale naráželo na požadavky posluchačů a rozdílný vkus rozhlasových pracovníků. Lidé byli zvyklí slyšet z rádia vážnou hudbu, případně hudbu dechovou, která také byla po hudebním odboru rozhlasu vyžadována nejčastěji. 91 Rozhlasoví pracovníci se ale snažili své posluchačstvo kultivovat a do programu zařazovali vzdělávací pořady o vážné hudbě. Zvláštní roli hrál později také jazz, který se měl ve spojení se skladbami současných autorů stát „spojovacím článkem přechodu od zábavné hudby k náročnějším formám.“ 92 Rozhlas se po celá padesátá léta snažil vysílat a podporovat angažovanou tvorbu. Vedle té se ale v druhé polovině padesátých let začal do vysílání dostávat i liberálnější přístup k populární hudbě. Uvolnění přišlo především po XX: sjezdu KSSS a mimo jazz rozhlas začal vysílat i moderní podoby taneční hudby. 93 Společenské změny tedy přímo ovlivňovaly i programovou strukturu rozhlasu. V roce 1961 byly například na Kokořínské programové konferenci přijaty směrnice pro programovou činnost, které přímo reagovaly na strukturální změny ve společnosti a vzestup životní úrovně. Roli při tvorbě programu hrály i změny v časovém režimu dne (zkracování pracovní doby, od roku 1968 i volné soboty) a v neposlední řadě i pozvolný rozvoj radiokomunikačních technologií.

91 Kolektiv autorů, Od mikrofonu k posluchačům, (pozn. 82), s. 226. 92 Ibidem. 93 Ibidem, s. 242.

43

Do vysílání se stále více dostávala pop music, i když samotný pojem se nesměl používat. Velkou změnu a zájem o tento druh hudby způsobily ve  druhé polovině šedesátých let hitparády oblíbenosti skladeb a interpretů, které byly do této doby v rozhlase zakázané. 94

2.3 Rušení rozhlasu Chytit něco, „co se nemá“, bylo v Československu celkem těžké. Vysílací prostor byl totiž postupně obsazen neviditelnou bariérou. Jak naznačila Kodaňská konference 95 konaná v roce 1961 a také jak již bylo zmíněno v 1. kapitole, šíření rozhlasových vln je jen těžko možné mít pod kontrolou do takové míry, aby vlny přesně kopírovaly hranice jednotlivých států. Po  částečném vyřešení „přebíjení“ jednotlivých stanic (které bylo dosaženo díky rozdělení vlnových délek) se v souvislosti se snahami o rušení zahraničního rozhlasu, připravovala „bezdrátová blokáda“. Ta měla být paralelou k železné oponě a měla zaručit zablokování přenosu „nevhodného“ obsahu do  Československa. Posluchačům tak bránila v plné slyšitelnosti (kromě kopcovité krajiny našeho území) především naše vláda zapojená do  studené války. Některé vysílače tak byly vyhrazeny plně pro „bojové úkoly“ a rušení zahraničních rozhlasů. Počátky rušení vysílání zahraničních stanic jsou spojeny se zahájením stálého vysílání Svobodné Evropy (1. května 1951) a dalších „štvavých vysílaček“ vysílajících v českém a slovenském jazyce. Takzvaná „radioobrana“, označená krycím jménem r-405, byla společným projektem ministerstva vnitra a národní bezpečnosti. Probíhala od  poloviny roku 1951 až do  prosince 1988. „V lednu 1952 vzniklo s podporou sovětských expertů v Čs. rozhlase zvláštní oddělení, které se zabývalo rušením ‚nepřátelského‘ vysílání. Zvláštní oddělení ministerstva spojů řídilo a zajišťovalo výstavbu devíti rušících center.“ 96

94 Například pořad 12 na houpačce nebo v Mikrofóru uváděné Desky na černo odstartovaly nejvýraznější etapu proměny populární hudby v Československém rozhlase. V roce 1965 také vznikl nový pořad Mikrofórum, jehož obsahem bylo množství zahraniční hudby. 95 V září 1948 se v Kodani sešlo 200 delegátů z 33 evropských zemí, kteří společně ustanovili přerozdělení rádiových vln. Úspěchem československé delegace bylo především získání dlouhé vlny umožňující slyšitelnost hlavního programu na území celého státu. Přechod na nové vlnové délky podle Kodaňského plánu se začal uskutečňovat k 15. březnu 1950. Zdroj: Kolektiv autorů, Od mikrofonu k posluchačům, (pozn. 82), s. 210. 96 Kolektiv autorů, Od mikrofonu k posluchačům, (pozn. 82), s. 237.

44

Po tuto dobu bylo hlavním cílem radioobrany vysílání Rádia Svobodná Evropa, které řídil v prvním desetiletí existence Ferdinand Peroutka. 97 Kromě vysílání zahrnovaly vzdušné aktivity Svobodné Evropy také distribuci letáků přes železnou oponu s pomocí malých balónů, čímž se Svobodná Evropa snažila doplňovat své silně rušené vysílání. 98 Mezi další rušené relace, patřily na středních vlnách: Svobodná Evropa, Voice Of America, BBC, Rádio Bělehrad a Luxemburk. V roce 1953 činil objem rušených relací celkem 26,5 hodiny denně a vysílání bylo rušeno z 94% zcela, ze 4% částečně a ze 2% špatně. 99 Kromě zpravodajských a politicky zaměřených stanic však v rušení uvízla i řada hudebně zaměřených stanic. Například American Forces Network Munich vysílající na středních vlnách od roku 1945 pro americké vojáky v Evropě jazz, country a rock’n’roll.

97 Tato Stanice vysílala komentáře, rozhlasové eseje a komentáře k hospodářské, kulturní a politické situaci zemí za železnou oponou. Program měl jasnou strukturu a vysílalo se 500 hodin týdně v deseti jazycích. 98 Prokop Tomek, Tvorba Miroslava Šaška na letácích Svobodné Evropy, In: Paměť a dějiny, 2014, č. 1, s. 126. 99 Prokop Tomek, Rušení zahraničního rozhlasového vysílání pro Československo, In: Securitas Imperii, Sborník k problematice zahraničních vztahů čs. komunistického režimu, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2002, s. 340.

Obrázek 29: Mapa rušení vysílání rádia Svobodná Evropa, 1952. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek.

