Kavkaz - potenciálně výbušný region (článek, 2003)

Kavkaz - potenciálně výbušný region


Článek vyšel dne 13. 11. 2003 v Britských listech.

Autor publikace: Emil Souleimanov

Tento rok byl na jižním Kavkaze ve znamení voleb. Přestože je v důsledku
komplikací, které v Tbilisi již několik dnů po zveřejnění předběžných
volebních výsledků přetrvávají, nemožné zcela jistě hovořit o gruzínské
bilanci, nicméně dostupné informace poskytují dost úvah k interpretaci.
Kromě současného stěží předvídatelného vývoje v Gruzii, zkušenosti z
Arménie a Ázerbajdžánu umožňují již dnes hovořit o tom, že se elitám
podařilo splnit strategický cíl: uchovat si moc.

Přičemž specifikem regionální politiky je řada vlastností, které nejenže
podmínily průběh a výsledky prezidentských (Arménie, Ázerbajdžán) a
parlamentních (Gruzie) voleb, ale i se rázně promítly do samotné
předvolební situace.

V důsledku absence ustálených norem a pravidel politické kultury totiž
došlo na postsovětském Kavkaze k oživení archaické diferenciace společnosti
podle subetnického, regionálního či rodově klanového principu. Charakterním
pro region se stal nepřetržitý boj o moc ze strany takto vymezených entit,
což je zvlášť patrné na příkladu Ázerbajdžánu a – opustíme-li kavkazský
rámec – v postsovětské Střední Asii. Úhlavním cílem politiky a politiků se
stalo získání moci, její distribuce mezi věrnými a udržení tváří v tvář
četným aspirantům z jiných skupin. Za této situace permanentního soupeření
o moc je nutnost provedení sociálněekonomických a politických reforem
zpravidla dávána do přímé souvislosti s partikulárními zájmy vládnoucí
skupiny, každopádně však není vnímána jako prioritní úkol elit. Koncentrace
moci v rukou jedné skupiny ovšem přirozeně naráží na stupňující se
nespokojenost soupeřících skupin či klanů, pod čímž lze chápat zbytek
obyvatelstva. Oslabení čili vidina oslabe ní mocenského postavení vládnoucí
skupiny (v tomto ohledu poskytují volby dobrou příležitost) tak oživuje
zdánlivě legitimní aspirace ze strany soupeřících skupin. Obecně řečeno,
dochází tak k rozdělení společnosti na dva tábory: tábor moci a – teď již
sjednocený a protivládní - tábor opoziční. Pokračující sociálněekonomická
stagnace je pro udržení vysokého stupně sociální nespokojenosti živnou
půdou.

V posledních letech se ale zde stalo zvykem, že se ve snaze ospravedlnit
svoje nároky na moc elity uchylují k provedení voleb, které by měly v očích
světové veřejnosti, čili lépe řečeno Spojených států a zemí Evropské unie
potvrdit jejich náklonnost demokratickým hodnotám". Tato vidina jim ovšem
přirozeně nebrání v tom, aby v těchto volbách vesměs vítězily představitelé
provládních či vládních stran, bloků a kandidátů, i když jak v případě
Ázerbajdžánu, tak v případě Gruzie veškeré nevládní volební průzkumy
signalizovaly jasnou podporu pro opoziční síly. Tato skutečnost pak zcela
zřejmě posiluje společenskou nespokojenost a připravuje sociální zázemí pro
perspektivní útoky ze strany opozičních uskupení. Pokud se s nimi ovšem
vládnoucí klan nevypořádá dřív, než se pro zpochybnění jejího postavení
poskytne vhodná chvíle. Již dnes jsme totiž v Ázerbajdžánu svědky toho, jak
dochází k masivnímu vykořeňování" předních opozičních stran ze strany
státu. Celkovou situaci navíc ztěžuje skutečnost, že je jižní Kavkaz
vzhledem ke svému klíčovému geopolitickému situování objektem protikladných
zájmů ze strany Ruska, USA, Turecka a Íránu, které mají v této na ropu
bohaté oblasti strategické zájmy. Řada nevyřešených etnických a
mezinárodních konfliktů pak poskytuje zainteresovaným mocnostem výtečný
nástroj k ovlivňování lokálního vývoje, což i v návaznosti na permanentní
vnitropolitickou nestabilitu činí z Kavkazu potenciálně výbušný region.