45

Rušení rozhlasového vysílání můžeme interpretovat jako patologický jev v rámci elektromagnetického pole. Při rušení dochází k překročení běžného principu vysílání. Vysílače svou cílenou bezdrátovou blokádou narušily jednu z hlavních vlastností malých rádií – samostatnost. Anthony Dunne formuluje tyto „elektromagnetické patologie“ jako selhání nebo záměrné narušení techniky, proměňující soukromé vysílací kanály na veřejné a naopak. 100 Přestože například v Brně-Komárově byli pracovníci rušícího zařízení v roce 1969 vystavení invektivám veřejnosti, běžný posluchač je proti rušičkám téměř bezmocný. 101 Pokud bychom se vloupali do ovládací místnosti rušícího vysílače, nemohli bychom s nimi téměř nic provést, protože je neumíme obsluhovat. Stály by před námi stříbrné skříně s černými kontrolkami a ukazateli. Jak poznáme, která skříň vysílá signál a která jej ruší? Navíc řada rušiček rušila vysíláním signálu některého z československých rozhlasových programů. Jsou pro nás hned dvojnásobně uzamčenými černými skříňkami. Neznáme ani jejich technický, ani legální princip.

2.4 Společný poslech Je důležité si uvědomit, že akustická kultura před příchodem tranzistorových přijímačů byla založená na  skupinovém zážitku, na skupinovém poslechu ve školách a při velkých událostech jako všesokolské slety, spartakiády, přednesy, manifestace a další. Tato rovina hromadného poslechu však ani s příchodem osobních tranzistorových přijímačů nevymizela. Rozdíl mezi jazzem a klasickou hudbou (případně operami) zůstával i na rozhlasových vlnách. Symfonický orchestr, znějící z reproduktorů, je již ze své podstaty určený pro společný poslech ve společných prostorech. Jistě, může být také jako zvuková tapeta jednotlivce, ovšem je to právě nutnost uzavřené místnosti, která se silně vztahuje k poslechu vážné hudby v koncertních síních. Vážná hudba tak mění časový element hudby do prostoru, přenáší posluchači dojem z koncertní síně 102 a to i přes to, že rozhlasový orchestr

100 Anthony Dunne, Hertzian Tales: Electronic Products, Aesthetic Experience, and Critical Design, Londýn, 2008, s. 64–66. 101 Prokop Tomek, Rušení zahraničního rozhlasového vysílání pro Československo, In: Securitas Imperii, (pozn. 99), s. 355. 102 Babette Babich, Adorno’s radio phenomenology, Technical reproduction, physiognomy and music, In: Philosophy and Social Criticism, 2014, č. 40, s. 957-996, s. 973.

Obrázek 30: Krátkovlnný vysílač Tesla KRV-1/B. Zdroj: Slaboproudý obzor, roč. 17, č. 12, 1956, vnitřní příloha.

46

často nahrává pouze před zvukaři a členy hudební redakce. Celek – ať už v kompozici skladby nebo v jednotě mezi orchestrem a posluchači – znamená v symfonických skladbách více než jednotlivé části. 103 Jazz a další populární hudba je oproti klasické hudbě neobsahuje takový soubor formalit a důležitost celku. Poslech rozhlasu a televize v rámci volného času jednotlivců byl hodnocený jako součást sebezvdělávání, pokud se jednalo o naučné pořady. Méně vítali doboví teoretici zábavné složky, například estrády. Počet posluchačů však během dekády po únoru 1948 narůstal z počtu 2,1 po historické maximum 2,44 milionu koncesionářů. 104 Nejednalo se ovšem pouze o poslech ve volném čase jednotlivců – velmi často se rozhlas poslouchal jako kulisa i v zaměstnání a veřejném prostředí, jak vzpomíná jedna z postav románu Nesnesitelná lehkost bytí: „Musila strávit jako studentka malířské akademie celé prázdniny na takzvané Stavbě mládeže. Před hudbou (…) nebylo možno se skrýt, ani na zachodě, ani v posteli pod přikrývkou, tlampače byly všude. Hudba byla jak smečka honících psů, kterou na ni poštvali.“ 105

103 Ibidem, s. 979. 104 Martin Franc, Jiří Knapík, Volný čas v českých zemích 1957–1967, (pozn. 90), s. 93. 105 Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, Brno, 2006, s. 106.

Obrázek 31: Zařízení místního rozhlasu na Spartakiádě. Zdroj: Dezider Nehnevaj, Zariadenie miestneho rozhlasu na Spartakiádě, in: Amatérské rádio, roč. IV, č. 5, 1955, s. 132-135..

47

Tento románový popis všudypřítomného zvuku nebyl daleko od skutečnosti. Podle článku o parametrech ozvučení první celonárodní Spartakiády v roce 1955, tlampač přehlušil rádio. 106 Ozvučení na Strahovském stadionu navazovalo v technickém principu na ozvučení Všesokolského sletu v roce 1948, ale přineslo množství elektroakustických vylepšení. Jednalo se o jedinečné zařízení v Evropě a stalo se trvalou součástí stadionu i pro další využití v rámci armádních cvičení nebo atletických soutěží. Zvuk zde měl množství funkcí: udával potřebný rytmus pro cvičence, umožňoval kvalitní poslech hudby, předával pokyny pro všechny prostory, umožnil informování obecenstva a přenos projevu politických činitelů. 107 Hlas i hudba se tedy ozývaly všude: na nástupních plochách, v šatnách, ve vedlejších prostorách i v místech společného stravování cvičenců. Produkci hudby zajišťovalo přímo na místě hudební studio se 45 hudebníky. Dodávkou techniky byl pověřený podnik Tesla-Pardubice. Systém zahrnoval 112 zemních reproduktorů, sloupové reproduktorové soustavy na tribunách a v ostatních prostorech skříňové reproduktory. Výsledkem měla být „Doposud nebývalá kvalita reprodukce a rovnoměrnost akustického pole.“ 108 Díky tomu, že všichni v tomto prostředí slyšeli rovnoměrně to stejné, sdílený zvuk zde mnohonásobně přesahoval lidského jedince. Zatímco u malého rádia zvuk takto neoobklopuje a má jediný viditelný zdroj, reproduktory zapuštěné do země nejsou vidět. Vše splývá v jedinou masu: zvuk, lidé, stadion, rytmus i hudba. Jak uvádí Vilém Flusser při popisu forem lidské komunikace: Amfiteátrový diskurz je nejlepší formou diskurzu pro oba záměry rozdělování informací: Uchovává informace tím, že svoje přijímače přemění na informační konzervy a zaručuje tok informací, protože jeho vysílače fungují „navěky“. Právě tato dokonalost komunikace se v jiných kontextech označuje pojmem „totalitarizmus“. 109 Tlampače a reproduktory činí z lidí přijímače, protože tlampač na tomto příkladu splývá s povrchem a stěnami Strahovského stadionu. Žádná rádia zde jako přijímače nemají místo. A o možnosti obtěžovat okolí svou vlastní hudbou zde nemůže být ani pomyšlení.

106 Byl poměrně běžný společný poslech rozhlasu a televize například ve škole nebo při rekreaci, více viz Martin Franc, Jiří Knapík, Volný čas v českých zemích 1957–1967, (pozn. 90). 107 Dezider Nehnevaj, Zariadenie miestneho rozhlasu na Spartakiádě, in: Amatérské rádio, roč. IV, č. 5, 1955, s. 132-135. 108 Ibidem. 109 Vilém Flusser, Komunikológia, (pozn. 12), s. 22.

48

Máme však při poslechu mimo stadion opravdu na výběr? Rádio je potřeba zapnout a naladit. Hlavní past rádia tedy spočívá právě v ladění. Nechceme podlehnout obsahu, ale abychom získali možnost se rozhodnout, musíme jej nejdříve správně zaslechnout. Dobrá kvalita poslechu se stává naprostou nevyhnutelností a musíme pro ni udělat „vše“. Ať už chceme poslouchat cokoliv. 110 Tranzistor sám o sobě tedy nemusí znamenat svobodný poslech. Rušený nebo přehlušený obsah blokuje samotné vlastnosti přenosného rádia. Při jeho poslechu navíc nejsme plně svobodní, přestože narozdíl od společného akustického prostoru můžeme ladit. Možnost volby nemusí „znamenat svobodu,“ pokud se nacházíme v zajetí kvality příjmu.

110 Babette Babich, Adorno’s radio phenomenology, Technical reproduction, physiognomy and music, (pozn. 102), s. 994.

49

Kapitola 3

Kapesní rádio

Přenosné nebo dokonce kapesní rádio bylo předvídáno již v období, kdy se bezdrátová komunikace stále ještě formovala. Například Nikola Tesla uvádí začátkem 20. století svou vizi rádia o velikosti kapesních hodinek, které „umožní poslech hudby i rozhlasu kdekoliv, na zemi i na moři, stejně jako přímý přenos zvuku z míst jakkoliv vzdálených.“ 111 V českém prostředí o skutečném rádiu velikosti hodinek referuje krátká zmínka v časopise Sdělovací technika z února 1969. 112 O pět let dříve byl světovou zajímavostí přijímač Micro-Six o velikosti krabičky zápalek. Ten byl namísto reproduktoru vybaven sluchátkem, což dobový tisk komentoval jako „zahájení éry osobního poslechu,“ která konečně ztiší „záplavy zvuků vyluzovaných při všech možných příležitostech kapesními i jinými malými přijímači.“ 113

111 Nikola Tesla, Moji pronalasci / My Inventions. Ed. Branimira Valic. Zagreb, 1987. 112 „Radio rozměrů náramkových hodinek bylo vyvinuto japonskou firmou Matsushita a vystaveno poprvé na výstavě elektroniky v New Yorku v červnu 1968. Rozměry tohoto přijímače byly 48x46x18 mm.“ in: Zajímavosti odevšad, Sdělovací technika, 1969, č. 2, s. 66. 113 Nejmenší přijímač světa, in: Sdělovací technika, 1964, č. 9, s. 355.

Obrázek 32: Rádio se zmenšuje do zvukového oblaku. Zdroj: Karel Novák a Josef Kozler, Kapesní tranzistorový přijímač, in: Amatérské rádio, Ročník VIII/1959, č. 8.

50

Rádia vyráběná v Československu po druhé světové válce však nebyla ani kapesní, ani hodinková. Jejich typologii je možné vysledovat podle používaného třídění dle napájení v publikaci Československé rozhlasové a televizní přijímače, která vyšla v několika vydáních a jejímž autorem byl Eduard Kottek. 114 Celkem kniha obsahovala 108 typů přijímačů napájených ze sítě, 13 bateriových a 15 televizních. Dobové recenze označily vydání z roku 1961 jako „dokument o rozvoji československého průmyslu od doby osvobození až po dobu dnešní.“ 115 Dělení rozhlasových přijímačů dle napájení 1. Napájené z elektrické sítě

2. Bateriové (příp. kombinované)

trpasličí malé větší střední velké luxusní gramorádia stolní gramorádia stojanová

kapesní (T60, Doris) kabelkové (Minor, T58, Mír) kufříkové (Orient) stolní do motorových vozidel

Jak je patrné z ukázky typologie, nejmenším kapesním rádiím předcházela rádia kabelková, před kterými se přenášela rádia kufříková. 116 Přesně tento vývoj ilustruje rovněž obálka časopisu Sdělovací technika z roku 1956, na které vidíme mladou ženu držící tehdejší prototyp tranzistorového přijímače. Na stole vedle ní jsou vidět pro srovnání nejmodernější dobové typy Orient a Minor. O příchodu tranzistorového rádia se psalo již během jeho vývoje. A jak ukazují dobové články z denního tisku, nešetřilo se očekáváním ani senzacemi. Rádio budoucnosti mělo být „menší než kapesní svítilna,“ a zároveň „s lepším příjmem, než nabízí Minor.“ 117 Na přiložené fotografii se prototyp nejčastěji objevil spolu s krabičkou cigaret pro srovnání. Zcela nová byla situace, kdy zdroj zvuku byl tak malý, že se dal schovat do kapsy: „Do kanceláře vstoupil muž. Současně s jeho vstupem se ozvala hudba, která se linula z neznáma. Lidé v místnosti zvedli překvapeně hlavu. Muž, který vstoupil, se pousmál, sáhl do kapsy svrchníku a vyjmul malé rádio. Položil ho na stůl a rádio vyhrávalo vesele dál, bez antény.“ 118

114 Eduard Kottek, Československé rozhlasové a televizní přijímače, Praha, 1961. 115 Jan Přichystal, Technická literatura, in: Slaboproudý obzor, 1961, č. 7, s. 280. 116 Eduard Kottek, Československé rozhlasové a televizní přijímače I a II (1946 až 1964), Praha, 1977. 117 Zkouší se miniaturní přijímač, Večerní Praha 21. 2. 1956. 118 Nejmenší radiopřijímač. Obrana lidu 23. 3. 1956.

Obrázek 33: Sdělovací technika, 1956, č. 5., obálka.

51

Přenosný přijímač Minor však nebyl cenově ani logisticky dostupný. Jak navíc uvádí časopis Květy: „Sežeňte však Minora! Lisovny nových hmot v Chuchelné jako by o zakázku nových skříňek na Minory nestály.“ 119 Kromě velikosti a kvality příjmu byla v těchto propagačních článcích často akcentována spotřeba, ale také odolnost proti otřesům a malé rozměry. Reportáž o tranzistorech a tranzistorových přijímačích z brněnské strojírenské výstavy v září 1956 uvádí pro srovnání obrovské vrtačky, vedle kterých návštěvníci „lhostejně míjí malou krabičku, nejmenšího exponátu výstavy.“ 120 Přijímač bez elektronek opatřený germaniovým tranzistorem nebyl náhlý zázrak, ale očekávaná „skutečnost nejskutečnější.“ Tranzistorem opatřené „mluvící i hrající kabelky“ měly totiž být k dispozici do dvou let. 121 Předcházelo jim však zavedení výroby součástek, které jim dodaly jméno.

3.1 Tranzistor Objev tranzistoru v polovině dvacátého století předznamenal také další rozsáhlé změny v elektrotechnice. Nejprve se v elektrotechnických výrobcích objevily polovodičové diody a tranzistory, vzápětí vývoj pokračoval k širokému sortimentu nejrůznějších integrovaných obvodů. 122 V Československu referoval o vynálezu tranzitoru článek v odborném časopise Slaboproudý obzor koncem června 1948, tedy čtyři měsíce po veřejném předvedení v BELL Telephone Laboratories (USA). Odborníci z vědy a průmyslu mohli tehdy vidět vynález přímo s možnostmi praktického využití. „Zvláště budil pozornost rozhlasový přijímač, který měl 11 tranzistorů, 2 germaniové diody, 2 selenové usměrňovače a 20mW tónového výkonu pro reproduktor.“ 123 Bylo asi více než patrné, že pro vývoj elektrotechnických přístrojů se otevřou zcela nové možnosti, především ve zmenšování rozměrů a zvětšování výkonu. V rozhlasových přístrojích totiž slouží tranzistor mimo jiné k usměrnění střídavých proudů. Zjednodušeně lze říci, že přijímače převádí elektromagnetické vlnění do slyšitelného spektra pomocí několika sekvencí součástek zapojených do obvodu.

119 Pomozme dobrému závazku. Květy 26. 4. 1956. 120 Ve stínu slávy: Reportáž o nepatrné věci velkého významu 26. 9. 1956 Mladá Fronta. 121 Ibidem. 122 Milan Kubát, Strategické problémy české elektroniky, in: Studie o technice v českých zemích 1945–1992, svazek III., Praha, 2003 s. 812. 123 W. Espe, G. Mierdel, Tranzistor, krystalový detektor s řídící elektrodou, nahrazující zesilovací elektronku, in: Slaboproudý obzor, roč. 9, č. 11, 1948, s. 205.

Obrázek 34: Tranzistor jako „trojnohé zvíře.“ Zdroj: Eugene Aisberg, Tranzistor? ... Nič Jednoduchšie!, Bratislava, 1963, s. 12. Obrázek 35: Schéma tranzistoru. Zdroj: W. Espe, G. Mierdel, Tranzistor, krystalový detektor s řídící elektrodou, nahrazující zesilovací elektronku, in: Slaboproudý obzor, roč. 9, č. 11, 1948, s. 205.

52

Tranzistor obecně využívá principu rozdílných vodivých vlastností materiálů, ze kterých je složený. Mezi částí napojenou na vstup a výstup se nachází třetí část – báze. Ta je vtlačená mezi dva přechody a právě jejím zapojením, případně vypojením, lze s pomocí nízkého napětí vytvořit „tranzistorový efekt.“ Ten se projevuje znásobením procházejících elektronů. Změní-li se takto proud ve vstupní části, dojde ke změnám na výstupu tranzistoru, přičemž tyto změny mohou dosáhnout stejné nebo i větší hodnoty, než má změna proudu ve vstupní části obvodu. Proud procházející celým obvodem je tak možné upravovat pomocí zlomku výsledné energie. Tento efekt bylo možné vytvářet také s pomocí elektronek, ovšem nikoliv v takovém měřítku. Každá elektronka navíc potřebovala značné množství energie. Pro uvedení do provozního stavu bylo nutné je doslova „žhavit“ a jejich mechanická trvanlivost byla vzhledem k vysokým teplotám velmi nízká. Naproti tomu u tranzistorů se ukázala další výhodou právě trvanlivost, protože už zpočátku bylo jasné, že „vydrží několik tisíc hodin v provozu.“ 124 Výrobu tranzistorů v Československu zajišťoval závod Tesla v Rožnově pod Radhoštěm, kde došlo roku 1949 k založení výrobní základny. 125 Vývoj tranzistorů a dalších součástek byl podmíněn plánovaným zavedením televizního vysílání od roku 1953. Probíhala také spolupráce s výzkumnými ústavy (například s Výzkumným ústavem pro experimentální fyziku v Praze). Jako polovodiče byly vyráběny nejprve germaniové diody, od roku 1956 pak i první germaniové tranzistory. Mezi prvními slitinovými tranzistory byly dnes již historické řady 1NU40, 1NU70 a 101–104NU70. Tyto řady se používaly také v prvním československém celotranzistorovém radiopřijímači T58. 126 Další rozvoj směrem ke křemíkovým integrovaným obvodům sice částečně pokračoval, ale byl ve zdejším prostředí do značné míry omezen. 127

124 W. Espe, G. Mierdel, Tranzistor, krystalový detektor s řídící elektrodou, nahrazující zesilovací elektronku, (pozn. 123), s. 205. 125 Jiří Cetkovský, Aktivní elektronické součástky, in: Studie o technice v českých zemích 1945–1992, Jaroslav Folta a kol., Praha, 2013, s. 816. 126 Zdeněk Cvikl, Marek Ďurčo, Ivana Galová a kol., (Ne)zapomenutá Tesla, katalog k výstavě, Rožnov pod Radhoštěm, 2014, s. 50. 127 Více viz: Jiří Cetkovský, Aktivní elektronické součástky, in: Studie o technice v českých zemích 1945–1992, (pozn. 125), s. 820.

53

3.2 Výroba tranzistorového rádia První přenosné a kabelkové tranzistory se vyráběly v závodu národního podniku Tesla Přelouč. Zdejší „Závody pro radiotelegrafii Přelouč“ začaly fungovat mezi léty 1921 až 1927 a výroba rozhlasových přijímačů zde měla tradici. Ve třicátých letech se „Radiotechna Přelouč“ po vstupu německé firmy Siemens zabývala výrobou na základě systémů Telefunken. O radiopřijímače byl v Československu velký zájem. Výroba se rozvíjela natolik, že došlo k osamostatnění konstruktérské sekce a výkresy se začaly připravovat v Praze. Továrna v Přelouči byla již v předválečném období jediným československým podnikem schopným výroby všech potřebných dílů pro přijímače. 128 Druhá světová válka znamenala pro podnik začlenění do vojenského výrobního programu, ze kterého přešla (nejprve jako trofejní majetek SSSR) pod Ministerstvo průmyslu. K centrálnímu sdružení podobných podniků pod název „Tesla, slaboproudé a radiotechnické závody, národní

128 Vladimír Šlechta, 90 let od zahájení radiotechnické výroby v Přelouči, 1921 – 2011, Autorské vydání vlastním nákladem, 2011, s. 2.

Obrázek 36: Fotoreportáž z výroby tištěných spojů v Tesle Přelouč. Zdroj: Amatérské radio, roč. 8, č. 6, 1959, vnitřni strany obálky.

54

podnik Praha“ došlo podle dekretu prezidenta k datu 24. 10. 1945. V roce 1953 získala Přelouč postavení samostatného podniku a byla zde obnovena vlastní konstrukční divize. Výsledkem těchto změn jsou například přijímače Máj a Filharmonie. Ty následovala zmíněná řada přenosných radiopřijímačů Orion, Rekreant a Minor, které předznamenaly směřování právě k tranzistorovým přijímačům vybavených tranzistory. I přes tyto úspěchy ztratila Přelouč v roce 1959 své postavení samostatného podniku a o dva roky později zde v rámci reorganizace skončila výroba přijímačů. 129 Po této změně následovala výrobní specializace pro nový typ produktu: magnetofony. Přehrávače byly složité a na rozdíl od přijímačů obsahovaly řadu mechanických částí a pohyblivých dílů. Pardubický podnik byl sice organizačně nadřazený, ale Přelouč i nadále zachovala vlastní vývojovou a konstrukční základnu. 130 Tato reorganizace se týkala více závodů Tesly a uskutečnila se na základě usnesení Ústředního výboru KSČ ze 7. 5. 1954, které ukládalo průmyslu zabezpečit výrobu magnetofonů. 131 Značnou samostatnost Tesly Přelouč dokládají první sérově vyráběné plošné spoje v rámci Rady zemí vzájemné hospodářské pomoci. Poprvé bylo tištěného spoje použito u přijímače T58. Jak uvádí fotoreportáž na vnitřní straně obálky časopisu Amatérské rádio, proces byl nejprve v nízké míře mechanizovaný a postupně se měl dále automatizovat. 132 Zahrnoval také množství činností: vytvoření negativu s obvodem, nanášení barvy sítotiskem, leptání vrstev, připájení součástek a zkoušení. Postupně se v Přelouči vyvinula specializovaná výroba, pokrývající i potřeby dalších podniků. 133

129 Tranzistorové přijímače řadyT60 Doris se zde vyráběly do roku 1964. 130 Dokladem je množství variací pozdějších magnetofonových přehrávačů. 131 Vladimír Šlechta, 90 let od zahájení radiotechnické výroby v Přelouči, 1921 – 2011, (pozn. 128), s. 57. 132 Amatérské radio, roč. 8, č. 6, 1959, vnitřni strany obálky. 133 Vladimír Šlechta, 90 let od zahájení radiotechnické výroby v Přelouči, (pozn. 128), s. 70.

55

3.3 Design tranzistorového rádia V této části kapitoly budou postupně představeny čtyři přijímače převážně v souvislostech výroby a základních vlastností. Jedná se o první vyráběné typy přenosných (kabelkových a kapesních) přijímačů, ve kterých byly použity tranzistory.

3.3.1 Tesla T58 a Tesla Mír

Koncem roku 1958 začal závod Tesla Přelouč se sériovou výrobou prvního československého celotranzistorového přijímače Tesla 2800B–T58. Ten se tak stal „prvním přístrojem tohoto druhu vyráběným v lidově demokratických státech.“ Článek v Amatérském rádiu dále uvádí, že během několika měsíců výroby bylo prodáno velké množství těchto přístrojů do zahraničí. 134 Součástí tohoto prvenství podniku v Přelouči byla již zmíněná samostatná výroba a montáž tištěných spojů. Zaměstnanci měli „hledat i další cesty k zajištění všestranné jakosti a k dalšímu zmenšování rozměrů a váhy.“ 135 Podle krátké reportáže z časopisu Slaboproudý obzor byl o necelý rok později v sekci slaboproudé techniky prezentován typ T60 na Strojírenském veletrhu BVV jako výhledový kapesní přijímač. 136

134 Amatérské rádio, roč 8, č. 4, 1959, 3. strana obálky. Do zahraničí se také dodával pod označením Comet Commodore. 135 Ibidem, s. 97. 136 Slaboproudý obzor, roč. 20, č. 10, 1959, s. 644.

Obrázek 37: Zdroj: Městské muzeum Přelouč, Fotoarchiv, sign. FA-P 561.

56

T58 svými rozměry i hmotností odpovídal model plné příruční kabelce. 137 Napájení obstarala jedna velká baterie nebo pět malých článků. Skříň přijímače tvořil lisovaný karton potažený umělou koženkou s menším páskovým uchem pro přenášení. Zadní stěna umožňovala přístup ke zdrojům napájení a byla odklopná. Přední stranu tvořila ozdobná mřížka z perforovaného plíšku a kruhová stupnice, dělená v kHz. Ze stupnice vyčníval knoflík ladění, vlevo ovládání regulace hlasitosti a vypínání. Zásadní změnou oproti předchozím modelům byly především nižší provozní náklady: „U dřívějšího kabelkového přijímače Tesla Minor stála 1 hodina provozu asi 80 haléřů (…). Naproti tomu u běžného síťového přijímače se spotřebou kolem 50 W stála 1 hodina provozu asi 4 haléře.“ 138 Zajímavý dobový pohled nabízí také úvaha o tom, že přenosný přijímač je vlastně druhým přijímačem v domácnosti. Kromě velkého zařízení v obývacím pokoji byl tento přijímač chápán jako vhodný do kuchyně „kde se ovzduší často podobá tropickému a je vhodné, aby byl tedy co nejjednodušší, používal součástek odolných proti vlhku a naopak se vystříhal vysokého napětí a síťového transformátoru“. 139 Vývoj a výrobu přiblížil o dva roky později v časopise Sdělovací technika podrobný článek na pokračování. Ten uváděl, že výroba tištěných spojů znamenala předpoklad k částečnému zautomatizování výrobků. 140 Přínos tranzistorů byl u těchto výrobků zdůrazňován v technické i ekonomické rovině: „malá váha, malé rozměry přijímače a výhodné energetické poměry, tj. malé provozní napětí a nízká spotřeba.“ 141 Je zajímavé, že v součástkách nebylo u typu T58 a Minor větších rozdílů kromě tištěného spoje a použitých tranzistorů, což se projevilo v menším rozdílu mezi objemem a váhou. Plastový kufřík tedy na dekách výletníků vystřídala přibližně stejně velká koženková kabelka. T58 se přestal vyrábět na začátku roku 1961 a nahradil jej Tesla 2800B-2 Mír. V podstatě se jednalo o vylepšení předchozího typu. Bylo užito nové, výkonnější ferritové antény a upraveno účinnější připojení pro vnější anténu. Kovové ozdoby skříňky, které byly nepraktické kvůli nestálosti povrchu, byly nahrazeny výlisky z umělých hmot. Tato změna zlepšila celkový vzhled skříňky a zaručila takřka neomezenou trvanlivost povrchu ozdob, která tak odpoví-

137 Rozměry 215 × 140 × 70 mm a hmotnost bez baterií 1.2 kg. 138 Jindřich Čermák, Tranzistorový přijímač, in: Amatérské rádio, č. 2, 1959, s. 59. 139 Jindřich Čermák, Tranzistorový přijímač, (pozn. 138), s. 40. 140 Elektrotechnické výrobky jsou často z množství částí a kompletují se ručně. 141 Jaroslav Procházka, K vývoji a výrobě tranzistorových přijímačů Tesla I.část, in: Sdělovací technika, č. 10, 1961, s. 364.

Obrázek 38: Kruhová stupnice přijímače Tesla T58. Zdroj: Archiv autora.

57

dala podmínkám používání tohoto přijímače. 142 Zkušenosti z provozu a oprav naznačovaly, že stoupá poptávka po přijímačích, které nemají venkovní anténu, snadno se obsluhují a díky svým rozměrům se stávají nepostradatelným doplňkem „všem, kteří nechtějí být osamoceni.“ 143

3.2.2 Tesla T60 a Tesla Doris

Jak již bylo uvedeno, přijímač T60 byl uváděn společně s předchozí variantou T58. Přestože se jednalo o první skutečně kapesní přijímač, nebyl v odborné literatuře doprovázený výraznější senzací. Rychlé zevšednění a rozšíření kapesních přijímačů již v roce 1959 předznamenal časopis Amatérské rádio a přiložil hned dva návrhy schémat pro své čtenáře. 144 Tesla 2701B–T60 obsahoval 7 tranzistorů a vážil 440 gramů. Vybaven byl již menším reproduktorem, feritovou anténou a plošnými spoji. Byl dodáván v řadě barevných variant plastové skříňky, doplněné otočnou stupnicí. Novou součástí se však stalo kožené pouzdro s řemínkem. Tesla 2702B–Doris obsahoval o jeden tranzistor méně, rozměry ani hmotnost to však příliš nepoznamenalo. Na obrázku je však patrné, že skříňku tvořily hned tři plastové díly: plexisklo s ladící ručičkou, plastová diagonální část a hliníková mřížka. Na přední části se nachází ještě štítek s označením a ladící kolečko.

142 Ibidem.

Obrázek 39: Zdroj: Městské muzeum Přelouč, Fotoarchiv, sign. FA-P 561 2.

143 Ibidem. 144 Karel Novák a Josef Kozler, Kapesní tranzistorový přijímač, in: Amatérské rádio, Ročník VIII/1959, č. 8, s. 212.

Obrázek 40: Tesla 2702B Doris. Foto: OSTBLOK o.z.

58

3.3 Tvary a návrhy Tranzistorové přijímače byly porovnávány s poválečnou produkcí (Minor, Orient), na jejichž návrhu se podílely většinou přímo výrobní závody. Konstrukci a návrhy dodávali pracovníci, kteří měli zkušenost z protektorátní, případně předválečnou výrobou. 145 Pravidelná spolupráce s průmyslovými výtvarníky byla postupným jevem následných let. Nejinak tomu bylo v případě Tesly Přelouč. Podle nedatovaných, ale razítkem opatřených skic z archivu Městského muzea Přelouč je možné odvodit, že se na tvarech přijímače Tesla Orient (1956) podílel architekt Štěpán Kopecký. 146 Návrhy sice mohly být ještě starší a konstruktéři se jimi mohli pouze inspirovat, nicméně charakteristické symetrické rozdělení přední části skříně je patrné u skic i výsledného výrobku. Na návrhu pro model Minor (1956) již ale pracoval jeden z průkopníků průmyslového výtvarnictví Miloš Hájek. 147 Výrazným znakem modelů Minor i Orient je symetrické rozložení prvků a z čelního pohledu také zaoblené hrany. V tomto tvarosloví je částečně následuje i model T58 navržený Bohumilem Mírou. Oproti svým předchůdcům se tento přístroj odlišuje stupnicí, která je spojená přímo s ladícím kolečkem. Pozdější model Mír také vyniká nahrazením pokované přední části textilií pokrytou plastovým výliskem. Tesla Doris zase naznačuje odklon od zaoblení k rýsovaným přímkám, možná až směrem k dobové produkci firmy Braun. Celkové pojetí modelů Mír i T58 naznačuje ojedinělé pojetí přenosného rádia jako módního doplňku. Pozdější modely T60 i Doris byly dodávány s přídavnou koženou kabelkou. Teprve po obalení se z nich mohly stát přenosné objekty vhodné k vodě nebo na výlet. O tomto pojetí svědčí také srovnání propagačních fotografií. Model T58 je fotografovaný na dece vedle slunečních brýlí, což můžeme vyložit jako jeho vhodnost na výlety do přírody. Podniková propagační fotografie modelu T60 nabízí pohled na rádio, cigaretu a krabičku zápalek, což podtrhuje snahu o zdůraznění kapesní velikosti.

145 Václav Žalud, Rozhlasové přijímace, in: Studie o technice v českých zemích 1945–1992, svazek III., Praha, 2003, s. 895. 146 Kopecký patřil mezi nejproduktivnější filmové architekty v předválečném Československu. Navrhoval scénografii především pro komedie (např. Cech panen kutnohorských, 1938). 147 Mezi jeho další návrhy Miloše Hájka patří například vysavač Pluto (1956) nebo elektrický mixér ETA Mira (1960) pro Elektro Praga Hlinsko.

Obrázek 41: Tesla Orient 3102AB Zdroj: OSTBLOK o.z. Obrázek 42: Skica s razítkem „Architekt Ingenieur, Štěpán Kopecký.“ Zdroj: Městské muzeum Přelouč, Výtvarné umění, sign. Kr 13

59

Zajímavá je také fotografie modelu Mír od Freda Kramera. 148 Ve srovnání s ní se výrobek z produktové fotografie Tesly Přelouč jeví jako statický, decentní a uměřený objekt. Kramerova fotografie podtrhuje ukazuje módní věc a chce vyvolat touhu mít vlastní přijímač, vlastní „americkou kabelku,“ umožňující poslech v soukromí. V roce 1960 srovnával Jan Kotík „rýsovaný styl“ firmy Braun s „legendární ošklivostí“ předmětů domácí slaboproudé elektrotechniky. Zahraničním výrobkům však zároveň ve svém článku vytýká přílišný důraz na stylizaci a zjednodušení tvaru a táže se:

148 Fred Kramer se profiloval jako reklamní fotograf v podnicích zahraničního obchodu (Skloexport, Centrotext, Jablonex a další).

Obrázek 43: Frad Kramer, Reklamní fotografie (radiopřijímač Mír), kolem 1960, barevná fotografie. Zdroj: UPM Praha, i. č. GF - 47.593.

60

„Máme i zde dobíhat vkus i nevkus, anebo se máme pokusit o solidní výtvarnou práci, přinášející seriozní, základní a dokonalé řešení?“ 149 Ze zmíněného srovnání je u přijímačů T58 i Mír patrná charakteristická „měkkost a pružnost.“ Tím však není myšlen v první řadě použitý materiál, ale výrobní pružnost. Přelouč byla do jisté míry samostatný závod a dodávky šitého koženkového obalu mohla realizovat s pomocí pomocných závodů. Podobným způsobem se již běžně vyráběly kufříky, kabelky a zavazadla. Nahradit lisovaný plast lisovaným kartonem mohlo znamenat úlevu od řady výrobních komplikací. Výsledkem je však kabelkový přijímač takového výtvarného řešení, že kabelku připomíná jako málokterý z dobové zahraniční i domácí produkce.

149 Jan Kotík, Výstava užitkových předmětů hromadné výroby Triennale 1960, In: Tvar, roč. 12,č. 1, 1961, s. 22-29.

61

Závěr

Hlavní motivací pro psaní mé práce bylo vytvoření rovnoměrného pohledu na specifický elektrotechnický výrobek. V průběhu bádání v odborném i populárně naučném tisku se však ukázalo, že původně zamýšlený rovnoměrný popis těchto produktů nestačí. Považoval jsem za důležité představit a potvrdit tezi, že rádia jsou specifické předměty, u kterých je nutné vyzdvihnout technické a kulturní vlastnosti. Jak představily první dvě kapitoly, technický princip vysílání a jeho obsah jsou důležitější než samotný přijímač. V první kapitole byly představeny základní technické a elektromagnetické principy vysílání v souvislostech prvních komunikačních prostředků i současných digitálních médií. Při popisu těchto principů byly ukázány příklady imaginace, které z vlastností elektromagnetického vlnění vychází a tvoří jeho neoddělitelnou součást. Dále byly představeny dobové publikace jako doplňky k návodům, které běžným uživatelům vysvětlovaly technické principy a vlastnosti rozhlasových přijímačů. Jejich povaha byla často matoucí, ale přesto svým zaměřením i provedením by mohly být výchozím materiálem pro orientaci v současném digitálním prostředí. Kombinace technických principů, podrobného popisu v měřítku lidské zkušenosti doplněné o správné vizuální znázornění (nikoliv však anekdoty) je způsobem, který má v současnosti své místo. Mohl by pomoci překlenout závislost na používání věcí, kterým jako uživatelé nerozumíme, a které svou povahou vytváří dojem, že jsou mimo naše měřítko, přesto, že se nás přímo dotýkají. Druhá kapitola se věnuje představení rádia jako média a nositele obsahu. Jak ukázal případ rušeného a omezeného poslechu v době prvních tranzistorových přijímačů, podoba rádia není příliš důležitá, když není možné rádio plnohodnotně používat. Soustava rušiček vytvořila paralelní infrastrukturu, proti které byl jednotlivec sociálně i technicky bezmocný. Rozborem základních fenoménu poslechu rádia se v kapitole dále ukázalo, že ani možnost nelimitovaného obsahu neznamená pro uživatele jistotu. I při poslechu malého rádia, které hraje docela tiše, je nutné zůstat ostražitý. Třetí kapitola zkoumá design prvních tranzistorových přijímačů vyrobených v Tesle Přelouč. Na úvod představuje ale i technickou novinku „tranzistor,“ podle které se tyto přijímače označovaly.

62

Tranzistor byl zpočátku senzací a novinkou, ale postupně se stal samozřejmostí. Kapitola měla být původně zaměřena na vztah produktového designu k technické novince tranzistoru. Ladění mělo být jedním z představených fenoménů a součástí přesnějšího popisu produktů jako celku. Postupně se ale ukázalo, že všechny vlastnosti jakýchkoliv rádií jsou podřízeny souvislostem vysílání a pozornost je tak při popisu rádií nutno přesunout jinam. Přestože práce vzniká na katedře dějin umění a designu, design nebo výtvarné pojetí tranzistorových přijímačů tak netvoří její hlavní část. Má diplomová práce potvrzuje tezi, že rádia jsou velmi specifické předměty, u kterých je nutné zohlednit primárně jiné, než estetické vlastnosti. Nepodávám tak zprávu o úrovni průmyslového výtvarnictví, ale na historickém příkladu potvrzuji, že u některých typů předmětů se nemůžeme omezovat pouze na jejich výtvarnou podobu.

Práce má opodstatnění vzhledem k současným přístrojům především kvůli tomu, že dnešní používané mikročipy jsou vlastně znásobené tranzistory. Jejich množství je dokonce jedním z hlavních parametrů ve výpočetní technice. Zmnožení tranzistorů také znamená logicky zmnožení možných funkcí pro kapesní počítače. Malé rádio nás velmi pravděpodobně bude doprovázet i v budoucnosti. Jeho hlavní předností je, že už dávno stojí na okraji zrychleného závodu o výkon. Jak ukazuje vyobrazený příklad z návodu k použití mobilního telefonu Nokia, funkce kapesního rádia je stále vyžadována. Nepromítá se do ní však přehnaný hlad po inovacích, který nás nutí nakupovat stále nové černé skříňky. Stále je ale zapotřebí kriticky hodnotit obsah, který je nám skrze kapesní poslech přinášen.

Obrázek 44: Nokia Lumia 800, uživatelská příručka, 2012. Zdroj: Archiv autora.

63

Summary

Master´s Thesis „Tranzistorový rozhlasový přijímač: Od technického objevu po současná digitální média“ is focused on design and technical operation of portable transistor radio receivers, which are seen as the ancestors of contemporary digital devices. The technical basis of these receivers, that are often overlooked, are seen as a starting point for suitable terminology that is presented. The receivers described in the Thesis are shown in historical and cultural context that is surrounding them.

64

Literatura

Theodor W. Adorno, Current of Music: Elements of a Radio Theory, ed. Robert Hullot-Kentor, Frankfurt am Main, 2006. Eugene Aisberg, Tranzistor? ... Nič Jednoduchšie!, Bratislava, 1963. William Ross Ashby, Introduction to Cybernetics, Routledge, 1964. Timo Arnall, Making Visible: Mediating the material of emerging technology, PhD projekt obhájený na Oslo School of Architecture and Design, 2014. Babette Babich, Adorno’s radio phenomenology, Technical reproduction, physiognomy and music, In: Philosophy and Social Criticism, 2014, č. 40. Andrew Blum, Tubes: behind the scenes at the Internet, Londýn, 2013. Anne Balsamo, Designing Culture: The Technological Imagination at Work, Duke University Press, 2012. Jiří Cetkovský, Aktivní elektronické součástky, in: Studie o technice v českých zemích 1945– 1992, Jaroslav Folta a kol., Praha, 2013. Andrew Crisell, Understanding Radio, Londýn a New York, 1996. Karel Coufal, K problematice rozhlasové tvorby, in: Blok, časopis pro umění, Roč. 3/1948– 1949, nečíslováno. Zdeněk Cvikl, Marek Ďurčo, Ivana Galová a kol., (Ne)zapomenutá Tesla, katalog k výstavě, Rožnov pod Radhoštěm, 2014. Jindřich Čermák, Tranzistorový přijímač, in: Amatérské rádio, roč. 8, č. 2, 1959. Milan Český, Antény pro příjem rozhlasu a televize, Praha, 1978. The Diagram Group, The Book of Comparisons, ed. Ruth Midgley, New York, 1980. J. M. Dilhac, The Telegraph Of Claude Chappe: An Optical Telecomunication For The XVIIIth Century, IEEE Global History Network, Dostupné z: www.ieeeghn.org/wiki/images/1/17/ Dilhac.pdf, cit. 7. 8. 2014.

65

Anthony Dunne, Hertzian Tales: Electronic Products, Aesthetic Experience, and Critical Design, Londýn, 2008. Alexandre Dumas, Hrabě de Monte Cristo, Díl IV, Praha 1925. Warren Ellis, Telephone. Dostupné z: http://morning.computer/2014/07/telephone/ cit. 8. 8. 2014. W. Espe, G. Mierdel, Tranzistor, krystalový detektor s řídící elektrodou, nahrazující zesilovací elektronku, in: Slaboproudý obzor, roč. 9, č. 11, 1948. Vilém Flusser, Za filosofii fotografie, Praha, 2013. Vilém Flusser, Komunikológia, Bratislava, 2002. Silvie Filipová, Dvojí život televize jako objektu i obsahu v letech 1954- 1972. Diplomová práce, obhájena na Masarykově univerzitě Brno, 2007. Vilém Flusser, Písmo: Má písanie budúcnosť?, Bratislava 2007. Ernest Freeberg, The Age of Edison: Electric Light and the Invention of Modern America, New York, 2013. Martin Franc, Jiří Knapík, Volný čas v českých zemích 1957–1967, Praha, 2013. Karel Galla, Společenská funkce rozhlasu, In: Blok, časopis pro umění, roč. 3/1948–1949, nečíslováno. James Gleick, The Information: A History, A Theory, A Flood, New York, 2011. Dan Hill, SuperNormal: Technology and Design, Dostupné z: http://www.domusweb.it/en/ news/2011/12/15/supernormal-technology-and-design.html. cit. 5. 8. 2014. Dan Hill, Portable cathedrals, Dostupné z: http://www.domusweb.it/en/design/2011/12/15/ portable-cathedrals.html. cit. 5. 8. 2014. Gerard Holzmann, Data Communications: The First 2,500 Years. Dostupné z: http://spinroot.com/gerard/pdf/hamburg94b.pdf, cit. 7. 8. 2014. Zdeněk Illový, Poznejte své radio, Praha, 1948. Don Ihde, Listening and Voice: Phenomenologies of Sound, New York, 2007. James Kneale, Monstrous and Haunted Media: H. P. Lovecraft and Early Twentieth-Century Communications Technology, in: Historical Geography, č. 38/2010, s. 90-106. Josef Kolář, Lid chce vědět, In: Blok, časopis pro umění roč. 3/1948–1949, nečíslováno. Kolektiv autorů, Od mikrofonu k posluchačům, Praha, 2003. Jan Kotík, Výstava užitkových předmětů hromadné výroby Triennale 1960, In: Tvar, roč. 12, č. 1, 1961. Eduard Kottek, Československé rozhlasové a televizní přijímače I a II (1946 až 1964), Praha, 1977. Eduard Kottek, Československé rozhlasové a televizní přijímače, Praha, 1961.

66

Milan Kubát, Strategické problémy české elektroniky, in: Studie o technice v českých zemích 1945–1992, svazek III., Praha, 2003. Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, Brno, 2006. Jiří Klam, Mechanicko-grafická metoda vyhodnocování vyzařovacích diagramů složených anténních soustav, in: Sdělovací technika, 1962, č. 2. Bruno Latour, Pandora‘s Hope: Essays on the Reality of Science Studies, Harvard University Press, 1999. Marshall McLuhan, The Medium is the Message, Londýn, 1967. Philip Morrison, Phylis Morrison, Powers of Ten, New York, 1982. Dezider Nehnevaj, Zariadenie miestneho rozhlasu na Spartakiádě, in: Amatérské rádio, roč. IV, č. 5, 1955. František H. Norien, Poznejte svůj rozhlasový přijímač: Určeno posluchačům rozhlasu a prodavačům rozhlasových přijímačů, Praha, 1960. Marek Podhorský, Vysílací věže, Praha, 2009. Jaroslav Procházka, K vývoji a výrobě tranzistorových přijímačů Tesla I.část, in: Sdělovací technika 10/1961. Jaroslav Procházka, K vývoji a výrobě tranzistorových přijímačů Tesla II.část, in: Sdělovací technika 12/1961. Jan Přichystal, Technická literatura, in: Slaboproudý obzor, 1961. Tom Standage, The Victorian Internet: The Remarkable Story of the Telegraph and the Nineteenth Century’s On-Line Pioneers, Washington D. C., 1998. Aneta Savarová, Rušení zahraničního rozhlasového vysílání pro Československo (1952–1988). Diplomová práce, obhájena na Univerzitě Karlově Praha, 2010. Arkadij Natanovič Strugackij, Boris Natanovič Strugackij, Dravci mého století, in: Miliardu let před koncem světa, Praha, 1985. Vladimír Šlechta, 90 let od zahájení radiotechnické výroby v Přelouči, 1921 – 2011, Autorské vydání vlastním nákladem, 2011. Karel Šrom, Hudba služkou, in: Blok, časopis pro umění, roč. 3/1948–1949, nečíslováno. Jo Ann Tacchi, Radio sounds as material culture in the home, PhD. projekt na Social Anthropology University College, Londýn, obhájeno 1997. Dostupné z: http://discovery.ucl. ac.uk/1317663/1/267690.pdf cit. 10. 8. 2014. Nikola Tesla, Moji pronalasci / My Inventions, ed. Branimira Valic, Zagreb, 1987. Prokop Tomek, Rušení zahraničního rozhlasového vysílání pro Československo, In: Securitas Imperii, Sborník k problematice zahraničních vztahů čs. komunistického režimu, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2002.

67

Prokop Tomek, Tvorba Miroslava Šaška na letácích Svobodné Evropy, In: Paměť a dějiny, 2014, č. 1. Edward R. Tufte, Beautiful Evidence, Cheshire, 2006. Edward R. Tufte, Envisioning Information, Cheshire, 1990. Vladimír Zárybnický, Fotografická metoda zobrazení akustického nebo elektromagnetického pole, in: Sdělovací technika, 1958, č. 5. Václav Žalud, Rozhlasové přijímače, in: Studie o technice v českých zemích 1945–1992, svazek III., Praha, 2003.